Manželku mám rozumnou, známe se od doby, kdy nějaký Valentýn byl každému u prdele, což, jak tak koukám okolo sebe, se dost změnilo, každopádně já jsem jeho slavení zatrhl hned od začátku našeho vztahu. Žádné kytky, žádné večeře, dárky… ne. „Jaký si to uděláš, takový to máš“. Já to měl 14. 2. 2023 pěkné, šel jsem na koncert. Sám.
YEAR OF NO LIGHT na Sedmičce?! Tady mi něco uniká. To byla moje první udivená reakce na to, že tohle šestihlavé ponuré komando z Francie bude hrát v útrobách strahovského klubu. Jak se tam jako poskládají? Záhada se vyřešila poměrně elegantně. Dva kytaristi si rozložili své pedály a krabičky před pódiem a ještě se mezi ně vešly dvoje synťáky. Na pódiu tak zůstal třetí kytarista, basák, který střídavě ovládal synťáky, a dva bubeníci, z nichž jeden se stejně jako basák na poloviční pracovní poměr věnoval mašinkám. Slušné divadlo na pohled a to se ještě nezačalo ani hrát.
YEAR OF NO LIGHT se mi poprvé výrazně dostali pod kůži s deskou „Toscin“ (2013). Jejich hudba propojuje vše pomalé a temné, a tak nacpat je jen do jedné škatulky mi přijde málo. Kapela umně mísí post-metal, doom, sludge, ambient… Charakteristické pro ni je stavění mnohaminutových kompozic, které většinou překračují deset minut. Tentokrát jedinou výjimku tvořil song „Alètheia“ z poslední desky „Consolamentum“ (2021), který má „pouhých“ sedm minut. Kapelu jsem jednou viděl v Německu, kde na mě až tak velký dojem neudělala, ale věřil jsem v charisma Sedmičky, kde jsem zažil plno doomových akcí a vždy to bylo minimálně velmi dobré. To se potvrdilo i tentokrát. Sympaticky vypadající kluci z Francie spustili přesně to, co se od nich čekalo. Repetitivní kytarové plochy, nad kterými se vznášely zvuky synťáků, které byly chvílemi melodické, občas ale silně ponuré.
YEAR OF NO LIGHT mají dar udržet pozornost. Jak jinak si vysvětlit, že celých 70 minut mě přikovali k podlaze a donutili mě samovolně potřepávat hlavou. V každé skladbě, tuším, že jich zaznělo šest, ale ruku do ohně za to nedám, se nacházejí zajímavé party a tzv. katarzní momenty. Jednou za to můžou kytarové vyhrávky, podruhé vzletné synťáky, anebo, což na mě fungovalo nejvíc, hra obou bubeníků. V drtivé většině považuju dvoje bicí v kapele za blbost, ale tady se jasně ukázal umělecký záměr a musím říct, že doplnění druhého bubeníka mělo smysl. Chvílemi byly bubenické manévry dechberoucí a dostávaly šamanský rozměr. Ono celé vystoupení skupiny bylo silně pohlcující a to přesto, že zvuková hladina, i přes špunty, byla nad hranou příjemného uživatelského prostředí, přesto na mě kapela udělala dojem.
Supportem byli irští NO SPILL BLOOD, o kterých jsem ještě den před koncertem věděl uplné… V den koncertu jsem z jejich nové desky projel dvě skladby, které mají volně na Bandcampu, a začal se těšit. Do klubu jsem přišel v době, kdy hráli věc „Anvil Crawler“, která mě už z domácího poslechu zaujala, ale naživo to byla teprve rychta! Konkrétně v téhle věci NO SPILL BLOOD kombinují black metal s noise rockem, zatímco další materiál bych nazval jako noise rock / post-hardcore zalité synťákama. Těžko kapelu charakterizovat pomocí škatulek, ona už samotná sestava bicí, basa a klávesy/synťáky k podivnosti vybízí. NO SPILL BLOOD podle mě vystřihli famózní koncert v naprosto luxusním zvukovém hávu. Strašně zajímavá hudba, neortodoxní, navrch se skvělým bubeníkem, to byla mašina! Jestli tahle kapela tady někdy bude hrát, neváhám s návštěvou ani minutu.
Jak je vidno, koncert mi sednul. Myslím, že na něj budu rád vzpomínat. Opět se mi potvrdila rovnice, že +- doom koncert na Sedmičce pro cca 80 až 100 lidí je ideálka. Přijde jen ten, kdo ví, na co jde, vytvoří se dobrá atmosféra a když to kapelám sedne, je vymalováno.
