"...když se budeš cítit na dně, když ucítíš, že nemáš nic - naději, budoucnost..."
Tak tohle jsem nečekal. Ono ostatně, co si budeme namlouvat - živá hudební produkce se pro drtivou většinu profesionálních muzikantů stává po čase těžkou rutinou. Přijít, odehrát si svoje, prohodit k publiku pár vtipů (které se večer co večer opakují), rozhodit šílejícím fanouškům hrst trsátek, podat usměvavé slečně v první řadě paličku; na oko odejít, po chvíli se nechat vytleskat zpět a na konci se se všemi členy kapely obejmout. Kolovrátek otiskující svou stopu v prach a špínu nekonečného spletence silnic, svět viděný zpoza tónovaných skel tourbusu; měnící se prostor, obklopující pódium, stovky a tisíce tváří v černém, různorodé a přece po čase stejné. Stereotyp všedních dnů... jenže tentokrát... tentokrát to bylo prostě jiné.
Snad nebudu ukamenován, ale prostě je to tak - předkapely mě nezaujaly ani z desetiny tak, jako hlavní hvězda večera. Upřímně si ani nepamatuji jejich jména; první byla povětšinou složená z chlapíků středního věku, hrajících české hard'n'heavy, které neurazí, ale bohužel ani nenadchne - spíš než jako předskokany pro publikum, čítající něco málo přes sto hlav, bych je viděl někde na zábavové akci - a nemyslím to vůbec ve zlém. Druzí předskokani byli dost věkově dost možná o jednu celou generaci mladší a jejich hudba byla našlapanější; do čistého zpěvu byl občas přimíchán screaming a vůbec rozehřívání publika se více dařilo právě jim. Jenže nepočetný dav pod pódiem čekal na někoho jiného...
"...vzpomeň si na dnešní večer! Vzpomeň si na sílu, na tu energii, která tebou proudila..."
Přesun menších koncertů z centra na jeho okraj a následně na periferii je - alespoň v Praze - trendem posledních let. Spekulace o finanční krizi a jejím dopadu na kulturní výdaje přenechám jiným, ostatně koncertní prostory pražských králíkáren mají osobité kouzlo. Po chodovském kulturním centru "Zahrada" mě tentokrát pohltil kulturák v útrobách obchodně-zábavního komplexu (se stylovou fontánou na náměstíčku) na sídlišti Novodvorská. Zažehující se pouliční lampy mě provedly skrz podchod a pak už bylo jen dílem okamžiku, než jsem přenechal zamračený podvečer jiným a přes menší akreditační peripetie jsem se pohodlně uvelebil v pozici "bobek" v prázdném sále, kde pobíhalo pouze několik organizátorů a jevištních techniků. Dva metry ode mě byl strategicky postavený "merchandise" stolek, pokrytý klasickými koncertními suvenýry, za kterým si hověla trojice anglicky hovořících osob. Občas jsem jejich směrem hodil pohled, ale myšlenkami jsem byl jinde (aneb pohled "do blba" v praxi); po deseti minutách mi konečně sepnuly kolečka a obvody a já v jedné osobě rozpoznal hlavní hvězdu večera. Blaze ostatně seděl celý večer na tom samém místě, občas se podepsal, vyfotil se s fanouškem a prohodil s ním pár slov. Krátce po půl desáté večerní složil brýle, pomalu vstal, mumlající si cosi pod imaginárními vousy přešel přes celý sál - a nastalo peklo.
"...jsme tady, protože milujeme metal, protože v našich srdích hoří vášeň pro tvrdou hudbu! Je jedno, jak vypadáš, jak tuhle hudbu prožíváš - vše, na čem záleží, je právě tenhle okamžík, tahle chvíle..."
