Vše podstatné na adresu pražských DYMYTRY jsem již napsal v recenzi na minulé album na jiném webu, menší část tehdejšího pojednání si však lze zopakovat:
„Možná žádná jiná tuzemská formace nevzbuzuje tolik protichůdných reakcí. Na jedné straně nekritičtí fanoušci, kteří zcela logicky nadšeně slintají blahem nad čímkoli, co jejich miláčci činí, na druhé straně potom banda zlých a ošklivých rozumbradů a chytráků, kteří samozřejmě nemají nic lepšího na práci, než být zelení závistí z faktu, že to má takový úspěch. Tím hůře, když zde hraje mladý Urban, syn starého Urbana a tudíž jistojistě "protekční synek", pokud si lze vypomoci názvem songu z albové prvotiny. Stačí vzpomenout na finále soutěže Wacken Metal Battle CZ, kam se probojovali, jaká to náhoda, převážně samí svěřenci či dokonce rodinní příslušníci pořadatelů, mediálních partnerů či samotných porotců. Kauza to byla nedozírná, když zejména na MusicZonu a Fobii se to řešilo velmi vehementně, nicméně aniž by se bylo čemu divit.
Dalším častým trnem v oku těch, kteří cítí potřebu shazovat a pomlouvat, jsou predátorské masky, jež některým příznivcům můžou připomínat stylizaci SLIPKNOT, jenže o hudebních kvalitách samozřejmě nevypovídají vůbec nic.
Pánové už mnoho let tvrdí, že produkují psy-core. Což nutno přeložit tak, že jde o vcelku běžný a jen velmi nepatrně modernizovaný agrometalový bigbít, jenž nemá vůbec nic společného s hardcorovou scénou, ale naprosto skvěle zapadá do prostoru mezi ARAKAIN, KABÁT a ŠKWOR, k nimž se svou popularitou pomalými kroky přibližuje. Žel se všemi typickými neduhy, které to přináší, především pokud jde o stavění domnělých bariér mezi nadšenými fanoušky a urážejícími kritiky. Toto silně zjednodušené dělení se jeví coby pochopitelné, přesto nesmyslné, protože stejně jako svět není černobílý, nýbrž barevný, tak i ve způsobu vnímání hudby můžou vznikat barevně různé pohledy. Žel muzikanti často uvažují zkratkovitě, jak dokazuje deset let stará debata mezi publicistou Kovačem a starým Urbanem, otištěná v Reportu číslo 1 z roku 2003 na straně 4 dole.“
Nové nahrávky kapely vycházejí ve stále kratších intervalech, až to skoro vypadá, že jejich kadence se zvyšuje přímo úměrně ke stoupající popularitě. Na jednu straně jim to lze přát, neboť na úspěchu v téměř jakémkoli oboru jistě není nic špatného, ovšem na druhou stranu jde o smutný úkaz toho, co agrorockovým fanouškům stačí k tomu, aby si někoho masově oblíbili. Okázalé a často až buransky prezentované tvrďáctví, které je spíše k smíchu, predátorské masky a celkově tragikomická image, kompromis mezi metalovým nářezem a bigbítovou melodikou, vystupování syna na turné po boku svého otce, to vše se v některých příznivcích přetváří v dojem, že mají co do činění s vůbec nejlepší či alespoň jednou z nejlepších českých tvrdých kapel. Samozřejmě mají plné právo si to myslet, ale stejně tak někdo jiný má právo si myslet něco zcela opačného.
