V hlubokém podzemí hnijící britský kvartet DRAGGED INTO SUNLIGHT vydal koncem loňského roku album, které má atributy vysokojakostního produktu. Kapela, jenž je zahalena rouškou tajemství a ukrývá svou identitu pod nic neříkajícími jmény. Hlasivky trápí T, basu A, bicí J a kytaru pro změnu zase A. Jediné dostupné fotky kapely, jsou ty, na kterých mají zahalené hlavy v kuklách alá komando rychlého nasazení. Na koncertech používají nezbytně nutné osvětlení a hrají zády k lidem. Přístup, který není ničím novým, ale lidstvo bude zřejmě fascinovat neustále. Mít takovouhle image je na jednu stranu pěkná věc, zvyšuje hlad po kapele, ale k čemu by byla bez atraktivní muziky. I na ní naštěstí DRAGGED INTO SUNLIGHT pamatovali.
Widowmaker je jejich druhá velká deska, tou první byla, nekompromisním názvem pojmenovaná, Hatred for Mankind. Diskografii ještě čítá jedno EP a živák, který vyšel v raritním nákladu 50 kusů. Widowmaker se od předešlé tvorby lehce odlišuje, předchozí styl se převážně odvíjel v death/black stylu, zatímco novinka do sebe absorbovala nemalé množství sludge a doom metalu. Díky nově přidaným ingrediencím a jasně zřetelnému kvalitnějšímu kompozičnímu vývoji, se pro mě stávají DRAGGED INTO SUNLIGHT z kapely, která byla jen jednou z mnoha, skupinou, kterou se vyplatí mít na očích.
Na ploše 40 minut se nalézají pouhé tři skladby, triviálně pojmenované Part I, Part II a Part III. Part I se svými necelými patnácti minutami je docela silná káva. Nic pro netrpělivé a pro ty, kteří s kapelou neměli dosud čest, první náročná zkouška odolnosti. Kromě brnkání kytary, které skutečně není ničím mimořádným, vloženého mluveného slova, lehce bručící basy, se devět minut nic zásadního neděje. Teprve potom nastává moment, kdy se ozve teskný zvuk houslí, a člověk ocení aspoň nějakou změnu. Doposud nic mimořádného.
Úplně jiná dimenze nastává u Part II, který hned od začátku plně vynahradí předešlé brnkání na nervovou soustavu, a to s takovou intenzitou, že jsem poslechem totálně fascinován. Zatěžkaný válec ve sludge/death metalové valivé mase, brutální řev zpěváka T, po chvíli kratší zpomalení, ve kterém se ozývá opět mluvené slovo. O veškeré tyto pasáže se starají nevědomky masoví vrazi, namátkou Richard Ramirez nebo Charles Manson, se svými autentickými výpovědmi. První polovina Partu II se dál odvíjí v hutném, zhoubném rytmu, kde si death metal podává ruce se sludge, a z celkové atmosféry jde cítit strach. Zlom nastává v druhé polovině, jako by si byli DRAGGED INTO SUNLIGHT vědomi, že takovýto nápor jde jen těžko snášet delší dobu. Začínají skladbu vyšperkovávat chytlavými, gradujícími momenty, úžasně působí přidání kláves a houslí. Vrchol zažívám při posledních třech minutách, ty jsou pro mě z říše fantazie, neustále drtící, hutný sound, kde je basa stejně důležitý nástroj jako kytara, ale tak moc chytlavý... tohle se mi snad nikdy neomrzí. Hypnotický závěr, který mi pulsuje celým tělem, a při kterém mám chuť hlavou přibíjet hřebíky. Právě mě dostali.
Part III nabízí opět trochu jiný pohled na věc. Naštěstí se nese v podobném duchu jako „dvojka“, tudíž jsou zapojeny všechny nástroje. Ze začátku se převaluje ve funeral doomovém duchu, lze tu vystopovat i drone zvuky, ne nepodobné SUN O))). Tempo pomalu narůstá, ale ten zmar, který jde z desky cítit, je až hmatatelný. V průběhu skladby dojde na nečekaně odlehčenou, post rockovou pasáž, jejíž zakomponování slouží k lehkému nádechu. Toho už se totiž do konce Partu III nedostane, následuje už jenom zmar, čiré zoufalství a utrpení. Když nastane konec, nezbude nic, vše je pokryto nánosem bahna, už je jenom tma.
Při poslechu desky Widowmaker jsem si sáhl na dno. Její poslech fyzicky bolí. Temná a zlá aura celé toto dílo obepíná, jako inverze Ostravu. Je to černá mše, vedená naprosto suverénním způsobem, cílená správným směrem. Jediné co tu hrůzu drží na uzdě, je její délka, která je celkově snesitelná. Nedokážu si představit, že by tahle deska, byla dvakrát delší, to by zřejmě na světě rapidně přibývalo sebevražd. Jediným mínusem alba se pro mě stává Part I, jenž dostal zbytečně velký prostor. K vytvoření atmosféry a napětí by stačil zredukovat na pětiminutový úsek, a efekt by byl podobný, Takto 2/3 z těch čtrnácti minut odzívám, což dojem z desky sráží dolů.
