Každý den se jeví jako velké utrpení. Mám sto chutí jednou provždy všechna muka ukončit a nadobro se odevzdat temnotě. Neboť právě ona je to, po čem celý svůj život toužím. Ve snech se mi zjevuje samotná smrt a její podstata. Všechny mé myšlenky se ubírají jen tímto směrem, a jediné, co mě momentálně trápí, je slabost. To ona může za všechny mé kroky zpět ve chvíli, kdy jsem byl jen pouhý krůček od posledního nádechu. I teď myslím na to, jak se nadobro zbavit toho, co ostatní považují za požehnání. Vždyť člověk žije jen proto, aby nakonec umřel. Proč by tedy mělo záležet na tom, kdy nastane ta chvíle. Jen nevím, proč stále couvám a vřelé obětí smrti oddaluji po jednotlivých dnech. Když hlodavá myšlenka někde v popředí mozku po tom tak touží. Ano, vysvobodit se ze spárů života, je přesně to, oč tu běží.
To je má interpretace veškerých myšlenek a lyrických jinotajů textové složky WINTHERHEART. Kapely, jejíž vznik se datuje na rok 2007. Skupina vznikla původně jako sólový projekt hlavního sebevraha Ádáma Tóra, ke kterému se o čtyři roky později připojil bubeník Péter Nagy, se kterým nahráli své první album s romantickým názvem „My Journey To Suicide“. O dva roky později pánové přichází s plnohodnotnou kapelou a novou nahrávkou, která vyšla u ruského labelu Cvlminis.
WINTHERHEART hrají pomalejší verzi černého kovu, zabalenou do ne zrovna kvalitního zvuku, který nahrávce na jednu stranu hodně uškodil, ale na druhou jí dal vlastní tvář a rozměr, který se vyloupne až ve chvíli soustředěného poslechu. Bicí mají zvuk připomínající bušení do polštářů. To znamená nevýrazný a nedynamický. Kytara vládne svým bzučivým zvukem, tedy v době, kdy zrovna nevybrnkává.
Na „Facing what I´m becoming“ nejde stejně tak jako na předešlé nahrávce o žádnou bombu, co se musí za každou cenu slyšet. I když je fakt, že novější nahrávka je proti té předešlé proměnlivější a na poslech zajímavější. Zde se již nejedná jen o co nejútočnější vyhlazováky, ale o propracovanější skladby, kde nechybí chvíle zvolnění ve formě vybrnkávání. Stejně tak i pohodové přechody v jednotlivých skladbách pomocí jemných úderů do šesti strun. Netvrdím, že na předešlé desce se o to pánové nepokoušeli, ale až na letošním počinu je právě tohle dotaženější. Dokonce mi připadá, že kvůli těmto častým výjezdům někam do klidných vod si kapela podstatně více hraje s celkovou atmosférou alba. Což v kombinaci s tím, že jde o album, kterým se táhne jako černá nit příběh o nekonečné touze umřít, je jen k dobru. A vůbec nevadí, že tohle kvarteto z Budapeště zní stejně, jako drtivá většina kapel ukrytých v podzemí po celém světě, které plodí hudbu plnou nenávisti a nihilismu. Pouze posledního kousku se tento koncept netýká a i proto je tato skladba jiná než všechny ostatní. Už jen tím, že její text napsal externí člověk, a především proto, že je nazpívána v maďarštině čistým ženským hlasem. Navíc se v ní nikam nespěchá, tudíž v tomto songu nezaslechnete žádné sypačky.
Obal je pak samostatná kapitola tohoto CD. Pokud jej stejně jako hudbu srovnám s předešlým počinem tohoto uskupení, tak musím konstatovat, že je naprosto hrozný. Předešlé ztvárnění oběšence nad lesní cestou taky nebylo žádné terno, ale to, co se nachází na tomto obrázku, je jednoduše havárka. Obal se mi ani trošku nezamlouvá. Už jen proto, že je jak z filmů o upírech pro náctileté. Navíc mi ústřední postava připadá jako nepovedené ztvárnění Alice Coopera a to už je opravdu moc. Chovám ke starému pánovi respekt, ale ruku na srdce, opravdu je to stále ten největší démon na hudebním poli?
