Koncert LIFE OF AGONY vyšel termínově tak akorát. Člověk stihnul po Brutalu načerpat síly a vlastně i po tom víc než týdnu dostat chuť na živou hudbu. Nejsem si jist, kolikrát a zdali vůbec LIFE OF AGONY u nás vystupovali, ale já s nimi měl mít co do činění poprvé v životě. Vzhledem k tomu, co pro mě tahle kapela znamenala, očekávání byla na místě.
LIFE OF AGONY natočili v devadesátých letech tři alba, kterými si vybudovali velké jméno. Onu věčnou slávu zažehla hned prvotina „River Runs Red“, která je hlavně hardcoreovou nahrávkou, ale nabízí toho mnohem víc, než si pod pojmem HC z New Yorku lze na první pohled představit. A zrovna deska „River Runs Red“ byla páteří pražského setu. Od LIFE OF AGONY bylo chytrým tahem zařadit hned na začátek show dvě hymny, kterými v podstatě ihned dostali fans na svoji stranu. Ono slyšet na živo titulní vál „River Runs Red“ a hned nato „This Time“ obměkčí a dojme nejednoho pamětníka. Příští rok čtvrtstoletí starý materiál má pořád neskutečnou energii a funguje víc než jen jako nostalgická vzpomínka.
Postupem času byly nejstarší songy v repertoáru střídány i těmi novými jako jsou „World Gone Mad“ a „A Place Where There's No More Pain“. Ani z jedné z nich už pochopitelně nečiší takové kouzlo, přesto mají jasný rukopis kapely a naživo nepůsobí nijak nepatřičně a to říkám i přesto, že obě comebackové desky považuji za slabé záležitosti. Ačkoliv debut obsahuje plno tanečních hitovek, osobně mám nejradši jejich album „Ugly“, z kterého zazněly jen tři věci, což jde ale pochopit. „Ugly“ je přece jen deskou těžší na poslech. Přesto songy jako „Lost At 22“ nebo „I Regret“ do playlistu bezesporu patří a bylo dobře, že zazněly.
Na reunionu LIFE OF AGONY je potěšující, že to kapela táhne ve své nejklasičtější a původní sestavě, kdy nechybí za bicími ani sympaťák Sal Abruscato (ex-TYPE O NEGATIVE, A PALE HORSE NAMED DEATH). Nebyli by to ale LIFE OF AGONY bez charakteristického hlasu dnes už ženy – Miny Caputo, o jejímž stavu „on je žena“ už bylo napsáno dost. Vokálně člověk nepoznal nějaké neduhy a musím říct, že Mina byla dobře naladěná a různé pokřiky z publika (nezaznamenal jsem naštěstí nějakou oplzlost) zvládala s přehledem. Přesto přiznávám, že, bráno chlapským okem, s Minou jako ženskou bych spát ve stanu nechtěl (úsměv).
Koncert si držel po celou dobu svou kvalitu a po hodině, kdy spěl do konce, došlo na top moment v podobě šlágru „Through and Through“, při kterém se několik rozvášněných divochů rozhodlo skákat z pódia. A tak to má být – kdy jindy než při téhle hymně! Závěr obstarala věc „Underground“, po které nastal úplný konec. Ten byl bez přídavku a podle mě to tak bylo v naprostém pořádku. To zásadní zaznělo, i když by si jistě každý ještě dosadil několik svých oblíbených skladeb.
LIFE OF AGONY potěšili. Mina zazpívala skvěle, vystupování z její strany bylo v pořádku a jen doufám, že se jí jako ženě daří a je šťastná. Pro mě je důležité, že na funkci zpěvačky v LIFE OF AGONY její podoba nemá vliv. A tak proběhl koncert, který přilákal dostatečně solidní návštěvu fans, kteří vytvořili příjemnou atmosféru a společně s kapelou nechali na hodinku ožít vzpomínky na zlatá devadesátá.
