Zapalte vonné tyčinky, nasaďte si na hlavu čelenku ve stylu hippies, sedněte si na zem a zaujměte pozici tureckého sedu, udělejte si dobrý čaj a naslouchejte. Naslouchejte tónům JEX THOTH. Kapele, jejíž středem je zpěvačka a šarlatánka Jex. Kapele, která je tak trochu retro, ale vyložené retro to není. Kapelu, která je tak trochu doom metal, ale doom metal to není.
Nemůžu tvrdit, že je mi kdovíjak sympatická retro vlna kapel znějících jak BLACK SABBATH víc než BLACK SABBATH samotní. Kapely typu ORCHID, KADAVAR atd. mě nijak zvlášť nezaujaly. To ale neplatí o směru, taktéž vycházejícím z podobného principu, který je ale přece jen něčím obzvláštněný. Tím něčím je žena za mikrofonem. Žena, která tomu celému snažení dodává působivost a lesk. Stejně tak jako JEX THOTH se mohou spolehnout na Jex, BLOOD CEREMONY nebo třeba JESS AND THE ANCIENT ONE mají ve svém středu stejně tak schopné zpěvačky a všechny tyto tři kapely mě momentálně dost baví; a i když všechny mají vytyčený podobný cíl, k jehož zdolání volí rozdílnou cestu, mají toho dost společného.
Zpátky ale k JEX THOTH. Ti na své druhé velké desce (diskografie čítá ještě několik dalších EP) podávají posluchačům pomalejší rockovou muziku, vycházející evidentně z prastarých vzorů, nad kterou se vznáší odér dřevního doom metalu. Naštěstí „Blood Moon Rise“ není jenom o hoblování jednoho nekonečného riffu a těžké, dusné atmosféře. Ne snad, že by tato deska byla kdo ví jak hravá a rozverná, na to působí až moc semknutě, ale nabízí nejeden světlý moment, a o ty se právě stará především Jex svým uchu lahodícím hlasem.
Z desky dýchá poklidná, až uklidňující provoněná atmosféra, to ty zapálené tyčinky. A to i navzdory ponuré „The Divide“, která dokáže navodit náladu plnou tajemna a strachu. První polovina desky je v rámci stylu slušně odvedenou řemeslnou prací. Skladby fungují, příjemně se poslouchají, ale chybí jim něco, co by je z kategorie dost dobré, posunulo o stupeň výš. Někam do sfér, kde by se dostavil pocit něčeho silnějšího, něčeho po čem by šel mráz po zádech, nebo by se člověk nadnášel, Při tom potenciál tam cítit je. To, čeho se z počátku nedostává, plně vynahrazuje strana B a můj osobní favorit, kterým je naprosto uhrančivá osmiminutová „Ehjä“, jedna z nejpomalejších věcí na albu, kde Jex, za pomoci krásné kytarové melodie, exceluje. Povedeným refrénem potom u mě boduje „The Four Of Us Are Dying“. A závěrečná balada „Psyar“ je pak dokonalou ukolébavkou pro dospělé, plnou povedené smutné melodie, procítěného zpěvu a vkusně zakomponovaného violoncella hostujícího Loriho Godstona.
Při poslechu „Blood Moon Rise“ se připravte na zklidnění srdečního tepu, down tempo a příjemný vokál Jex. Spíš než masivní porci dunivých riffů (i na ně dojde) si užijete chvíle posmutnělé rockové hudby s psychedelickým nádechem, který umocňují citlivě použité klávesy, které se nikam netlačí, ale jejich přítomnost celé album zahaluje do té správné aury. Když připočtu texty, žel nejsou součástí LP, a koncertní image – vystupování, škatulka, která mi pro JEX THOTH nejvíc sluší, by zněla occult rock.
Seznam skladeb:
Nemůžu tvrdit, že je mi kdovíjak sympatická retro vlna kapel znějících jak BLACK SABBATH víc než BLACK SABBATH samotní. Kapely typu ORCHID, KADAVAR atd. mě nijak zvlášť nezaujaly. To ale neplatí o směru, taktéž vycházejícím z podobného principu, který je ale přece jen něčím obzvláštněný. Tím něčím je žena za mikrofonem. Žena, která tomu celému snažení dodává působivost a lesk. Stejně tak jako JEX THOTH se mohou spolehnout na Jex, BLOOD CEREMONY nebo třeba JESS AND THE ANCIENT ONE mají ve svém středu stejně tak schopné zpěvačky a všechny tyto tři kapely mě momentálně dost baví; a i když všechny mají vytyčený podobný cíl, k jehož zdolání volí rozdílnou cestu, mají toho dost společného.
Zpátky ale k JEX THOTH. Ti na své druhé velké desce (diskografie čítá ještě několik dalších EP) podávají posluchačům pomalejší rockovou muziku, vycházející evidentně z prastarých vzorů, nad kterou se vznáší odér dřevního doom metalu. Naštěstí „Blood Moon Rise“ není jenom o hoblování jednoho nekonečného riffu a těžké, dusné atmosféře. Ne snad, že by tato deska byla kdo ví jak hravá a rozverná, na to působí až moc semknutě, ale nabízí nejeden světlý moment, a o ty se právě stará především Jex svým uchu lahodícím hlasem.
Z desky dýchá poklidná, až uklidňující provoněná atmosféra, to ty zapálené tyčinky. A to i navzdory ponuré „The Divide“, která dokáže navodit náladu plnou tajemna a strachu. První polovina desky je v rámci stylu slušně odvedenou řemeslnou prací. Skladby fungují, příjemně se poslouchají, ale chybí jim něco, co by je z kategorie dost dobré, posunulo o stupeň výš. Někam do sfér, kde by se dostavil pocit něčeho silnějšího, něčeho po čem by šel mráz po zádech, nebo by se člověk nadnášel, Při tom potenciál tam cítit je. To, čeho se z počátku nedostává, plně vynahrazuje strana B a můj osobní favorit, kterým je naprosto uhrančivá osmiminutová „Ehjä“, jedna z nejpomalejších věcí na albu, kde Jex, za pomoci krásné kytarové melodie, exceluje. Povedeným refrénem potom u mě boduje „The Four Of Us Are Dying“. A závěrečná balada „Psyar“ je pak dokonalou ukolébavkou pro dospělé, plnou povedené smutné melodie, procítěného zpěvu a vkusně zakomponovaného violoncella hostujícího Loriho Godstona.
Při poslechu „Blood Moon Rise“ se připravte na zklidnění srdečního tepu, down tempo a příjemný vokál Jex. Spíš než masivní porci dunivých riffů (i na ně dojde) si užijete chvíle posmutnělé rockové hudby s psychedelickým nádechem, který umocňují citlivě použité klávesy, které se nikam netlačí, ale jejich přítomnost celé album zahaluje do té správné aury. Když připočtu texty, žel nejsou součástí LP, a koncertní image – vystupování, škatulka, která mi pro JEX THOTH nejvíc sluší, by zněla occult rock.
Seznam skladeb:
- To Bury
- The Places You Walk
- The Divide
- Into A Sleep
- And The River Ran Dry
- Keep Your Weeds
- Ehjä
- The Four Of Us Are Dying
- Psyar
Čas: cca 47 minut
