DEATHQUINTET – Godwork

Švédové DEATHQUINTET jsou na oko novým jménem, ale v podstatě se jedná o kapelu SARGATANAS REIGN. Možná někdo tuto kapelu v minulosti zaregistroval, ostatně i tady na Fobii jsem objevil na jednu z jejich starších desek recenzi, pro mě ale jak SARGATANAS REIGN, tak pochopitelně i DEATHQUINTET byli nepopsaným listem.

Nezatížen minulostí kapely přistupuju k poslechu alba „Godwork“ s čistým štítem, v podstatě nevím, co mám očekávat. A hned na začátku se mi samovolně začíná stahovat obličej do šklebu... tohle mě vůbec nebaví. Řev zpěváka a následující deathcoreový nářez je jednoduše o ničem. Názor na tuhle věc mi nespraví ani následující minuty. Něco death metalu, rádoby groovy kytar, dost agresivního vokálu, ale hlavně velké množství klišé a zaměnitelného materiálu. Kdyby mi někdo řekl, že je to kapela kluků tamhle od vedle, tak mu to prostě uvěřím. Jenže ono se jedná o zkušené muzikanty, o to je to horší.

DEATHQUINTET mají dobré kamarády mezi známými jmény, a zároveň nedůvěru ve svého vlastního zpěváka. Jak jinak vnímat fakt, že si na desku pozvali rovnou čtyři hostující zpěváky, aby každý z nich přispěl svým vokálem do dvou věcí. První dvě skladby si vzal na svá bedra zpěvák DEATHQUINTET Petter Haukland. „For the Love“ mě nepřesvědčila, lepší je to už s „Broken Hands“, ve které je zakomponovaná příjemná melodická kytara, a i když skladba převážně smrdí silným stereotypem, refrén je šlapavý a chytlavý – nejlepší moment na albu. Třetí a čtvrtou věc dostal za úkol nařvat nejznámější z pomocníků Tomas Lindberg, kterého nemá cenu představovat. Vokál je samozřejmě v pořádku, ale skladby čpící novodobým death metalem jsou bez jiskry, a ani neobsahují žádné výraznější momenty. Další z hostů na řadě je Roberth Karlsson (EDGE OF SANITY, SCAR SYMMETRY), který po uštěkaném Tomasovi má přeci jen hrubší, přesto dobře srozumitelný hlas. Jenže... zase ten hudební podklad. Tady už jsou kytary v podstatě jen death metalové, ale snadno zaměnitelné a blíž než k severským melodiím, jakými disponuje začátek alba, je tato dvojice skladeb něco mezi SIX FEET UNDER a pomalejšími CANNIBAL CORPSE. Silný hlas má i Mathias Vreth Lillmans (FINTROLL, MAGENTA HARVEST), ten dostal za odměnu věci „Nothing“ a „Standing Outside All“. Ta první je pomalá skladba stojící na celkem slušném riffu, druhá se nese většinou ve středním tempu, skoupá na nějaké výraznější momenty, ani použití melodického sóla skladbu nezachraňuje. Poslední chlapec na holení je Joakim Gothberg (DIMENSION ZERO, MARDUK). Víc než jeho hlas v unylé „Let us Die Together“ zaujme krátká klávesová vsuvka, jinak se jedná o naprosto tuctovou záležitosti na pomezí okresního formátu. To samé platí i o druhé, Joakimem nazpívané věci „Alfa Omega“.

Aby toho nebylo málo, deska obsahuje dvě bonusové věci, které nazpíval zpěvák DEATQUINTET Petter Haukland. Jedná se o dvě „Lindbergoviny“ - „Crawl on Your Feet“ a čtvrtou „My Burden“. Že bych z nich měl pocit něčeho zajímavého a nezbytně nutného, bez čeho by tato deska nemohla být, tak to určitě ne.

Jak už je po výčtu jasné, nejsem z této desky moc moudrý, natož nadšený. Ze začátku se „Godwork“ valí v rychlejších notách, hudba DEATQUINTET má v sobě něco z moderního metalu, a jakoby se chtěla zalíbit mladšímu publiku a znít současně. Postupem času však stárne a pomalu se transformuje do středněproudého death metalu. Obě polohy jsou však ryze průměrného charakteru. Nejsem si úplně jist ani zařazením velkého množství zpěváků, přece jen v průběhu desky slyšet pět různých hlasů není úplně nejšťastnějším řešením.

Mé pocity z „Godwork“ jsou neutrální. Hudba to není vyloženě špatná, ale už vůbec ne dobrá. Neobsahuje žádné výraznější momenty a chybí jí šťáva. Šedý průměr, kterému ani tlupa známých jmen trn z paty nevytrhne.