Třetí album souboru hudebně navazuje na obě předchozí, takže dominantní roli hrají drsné kytarové riffy, jejichž tradiční rozpětí sahá od arakainovsky svižného rachotu přes kabátovsky řízný bigbít až po škworovsky bezzubou snahu o modernější znění. Jestliže v tom lze najít jistá pozitiva, jde hlavně o melodicky výrazné hitovky, jichž minulá alba nabízejí rovnou několik. Pár takových nechybí ani tentokrát, přesto se zdá, že jich početně není příliš, popřípadě nejsou zase až tolik pronikavé. Pokud se něco hudebně jakžtakž povedlo, jsou to ostrou útočnost a silný refrén kombinující „Plameňáci“, přemýšlivě vystavěná „Ztracená generace“ či výrazově proměnlivé „Zase mi lhali“, jenže současně lze nalézt i zcela tuctové a nezáživné položky jako „Čas nezastavíš“ nebo „Nora“. Potěšitelné může být zjištění, že pánové i přes rostoucí slávu nijak nevyměkli, o čemž svědčí sebeoslavnou nostalgií otevřená rubanice „Přichází noc!“, v jejímž hlasově pestrém rejstříku nechybí ani řev či chrapot. Její protiklad tvoří zvukově i rytmicky odlehčené finále „Eurokozomut“.
Rozhodně ani v nejmenším netřeba zpochybňovat instrumentální dovednosti členů souboru, v jehož sestavě vynikají nejen zruční kytaristé, ale zejména jeden z nejšpičkovějších tuzemských bubeníků Miloš Meier. A nijak obtížně nepůsobí ani zpěvák Protheus a jeho brichtovsky zabarvený hlas. Když se k tomu připočte krásně tvrdý a hutný zvuk nahrávky, kriticky vnímající jedinec začíná litovat, že tyto zjevné přednosti nenacházejí větší odezvu v samotné tvorbě.
Kýčovitý obal se příliš nepovedl, ovšem ještě hůře dopadají texty, zvláště pokud se v nich Protheus pouští do politicko-sociální kritiky. Nejde vůbec o to, že by se s ním nedalo souhlasit, mnohdy je to právě naopak, jenže způsob zpracování těchto témat je naprosto a neskutečně kostrbatý a křečovitý, plný slovní vaty, bez téměř jakéhokoli vtipu a nadhledu. Pánové se tváří jako největší rebelové vůči systému, jehož jsou součástí, ale jejich slovní potrava působí otřesně:
„Taky jsem znal jednoho, i ten svůj sen měl. Pořád na něj myslel, asi chtěl bejt myslitel, jak tak pořád myslel, co vám na to říct, jednoho dne umřel a nevymyslel nic.“
„Nechápu, že se furt divíme, lehce kradou ty, co sedí u vesel. Stejný jako my, jsou totiž jedni z nás, jen naše tupý hlasy je dostaly do křesel.“
„Zase slyšim smutnej příběh, někdo neví kudy kam. Já jsem zvyklej v týhle zemi, už nic neříkám. Klidně lidem vysvětluje mastnou hubou politik, proč ženská sama na mateřský nemá na rohlik.“
„Tak to chodí v týhle zemi, děkujem ti, osude. Já se bojim, že to tady jiný nebude. Bejt teď třeba v Austrálii, sežere mě krokodýl, nás tu supi v exekuci žerou o to dýl.“
„Naše milá země vyslala svý plémě do Evropský Húnie, že ho tam zasyje. A co z toho vzešlo, to by jinde nešlo, vidět tohle Masaryk, je rád, že nežije. Nenažraný páni a nenažrané dámy, vědět že jste bezva parta, hned tam jedem s vámi. Do rukou vezmem vidle a na tom zlatým bidle stejně fotr jako lotr ohřejou se v báni.“
Pokud to někdo chce vyjádřit číselně, hudba je za 5/10, provedení 7/10 a texty 2/10, jenže výsledek ještě více sráží nesympatická prezentace na pódiu i mimo něj. Což může vyhovovat těm nadšeným fanouškům, které samotná kapela nazývá svou rodinou, ale ani jejich protesty nemění nic na tom, že tohle maskované seskupení má k vrcholům českého rocku hodně daleko.