Říká se, že vystoupení Blaze Bayleyho mají atmosféru undergroundových klubů vrcholných let metalu. Pravdivost tohoto tvrzení si netroufám stvrzovat ani vyvracet - na svět jsem se podíval až roky poté. Svůj první koncert jsem prořval a proskákal s myšlenkami, že tenhle zážitek zkrátka nic nemůže překonat. Zažil jsem vystoupení Iron Maiden na loňském, pražském Sonisphere festivalu a v deštivých chvílích strachu z temnoty jsem se utvrzoval v tom, že tohle, právě tohle je ten okamžik, který se mi zadře do mozkových závitů a na který budu po letech vzpomínat jako na okamžik, kdy se tisícové davy semkly v prchavém okamžiku, kdy se všední starosti zdály být tak vzdálené. Skrz růžové brýle vzpomínám na to, jak jsem poprvé vystoupil z vlaku ve Vizovicích, ohromený vším tím mraveništěm okolo... ale až na koncertě britské rockové legendy mi došlo, že některé zážitky se nedají poměřovat; všechny jsou silné, ale rozdílné. Pak je tu ještě vystoupení Blaze Bayleyho. Jmenovaný vkráčel nekompromisným krokem na pódium, levou dlaň si pomalu omotal kabelem od mikrofonu (vybavuje se mi analogie s Promeethem) a vyběhl na okraj pódia. Zvuková koule po první písni zmizela a posluchač tak měl čitelný prostor pro posouzení sól; co ale naplat, když doprovázející hudebníci zdaleka nesršeli takovým charismatem, jako holohlavý zpěvák. Instrumentálně byla show zvládnuta skvěle, o tom žádná - ale byl to bývalý vězeň železné panny, kdo nás přenesl časem i prostorem, a nikdo jiný. Své tvrdé, agresivní kousky (titulní skladba nové řadovky "The King of Metal" nebo "The Brave" z debutu) prokládal melodičtějšími díly z minulosti ("The Clansman", "Lord of the Flies") i současnosti ("Dimebag", věnovaná základajícímu členovi Pantery stejného jména) a hlavně - po celý, téměř dvouhodinový koncert jel na plné obrátky, hrozil, koulel očima... žil naplno tím, co miluje.
Někdo si vybíjí frustrace a křivdy na druhých - tím, že jim ubližuje. Blaze Bayley to dělá stejně, jen s tím rozdílem, že své útrapy přetavuje do tónů a slov. Kdyby tenhle Angličan neměl možnost popadnout mikrofon a vyřvat se před nepočetným publikem, dost možná by se jednoduše zbláznil. Do svého vystoupení dává vše - a to i přesto, že jde o show jen pro desítky až stovky věrných. Jenom závěr byl docela úsměvný - Bayley, vyproštěný z pout mikrofonu, sesbírává ze země své osobní věci; brýle, telefon, klíče, několik složek s papíry a odchází do zákulisí. Věřím tomu, že si to užívá mnohem víc, než cestující vzduchem plachtícího "Ed Force One"...
Tak tohle jsem nečekal. Ono ostatně, co si budeme namlouvat - živá hudební produkce se pro drtivou většinu profesionálních muzikantů stává po čase těžkou rutinou. Přijít, odehrát si svoje, prohodit k publiku pár vtipů (které se večer co večer opakují), rozhodit šílejícím fanouškům hrst trsátek, podat usměvavé slečně v první řadě paličku; na oko odejít, po chvíli se nechat vytleskat zpět a na konci se se všemi členy kapely obejmout. Kolovrátek otiskující svou stopu v prach a špínu nekonečného spletence silnic, svět viděný zpoza tónovaných skel tourbusu; měnící se prostor, obklopující pódium, stovky a tisíce tváří v černém, různorodé a přece po čase stejné. Stereotyp všedních dnů... jenže tentokrát... tentokrát to bylo prostě jiné.
Snad nebudu ukamenován, ale prostě je to tak - předkapely mě nezaujaly ani z desetiny tak, jako hlavní hvězda večera. Upřímně si ani nepamatuji jejich jména; první byla povětšinou složená z chlapíků středního věku, hrajících české hard'n'heavy, které neurazí, ale bohužel ani nenadchne - spíš než jako předskokany pro publikum, čítající něco málo přes sto hlav, bych je viděl někde na zábavové akci - a nemyslím to vůbec ve zlém. Druzí předskokani byli dost věkově dost možná o jednu celou generaci mladší a jejich hudba byla našlapanější; do čistého zpěvu byl občas přimíchán screaming a vůbec rozehřívání publika se více dařilo právě jim. Jenže nepočetný dav pod pódiem čekal na někoho jiného...
"...vzpomeň si na dnešní večer! Vzpomeň si na sílu, na tu energii, která tebou proudila..."
