Už několik let, možná i desetiletí, si dávám závazek – vidět alespoň jednou ročně INSANII naživo. Tentokrát padla volba na Prahu. Když si to tak zpětně rekapituluju, loni to byla Plzeň a Brutal, předloni České Budějovice… vždy fajn výlety. Tentokrát vyrazila INSANIA v pátek do Liberce a v sobotu do Prahy, kterou mám přeci jen nejblíž. Díky INSANII jsem se zase podíval do Rock Café (na jiném koncertu jsem tam nebyl ani nepamatuju), protože jestli mě paměť nešálí, tak když brněnští hrají v našem hlavním městě, je to skoro vždy v tomhle klubu.
Sobota, čas po večeři, v televizi fotbal, kámošové nejeli (jeden je starej, druhej bydlí daleko, třetí má děti a oslavu, čtvrtej šel na fotbal…) no, stálo mě to hodně přemlouvání vyrazit sám se sebou. Ale…
Večer odstartoval BOLEHLAV, kterého jsem prvně viděl loni na fesťáku u Sušice, kde hrál ve dne, což jeho produkci moc nepřidalo, ale i tak mě docela bavil. Tady v klubu se po prvních tónech začali hromadit lidi a udělali svým počtem důstojnou kulisu. A BOLEHLAV je nešetřil. Sázel do nich své tvrdé elektro beaty, protkané sem tam ostrou kytarou a nařvaným vokálem. Díky tmě a světlům to na oko působilo mnohem lépe než na přímém slunci, na druhou stranu já prostě s vystoupením projektu, kde je jen jeden člověk na pódiu a z beden se line x dalších zvuků, mám menší problém. Vždy budu mít radši kapely z masa, kostí, vlasů, tuků… Ale i přesto mě BOLEHLAV cca 30 minut bavil.
INSANIA mě baví skoro vždy. Někdy víc, někdy méně, ale baví. Teď mě ze začátku bavila méně, ale za to mohl nějaký divný zvuk. Nemělo to dynamiku, znělo to jak nějaký mono… a to jsem stál před zvukařem. Ale možná za tyhle všechny podivné pocity mohl týpek přede mnou, který začal zvedat ruce a to byla pro mě smůla. Kdyby se potil cca po půlce setu, dokážu to pochopit, ale takhle brzo... Dalším expertem byl myslitel s elektronickou cigaretou, která smrděla jak sousedův komín, když ekologicky pálí dřevotřísku a nám jde ten čoud do oken. Všechno se ale tak nějak po třetí věci hodilo do normálu, nebo jsem si zvykl, ale zvuk mi od songu „Haka starýho Nicka“ přišel už v pořádku.
INSANIA dle mých pamětí zahrála víceméně stejný set jako loni, kdy brázdila kluby čerstvě po vydání posledního alba. Z něj zazněly hity jako už zmiňovaná „Haka starýho Nicka“, můj nejoblíbenější šlágr „Vytěsňuju“, „Jedeme peklo“ nebo momentálně nejznámější kapelní song „Placatej svět“. Stále se ale pamatuje i na veterány, a ti pořád a pořád ocení „Vraždu ve staré kovárně“ a „Večer, kdy Freud zpíval basem“.
Z mého sociologického výzkumu a zkoumání roztodivného publika – ty vole, přišel i indián! – mi vyšlo, že když se ještě před třeba 5–8 lety ozvaly tóny megahitu „Večer, kdy Freud zpíval basem“, jednalo se o předčasný vrchol setu. Poslední dobou ale lidé nejvíc aplaudují věcem z desky „Na počátku byl spam“, kde vládnou songy jako „Ať kypí žluč“ nebo, a hlavně, „Nebe a Nietzsche“. Do stejné kategorie by šla zařadit i o desku starší věc „Božská komedie“.
Přídavek byl. „Sfoukni za mě svíci“, kterou Poly okomentoval plus minus slovy, že i přes jemnější výraz je to zlá písnička, a závěrečnou tečku obstarala pravěká „U.R.DEAD“, která vystrnadila z playlistu „Zimní varování“, s čímž se dá po těch letech v klidu žít.
Velice slušně zaplněný klub tak viděl INSANII v její klasické formě, kdy kapela sází hit za hitem a její fanoušek nemůže odejít nespokojený. Tak jo, díky a zase nejdéle za rok na viděnou.
Foto: Lenka Machuldová