Seznam skladeb:
„Možná žádná jiná tuzemská formace nevzbuzuje tolik protichůdných reakcí. Na jedné straně nekritičtí fanoušci, kteří zcela logicky nadšeně slintají blahem nad čímkoli, co jejich miláčci činí, na druhé straně potom banda zlých a ošklivých rozumbradů a chytráků, kteří samozřejmě nemají nic lepšího na práci, než být zelení závistí z faktu, že to má takový úspěch. Tím hůře, když zde hraje mladý Urban, syn starého Urbana a tudíž jistojistě "protekční synek", pokud si lze vypomoci názvem songu z albové prvotiny. Stačí vzpomenout na finále soutěže Wacken Metal Battle CZ, kam se probojovali, jaká to náhoda, převážně samí svěřenci či dokonce rodinní příslušníci pořadatelů, mediálních partnerů či samotných porotců. Kauza to byla nedozírná, když zejména na MusicZonu a Fobii se to řešilo velmi vehementně, nicméně aniž by se bylo čemu divit.
Dalším častým trnem v oku těch, kteří cítí potřebu shazovat a pomlouvat, jsou predátorské masky, jež některým příznivcům můžou připomínat stylizaci SLIPKNOT, jenže o hudebních kvalitách samozřejmě nevypovídají vůbec nic.
Pánové už mnoho let tvrdí, že produkují psy-core. Což nutno přeložit tak, že jde o vcelku běžný a jen velmi nepatrně modernizovaný agrometalový bigbít, jenž nemá vůbec nic společného s hardcorovou scénou, ale naprosto skvěle zapadá do prostoru mezi ARAKAIN, KABÁT a ŠKWOR, k nimž se svou popularitou pomalými kroky přibližuje. Žel se všemi typickými neduhy, které to přináší, především pokud jde o stavění domnělých bariér mezi nadšenými fanoušky a urážejícími kritiky. Toto silně zjednodušené dělení se jeví coby pochopitelné, přesto nesmyslné, protože stejně jako svět není černobílý, nýbrž barevný, tak i ve způsobu vnímání hudby můžou vznikat barevně různé pohledy. Žel muzikanti často uvažují zkratkovitě, jak dokazuje deset let stará debata mezi publicistou Kovačem a starým Urbanem, otištěná v Reportu číslo 1 z roku 2003 na straně 4 dole.“
Nové nahrávky kapely vycházejí ve stále kratších intervalech, až to skoro vypadá, že jejich kadence se zvyšuje přímo úměrně ke stoupající popularitě. Na jednu straně jim to lze přát, neboť na úspěchu v téměř jakémkoli oboru jistě není nic špatného, ovšem na druhou stranu jde o smutný úkaz toho, co agrorockovým fanouškům stačí k tomu, aby si někoho masově oblíbili. Okázalé a často až buransky prezentované tvrďáctví, které je spíše k smíchu, predátorské masky a celkově tragikomická image, kompromis mezi metalovým nářezem a bigbítovou melodikou, vystupování syna na turné po boku svého otce, to vše se v některých příznivcích přetváří v dojem, že mají co do činění s vůbec nejlepší či alespoň jednou z nejlepších českých tvrdých kapel. Samozřejmě mají plné právo si to myslet, ale stejně tak někdo jiný má právo si myslet něco zcela opačného.
Třetí album souboru hudebně navazuje na obě předchozí, takže dominantní roli hrají drsné kytarové riffy, jejichž tradiční rozpětí sahá od arakainovsky svižného rachotu přes kabátovsky řízný bigbít až po škworovsky bezzubou snahu o modernější znění. Jestliže v tom lze najít jistá pozitiva, jde hlavně o melodicky výrazné hitovky, jichž minulá alba nabízejí rovnou několik. Pár takových nechybí ani tentokrát, přesto se zdá, že jich početně není příliš, popřípadě nejsou zase až tolik pronikavé. Pokud se něco hudebně jakžtakž povedlo, jsou to ostrou útočnost a silný refrén kombinující „Plameňáci“, přemýšlivě vystavěná „Ztracená generace“ či výrazově proměnlivé „Zase mi lhali“, jenže současně lze nalézt i zcela tuctové a nezáživné položky jako „Čas nezastavíš“ nebo „Nora“. Potěšitelné může být zjištění, že pánové i přes rostoucí slávu nijak nevyměkli, o čemž svědčí sebeoslavnou nostalgií otevřená rubanice „Přichází noc!“, v jejímž hlasově pestrém rejstříku nechybí ani řev či chrapot. Její protiklad tvoří zvukově i rytmicky odlehčené finále „Eurokozomut“.
