Na loňském Brutal Assaultu jsem si Sólstafir užil, ale zároveň konstatoval, že v klubu by to mohlo být ještě lepší. Když jsem se dozvěděl, ža tato situace nastala, nebylo co řešit. Po práci a přípravách nabíráme směr Praha a dorážíme s dostatečným předstihem. Bylo by tudíž hříchem nevyužít příležitosti a neochutnat piva v místní pivotéce. Zajímavá zkušenost, protože o většině nabízených moků jsem slyšel poprvé (tuším, že jsme popíjeli především pivo Mamut - úsměv).
Po příchodu do klubu zjišťujeme, že už je velmi slušně zaplněn a první AUDREY HORNE tak mají důstojnou kulisu. Zaslouženě. Hned od prvního hrábnutí do strun mě začínají nehorázně bavit a to trvá až do konce setu. Jejich desky mě úspěšně míjely, ale tenhle večer to byla vážně jízda. Nadšení, živelnost a porce skvěle šlapajícího hard rocku, kdy hitovka střídá hitovku (Redemption blues, There goes a lady…). Nikterak originální, ale perfektně fungující. Hodně příjemné překvapení, které jsem nečekal. Na samotný závěr nastoupili na pódium i Sólstafir, aby si společně dali Ace of spades od Motörhead.
Právě islandští kovbojové SÓLSTAFIR pro mne byli největším lákadlem a hlavním důvodem výjezdu. A asi nejen pro mě, protože sál byl najednou plný. I tady platí to, co u předchozí kapely. Snad jen v ještě větší míře. V samotném úvodu mě chytli, až do konce nepustili a já si užíval. Důraz byl pochopitelně kladen na poslední zásek Svartir Sandar (se skvělou Ljós í Stormi na úvod), ale podniknut byl i výlet do historie. Fjara chybět nemohla a také nechyběla. Už první údery do činelů vyvolaly slušný aplaus. Ani nevím, kolikrát jsem tuhle věc slyšel, ale ta se prostě neoposlouchá. Když ke všemu připočteme skvělý zvuk, vážně není co vytknout. Vlastně je, protože prostor jim daný byl trestuhodně krátký a počet skladeb, které stačili zahrát, byl žalostně malý. Na Brutal Assaultu byli skvělí, v klubu ještě lepší. Atmosféra, kterou dokáží navodit, pódiová prezentace, ale především jejich hudba, jsou nenapodobitelné. A sympatické bylo i to, že bezprostředně po svém vystoupení začali pánové ze Sólstafir korzovat mezi lidmi v prostorách klubu a neodmítli žádnou žádost o společné foto či pokec. Byli v naprosté pohodě a zájem si evidentně užívali.
Nastavená laťka překonat snad ani nešla. Namlsán předchozími kapelami jsem se do LONG DISTANCE CALLING nějak nemohl dostat. Stejný problém mám ostatně i s poslední studiovkou Flood inside. Post rock v jejich podání byl zahrán precizně a s nasazením, ale já jsem vždy po několika skladbách na pár chvil zmizel. LDC se nepodařilo zachovat živelnost ani atmosféru předchozích vystupujících. Přišlo mi to příliš profesorské. Hlavně ale hráli příšerně dlouho. Rozhodně bych se nezlobil, kdyby se pár skladeb vzdali ve prospěch předchozí kapely. Jedna věc je jistá. Před pár lety, kdy předskakovali Katatonii, mne bavili o poznání víc. Nebylo to úplně marné, ale ten večer mě dostali jiní.
Po všech směrech vydařený večírek v pohodové atmosféře a příjemných prostorách s hojnou účastí fans. Nezbývá než doufat, že až přijedou „ostrované“ příště, bude to v takové pozici, která jim zajistí odehrání plnohodnotného setu, protože těch několik desítek minut prostě nestačí.
Fotky: Ignor
Po příchodu do klubu zjišťujeme, že už je velmi slušně zaplněn a první AUDREY HORNE tak mají důstojnou kulisu. Zaslouženě. Hned od prvního hrábnutí do strun mě začínají nehorázně bavit a to trvá až do konce setu. Jejich desky mě úspěšně míjely, ale tenhle večer to byla vážně jízda. Nadšení, živelnost a porce skvěle šlapajícího hard rocku, kdy hitovka střídá hitovku (Redemption blues, There goes a lady…). Nikterak originální, ale perfektně fungující. Hodně příjemné překvapení, které jsem nečekal. Na samotný závěr nastoupili na pódium i Sólstafir, aby si společně dali Ace of spades od Motörhead.
Právě islandští kovbojové SÓLSTAFIR pro mne byli největším lákadlem a hlavním důvodem výjezdu. A asi nejen pro mě, protože sál byl najednou plný. I tady platí to, co u předchozí kapely. Snad jen v ještě větší míře. V samotném úvodu mě chytli, až do konce nepustili a já si užíval. Důraz byl pochopitelně kladen na poslední zásek Svartir Sandar (se skvělou Ljós í Stormi na úvod), ale podniknut byl i výlet do historie. Fjara chybět nemohla a také nechyběla. Už první údery do činelů vyvolaly slušný aplaus. Ani nevím, kolikrát jsem tuhle věc slyšel, ale ta se prostě neoposlouchá. Když ke všemu připočteme skvělý zvuk, vážně není co vytknout. Vlastně je, protože prostor jim daný byl trestuhodně krátký a počet skladeb, které stačili zahrát, byl žalostně malý. Na Brutal Assaultu byli skvělí, v klubu ještě lepší. Atmosféra, kterou dokáží navodit, pódiová prezentace, ale především jejich hudba, jsou nenapodobitelné. A sympatické bylo i to, že bezprostředně po svém vystoupení začali pánové ze Sólstafir korzovat mezi lidmi v prostorách klubu a neodmítli žádnou žádost o společné foto či pokec. Byli v naprosté pohodě a zájem si evidentně užívali.
Nastavená laťka překonat snad ani nešla. Namlsán předchozími kapelami jsem se do LONG DISTANCE CALLING nějak nemohl dostat. Stejný problém mám ostatně i s poslední studiovkou Flood inside. Post rock v jejich podání byl zahrán precizně a s nasazením, ale já jsem vždy po několika skladbách na pár chvil zmizel. LDC se nepodařilo zachovat živelnost ani atmosféru předchozích vystupujících. Přišlo mi to příliš profesorské. Hlavně ale hráli příšerně dlouho. Rozhodně bych se nezlobil, kdyby se pár skladeb vzdali ve prospěch předchozí kapely. Jedna věc je jistá. Před pár lety, kdy předskakovali Katatonii, mne bavili o poznání víc. Nebylo to úplně marné, ale ten večer mě dostali jiní.
Po všech směrech vydařený večírek v pohodové atmosféře a příjemných prostorách s hojnou účastí fans. Nezbývá než doufat, že až přijedou „ostrované“ příště, bude to v takové pozici, která jim zajistí odehrání plnohodnotného setu, protože těch několik desítek minut prostě nestačí.
Fotky: Ignor