Přesun menších koncertů z centra na jeho okraj a následně na periferii je - alespoň v Praze - trendem posledních let. Spekulace o finanční krizi a jejím dopadu na kulturní výdaje přenechám jiným, ostatně koncertní prostory pražských králíkáren mají osobité kouzlo. Po chodovském kulturním centru "Zahrada" mě tentokrát pohltil kulturák v útrobách obchodně-zábavního komplexu (se stylovou fontánou na náměstíčku) na sídlišti Novodvorská. Zažehující se pouliční lampy mě provedly skrz podchod a pak už bylo jen dílem okamžiku, než jsem přenechal zamračený podvečer jiným a přes menší akreditační peripetie jsem se pohodlně uvelebil v pozici "bobek" v prázdném sále, kde pobíhalo pouze několik organizátorů a jevištních techniků. Dva metry ode mě byl strategicky postavený "merchandise" stolek, pokrytý klasickými koncertními suvenýry, za kterým si hověla trojice anglicky hovořících osob. Občas jsem jejich směrem hodil pohled, ale myšlenkami jsem byl jinde (aneb pohled "do blba" v praxi); po deseti minutách mi konečně sepnuly kolečka a obvody a já v jedné osobě rozpoznal hlavní hvězdu večera. Blaze ostatně seděl celý večer na tom samém místě, občas se podepsal, vyfotil se s fanouškem a prohodil s ním pár slov. Krátce po půl desáté večerní složil brýle, pomalu vstal, mumlající si cosi pod imaginárními vousy přešel přes celý sál - a nastalo peklo.
"...jsme tady, protože milujeme metal, protože v našich srdích hoří vášeň pro tvrdou hudbu! Je jedno, jak vypadáš, jak tuhle hudbu prožíváš - vše, na čem záleží, je právě tenhle okamžík, tahle chvíle..."
Říká se, že vystoupení Blaze Bayleyho mají atmosféru undergroundových klubů vrcholných let metalu. Pravdivost tohoto tvrzení si netroufám stvrzovat ani vyvracet - na svět jsem se podíval až roky poté. Svůj první koncert jsem prořval a proskákal s myšlenkami, že tenhle zážitek zkrátka nic nemůže překonat. Zažil jsem vystoupení Iron Maiden na loňském, pražském Sonisphere festivalu a v deštivých chvílích strachu z temnoty jsem se utvrzoval v tom, že tohle, právě tohle je ten okamžik, který se mi zadře do mozkových závitů a na který budu po letech vzpomínat jako na okamžik, kdy se tisícové davy semkly v prchavém okamžiku, kdy se všední starosti zdály být tak vzdálené. Skrz růžové brýle vzpomínám na to, jak jsem poprvé vystoupil z vlaku ve Vizovicích, ohromený vším tím mraveništěm okolo... ale až na koncertě britské rockové legendy mi došlo, že některé zážitky se nedají poměřovat; všechny jsou silné, ale rozdílné. Pak je tu ještě vystoupení Blaze Bayleyho. Jmenovaný vkráčel nekompromisným krokem na pódium, levou dlaň si pomalu omotal kabelem od mikrofonu (vybavuje se mi analogie s Promeethem) a vyběhl na okraj pódia. Zvuková koule po první písni zmizela a posluchač tak měl čitelný prostor pro posouzení sól; co ale naplat, když doprovázející hudebníci zdaleka nesršeli takovým charismatem, jako holohlavý zpěvák. Instrumentálně byla show zvládnuta skvěle, o tom žádná - ale byl to bývalý vězeň železné panny, kdo nás přenesl časem i prostorem, a nikdo jiný. Své tvrdé, agresivní kousky (titulní skladba nové řadovky "The King of Metal" nebo "The Brave" z debutu) prokládal melodičtějšími díly z minulosti ("The Clansman", "Lord of the Flies") i současnosti ("Dimebag", věnovaná základajícímu členovi Pantery stejného jména) a hlavně - po celý, téměř dvouhodinový koncert jel na plné obrátky, hrozil, koulel očima... žil naplno tím, co miluje.
Někdo si vybíjí frustrace a křivdy na druhých - tím, že jim ubližuje. Blaze Bayley to dělá stejně, jen s tím rozdílem, že své útrapy přetavuje do tónů a slov. Kdyby tenhle Angličan neměl možnost popadnout mikrofon a vyřvat se před nepočetným publikem, dost možná by se jednoduše zbláznil. Do svého vystoupení dává vše - a to i přesto, že jde o show jen pro desítky až stovky věrných. Jenom závěr byl docela úsměvný - Bayley, vyproštěný z pout mikrofonu, sesbírává ze země své osobní věci; brýle, telefon, klíče, několik složek s papíry a odchází do zákulisí. Věřím tomu, že si to užívá mnohem víc, než cestující vzduchem plachtícího "Ed Force One"...
"...když se budeš cítit ztracený..."