Rozhodně ani v nejmenším netřeba zpochybňovat instrumentální dovednosti členů souboru, v jehož sestavě vynikají nejen zruční kytaristé, ale zejména jeden z nejšpičkovějších tuzemských bubeníků Miloš Meier. A nijak obtížně nepůsobí ani zpěvák Protheus a jeho brichtovsky zabarvený hlas. Když se k tomu připočte krásně tvrdý a hutný zvuk nahrávky, kriticky vnímající jedinec začíná litovat, že tyto zjevné přednosti nenacházejí větší odezvu v samotné tvorbě.
Kýčovitý obal se příliš nepovedl, ovšem ještě hůře dopadají texty, zvláště pokud se v nich Protheus pouští do politicko-sociální kritiky. Nejde vůbec o to, že by se s ním nedalo souhlasit, mnohdy je to právě naopak, jenže způsob zpracování těchto témat je naprosto a neskutečně kostrbatý a křečovitý, plný slovní vaty, bez téměř jakéhokoli vtipu a nadhledu. Pánové se tváří jako největší rebelové vůči systému, jehož jsou součástí, ale jejich slovní potrava působí otřesně:
„Taky jsem znal jednoho, i ten svůj sen měl. Pořád na něj myslel, asi chtěl bejt myslitel, jak tak pořád myslel, co vám na to říct, jednoho dne umřel a nevymyslel nic.“
„Nechápu, že se furt divíme, lehce kradou ty, co sedí u vesel. Stejný jako my, jsou totiž jedni z nás, jen naše tupý hlasy je dostaly do křesel.“
„Zase slyšim smutnej příběh, někdo neví kudy kam. Já jsem zvyklej v týhle zemi, už nic neříkám. Klidně lidem vysvětluje mastnou hubou politik, proč ženská sama na mateřský nemá na rohlik.“
„Tak to chodí v týhle zemi, děkujem ti, osude. Já se bojim, že to tady jiný nebude. Bejt teď třeba v Austrálii, sežere mě krokodýl, nás tu supi v exekuci žerou o to dýl.“
„Naše milá země vyslala svý plémě do Evropský Húnie, že ho tam zasyje. A co z toho vzešlo, to by jinde nešlo, vidět tohle Masaryk, je rád, že nežije. Nenažraný páni a nenažrané dámy, vědět že jste bezva parta, hned tam jedem s vámi. Do rukou vezmem vidle a na tom zlatým bidle stejně fotr jako lotr ohřejou se v báni.“
Pokud to někdo chce vyjádřit číselně, hudba je za 5/10, provedení 7/10 a texty 2/10, jenže výsledek ještě více sráží nesympatická prezentace na pódiu i mimo něj. Což může vyhovovat těm nadšeným fanouškům, které samotná kapela nazývá svou rodinou, ale ani jejich protesty nemění nic na tom, že tohle maskované seskupení má k vrcholům českého rocku hodně daleko.
Seznam skladeb:
- Plameňáci
- Baskerville
- Čas nezastavíš
- Ztracená generace
- Zlatí Hoši
- Homodlak
- Nora
- Země zaslíbená
- Občas pocit mám
- Přichází noc!
- Zase mi lhali
- Arabia II
- Eurokozomut
Čas: 52:22
Sestava:
- Jan „Protheus“ Macků – zpěv
- Jiří „Dymo“ Urban – kytara
- Jan „Gorgy“ Görgel – kytara
- Artur „R2R“ Mikhaylov – baskytara
- Miloš Meier – bicí
