Nemají to kapely typu Paradise Lost na scéně jednoduché. V devadesátých letech si na sebe upletly bič svými zásadními díly a od té doby neví, jak z toho plnohodnotně ven. Mohou udělat cokoliv, ale jak už to bývá, těžko se zavděčí všem, a ten pocit, že už to nikdy lepší nebude, nad nimi visí neustále. Letos Paradise Lost vydávají svou již v pořadí třináctou desku a zvěsti, které jí předcházely, tvrdily, že se bude jednat o nahrávku vzývající ducha jejich nejzářivějšího období, na čemž se všichni příznivci těchto Britů shodnou, bylo období kolem desky Icon. Zřejmě málokoho tyto promo řeči dojmou a utíká si desku na základě těchto kolikrát blábolů koupit.
Paradise Lost nejsou žádní vyjukaní zajíci a tak se dá těžko očekávat od novinky nějaký propadák, nebo krok vedle. Na to jsou dostatečně inteligentní a za ta léta hraní vědí, jak napsat skladby, aby fungovaly. Teď už je to jenom o tom, jestli se střetnou s posluchačem a nastane oboustranné nadšení. A i když snaha udělat výbornou desku je evidentní, těžko se dá čekat, že v roce 2012 přijdou s albem, které bude napěchováno hity od začátku do konce a položí nás do kolen.
Duch let minulých se, kupodivu, povedlo navodit zcela přirozeně, a tak mám pocit, že se skutečně ocitám v období mezi Icon a Draconian Times, s tím, že je deska ošetřena výborným, současným zvukem. Album otvírá pomalá, zatěžkaná Solitary One, a tady není co vyčítat, jestli jsem si cíleně pustil novou desku Paradise Lost, potom nemohu být zklamán, doommetalová hitovka, která snese ty nejpřísnější měřítka. Ale ani v následujících skladbách nechybí zajímavý nápad, povedený refrén, sólo, zkrátka vše je na svém místě. Greg Mackintosh si dal na svých kytarových riffech a melodiích záležet, a jakožto autor veškeré hudby odvedl nadprůměrnou práci, ale za ta léta je těžké se neopakovat a rozvíjet svou zajetou šablonu do nekonečna. Přesto, že člověk uznale pokývá hlavou, těžko už z toho zkrátka bude nadšený, tak jako tomu bylo dříve, ale i tak je kvalita a Gregův rukopis zřejmý. Stejně tak tomu je u zpěváka Nicka Holmese, jehož charakteristický hlas mě z desky vždy baví, ale když si vzpomenu na tu hrůzu v živém provedení, pomalu se začínám bát letošního Brutalu.
Ať desku poslouchám ze strany a nebo b, nejsem zklamán. Na vyložené hity, kromě první Solitary One, je Tragic Idol skoupější, ale dalších slušných a dobrých skladeb obsahuje hned devět. Jsou rozhodně různorodé a mají co nabídnout. Sabbathem načichlá Crucify, povedeným refrénem se pyšnící Fear Of Impending Hell, na tvrdší notu hrající In This We Dwell sice není druhou True Belief, ale ten duch z onoho období je z ní cítit. Taková titulní Tragic Idol působí lehce mainsteamově (osobně se docela divím, že tato zřejmě nejkomerčnější věc nebyla prvním videoklipem) a určitě by se v poklidu vyjímala na Draconian Times. A tak bych mohl jmenovat jednu věc po druhé. Kromě Worth Fightinf For, jenž se nese v melancholickém hávu, všechny songy odsýpají a nepůsobí nudně, za což je potřeba kapelu pochválit.
Deska, jejíž grafické, obzvlášť to vynilové zpracování, je pastvou pro oči, nabízí materiál, který by neměl letité příznivce této kapely zklamat. Jen blázen by čekal, že model Paradise Lost 2012 může překonat období let, kdy byl doom metal na vrcholu sil. Přesto mi Tragic Idiol dokázalo udělat radost a nejednou mě potěšit, a ať je to jak chce, Paradise Lost mohli těžko nabídnout víc. Pro mě je po Icon, One Second a Draconian Times novinka Tragic Idol čtvrtou nejlepší deskou těchto doommetalových klasiků.
Seznam skladeb:
- Solitary One
- Crucify
- Fear Of Impending Hell
- Honesty In Death
- Theories From Another World
- In This We Dwell
- To The Darkness
- Tragic Idol
- Worth Fighting For
- The Glorious End
Čas: cca 46 minut