Widowmaker je jejich druhá velká deska, tou první byla, nekompromisním názvem pojmenovaná, Hatred for Mankind. Diskografii ještě čítá jedno EP a živák, který vyšel v raritním nákladu 50 kusů. Widowmaker se od předešlé tvorby lehce odlišuje, předchozí styl se převážně odvíjel v death/black stylu, zatímco novinka do sebe absorbovala nemalé množství sludge a doom metalu. Díky nově přidaným ingrediencím a jasně zřetelnému kvalitnějšímu kompozičnímu vývoji, se pro mě stávají DRAGGED INTO SUNLIGHT z kapely, která byla jen jednou z mnoha, skupinou, kterou se vyplatí mít na očích.
Na ploše 40 minut se nalézají pouhé tři skladby, triviálně pojmenované Part I, Part II a Part III. Part I se svými necelými patnácti minutami je docela silná káva. Nic pro netrpělivé a pro ty, kteří s kapelou neměli dosud čest, první náročná zkouška odolnosti. Kromě brnkání kytary, které skutečně není ničím mimořádným, vloženého mluveného slova, lehce bručící basy, se devět minut nic zásadního neděje. Teprve potom nastává moment, kdy se ozve teskný zvuk houslí, a člověk ocení aspoň nějakou změnu. Doposud nic mimořádného.
Úplně jiná dimenze nastává u Part II, který hned od začátku plně vynahradí předešlé brnkání na nervovou soustavu, a to s takovou intenzitou, že jsem poslechem totálně fascinován. Zatěžkaný válec ve sludge/death metalové valivé mase, brutální řev zpěváka T, po chvíli kratší zpomalení, ve kterém se ozývá opět mluvené slovo. O veškeré tyto pasáže se starají nevědomky masoví vrazi, namátkou Richard Ramirez nebo Charles Manson, se svými autentickými výpovědmi. První polovina Partu II se dál odvíjí v hutném, zhoubném rytmu, kde si death metal podává ruce se sludge, a z celkové atmosféry jde cítit strach. Zlom nastává v druhé polovině, jako by si byli DRAGGED INTO SUNLIGHT vědomi, že takovýto nápor jde jen těžko snášet delší dobu. Začínají skladbu vyšperkovávat chytlavými, gradujícími momenty, úžasně působí přidání kláves a houslí. Vrchol zažívám při posledních třech minutách, ty jsou pro mě z říše fantazie, neustále drtící, hutný sound, kde je basa stejně důležitý nástroj jako kytara, ale tak moc chytlavý... tohle se mi snad nikdy neomrzí. Hypnotický závěr, který mi pulsuje celým tělem, a při kterém mám chuť hlavou přibíjet hřebíky. Právě mě dostali.
Part III nabízí opět trochu jiný pohled na věc. Naštěstí se nese v podobném duchu jako „dvojka“, tudíž jsou zapojeny všechny nástroje. Ze začátku se převaluje ve funeral doomovém duchu, lze tu vystopovat i drone zvuky, ne nepodobné SUN O))). Tempo pomalu narůstá, ale ten zmar, který jde z desky cítit, je až hmatatelný. V průběhu skladby dojde na nečekaně odlehčenou, post rockovou pasáž, jejíž zakomponování slouží k lehkému nádechu. Toho už se totiž do konce Partu III nedostane, následuje už jenom zmar, čiré zoufalství a utrpení. Když nastane konec, nezbude nic, vše je pokryto nánosem bahna, už je jenom tma.
Při poslechu desky Widowmaker jsem si sáhl na dno. Její poslech fyzicky bolí. Temná a zlá aura celé toto dílo obepíná, jako inverze Ostravu. Je to černá mše, vedená naprosto suverénním způsobem, cílená správným směrem. Jediné co tu hrůzu drží na uzdě, je její délka, která je celkově snesitelná. Nedokážu si představit, že by tahle deska, byla dvakrát delší, to by zřejmě na světě rapidně přibývalo sebevražd. Jediným mínusem alba se pro mě stává Part I, jenž dostal zbytečně velký prostor. K vytvoření atmosféry a napětí by stačil zredukovat na pětiminutový úsek, a efekt by byl podobný, Takto 2/3 z těch čtrnácti minut odzívám, což dojem z desky sráží dolů.
Seznam skladeb:
- Part I
- Part II
- Part III
http://www.draggedintosunlight.co.uk