Seznam skladeb:
Čas: 48:20
Sestava:
http://winterheartband.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/winterheartband
http://www.reverbnation.com/winterheart
https://www.youtube.com/user/Winterhearthun
To je má interpretace veškerých myšlenek a lyrických jinotajů textové složky WINTHERHEART. Kapely, jejíž vznik se datuje na rok 2007. Skupina vznikla původně jako sólový projekt hlavního sebevraha Ádáma Tóra, ke kterému se o čtyři roky později připojil bubeník Péter Nagy, se kterým nahráli své první album s romantickým názvem „My Journey To Suicide“. O dva roky později pánové přichází s plnohodnotnou kapelou a novou nahrávkou, která vyšla u ruského labelu Cvlminis.
WINTHERHEART hrají pomalejší verzi černého kovu, zabalenou do ne zrovna kvalitního zvuku, který nahrávce na jednu stranu hodně uškodil, ale na druhou jí dal vlastní tvář a rozměr, který se vyloupne až ve chvíli soustředěného poslechu. Bicí mají zvuk připomínající bušení do polštářů. To znamená nevýrazný a nedynamický. Kytara vládne svým bzučivým zvukem, tedy v době, kdy zrovna nevybrnkává.
Na „Facing what I´m becoming“ nejde stejně tak jako na předešlé nahrávce o žádnou bombu, co se musí za každou cenu slyšet. I když je fakt, že novější nahrávka je proti té předešlé proměnlivější a na poslech zajímavější. Zde se již nejedná jen o co nejútočnější vyhlazováky, ale o propracovanější skladby, kde nechybí chvíle zvolnění ve formě vybrnkávání. Stejně tak i pohodové přechody v jednotlivých skladbách pomocí jemných úderů do šesti strun. Netvrdím, že na předešlé desce se o to pánové nepokoušeli, ale až na letošním počinu je právě tohle dotaženější. Dokonce mi připadá, že kvůli těmto častým výjezdům někam do klidných vod si kapela podstatně více hraje s celkovou atmosférou alba. Což v kombinaci s tím, že jde o album, kterým se táhne jako černá nit příběh o nekonečné touze umřít, je jen k dobru. A vůbec nevadí, že tohle kvarteto z Budapeště zní stejně, jako drtivá většina kapel ukrytých v podzemí po celém světě, které plodí hudbu plnou nenávisti a nihilismu. Pouze posledního kousku se tento koncept netýká a i proto je tato skladba jiná než všechny ostatní. Už jen tím, že její text napsal externí člověk, a především proto, že je nazpívána v maďarštině čistým ženským hlasem. Navíc se v ní nikam nespěchá, tudíž v tomto songu nezaslechnete žádné sypačky.
Obal je pak samostatná kapitola tohoto CD. Pokud jej stejně jako hudbu srovnám s předešlým počinem tohoto uskupení, tak musím konstatovat, že je naprosto hrozný. Předešlé ztvárnění oběšence nad lesní cestou taky nebylo žádné terno, ale to, co se nachází na tomto obrázku, je jednoduše havárka. Obal se mi ani trošku nezamlouvá. Už jen proto, že je jak z filmů o upírech pro náctileté. Navíc mi ústřední postava připadá jako nepovedené ztvárnění Alice Coopera a to už je opravdu moc. Chovám ke starému pánovi respekt, ale ruku na srdce, opravdu je to stále ten největší démon na hudebním poli?
Seznam skladeb:
- My Crumbling World
- A Broken Pureness Cries
- Aslyum of Awake Nightmares
- I'm Still Nothing
- As I Fade Away (Into Desolation)
- The Will for Nothing
- And Finally... I Just Hate Myself
- Meghalok
Čas: 48:20
Sestava:
- Ádám Tóth – kytara, zpěv
- Péter Nagy – bicí
- Gábor Szalai – baskytara
- Zsolt Géczy – kytara (pouze koncerty)
http://winterheartband.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/winterheartband
http://www.reverbnation.com/winterheart
https://www.youtube.com/user/Winterhearthun
