Blond, velký kozy a rock’n’roll – toť svérázná mantra americké dračice Marie Brink, která si na sebe vezme minisukni, nalakuje nehty na růžovo a pak předvede takový vokální tanec, že se z toho Angele srolují trenýrky (jestli nějaké má). Ono ani nejde o to, že by Maria growlovala, což příliš nedělá, spíše harshuje. Ovšem tato 32 letá žena je schopná na ploše jedné minuty šeptat, obstarat veškeré sbory, recitovat, brutálně řvát, že máte pocit, že jí za chvíli vyletí hlasivky z hrdla ven, čistě zpívat (poměrně obstojně), hecovat publikum, špulit rty i půlky, tancovat a vůbec, všemožně dokazovat, že ženy kvetou v každém věku. Téměř.
Pokud byl debut „Beautiful Tragedy“ pro někoho tragedií a pro někoho vcelku schopně zvládnutým moderním metalcorem s v žánru vcelku exotickým ženským kvičákem, album druhé, „The Dream“ , ukázalo kapelu v jiném, mnohem vyměklejším a trendy světle, jehož svit mnohé dosavadní fanoušky této americké formace odradil. Kapela pochopitelně mnohé výtky ze stran posluchačského tábora zaznamenala a slíbila, že nová deska „A Star-Crossed Wasteland“ bude opět agresí natlakovanou bezuzdnou jízdou, která skončí až nechtěným výletem předním sklem silného automobilu – nebo snad by bylo lepší říci z kozlíku dostavníku?
Ano, blonďatá ďáblice a její metalcoreoví kumpáni vsadili na (částečný) návrat na divoký západ, kdy všichni cowboyové měli flašky proklatě nízko u pasu a jediné, co města zachraňovalo od naprosté zkázy byly pronikavým parfémem vonící hanbince.
„Welcome to the Gunshow“ – tak přesně takto vás vrchní pěnice přivítá, načež kytary pistolníků Chrise a Blakea rozčísnou vzduch a jejich líně se převalující hradby hluku se započnou drát na povrch. Posluchač je po minulé popově laděné nahrávce mile potěšen slušnou porcí agrese, kterou skladba přináší, co překvapí je nu-metalový slide v polovině skladby, jenž bych na onom místě opravdu nečekal.
Fajn první skladba by celkem ušla, dostal jsem mnohem větší porci nasranosti, než jsem vůbec očekával, ovšem dvojka, skladba „Just Drive“ je již pravou nefalšovanou metalcorovou jízdou, ve které vám kapela předvede všechna klišé žánru, od akustických pasáží po uchu lahodící riffy, které ovšem ve výsledku nenadělají vůbec žádnou paseku. Rozhodně body plus, že se banda vůbec obtěžovala s tím pětivteřinovým sólem, jinak ačkoliv mě již dost lidí upozorňovalo, že Maria neumí zpívat, já si to rozhodně nemyslím, ačkoliv sem tam jí to trochu ujede, ty čisté vokály zvládá (hlavně) na novince jakž takž v pohodě . Doma bych to mít sice nechtěl, ale jednou za čas si ji rád poslechnu.
A teď se ovšem dostáváme k pro mě asi nejnepochopitelnější části celé nahrávkové skládačky, totiž „The Promise“, jež je sice písní o lásce, ovšem jejímž titulem jakoby se kapela k něčemu zavazovala. K tomu přizvávat na své nahrávky zpěváky s hlasem Chada Kroegera a co je horší – ještě to posléze vydávat jakožto singl. Uf, srdcebolná popcoreová vatička, která je tak neuvěřitelně bezbranná , že kdybyste ji svěřili své ratolesti na hraní, rozhodně by se o ni nepořezalo, ba naopak. Co naplat, že Jeff Fab se pokouší ve druhé polovině alespoň trochu šlapat do bicích pedálů, popový odér, jenž se na nás z nahrávky valí, je opět dosti silný a nevybíravý. Škoda, jinak slibně rozjetý materiál.
„Standing Alone“ – záležitost., ze které dýchá rutina. Ne opravdu, In This Moment v tomto případě již sázejí na jistotu a ačkoliv bicí to pálí o sto šest, stejně se neubráníte pocitu, že vše už tu tak nějak stokrát bylo a leckdy lépe. Na druhou stranu refrének je opravdu krásně melodický, tak akorát pro metalové slečny k poslechu a tanci. Hodně mě potěšila druhá polovina válu, jež kromě marš tempa bicích předvede hlavně velice povedený zlom, v němž Maria předvede své pěvecké kvality v oné chvíli naprosto uchvacujících čistých vokálech. Pryč jsou ty doby, kdy jste si její projev v některých pasážích mohli splést se Sandrou Nasic, In This Moment model 2010 jsou svébytnou kapelou, která ačkoliv nehraje nic objevného, přesto si postupem času utváří vlastní hudební tvář a tímto hybridem první a druhé desky to jen dokazuje.
Titulní „A Star-Crossed Wasteland“, skladba bez chuti a zápachu, balada, která nemá vlastně ani poměrně nezbytný baladický účinek pro mne znamená pouze jediné – rychle přeskočit.
„Blazin'“ připomene riffem ve slokách kdysi slavné P.O.D. , kdežto poté se rozjede v rychlou a adrenalinem nabušenou rockovou jízdu. Rozhodně jedna z nejlepších skladeb nového alba, jelikož odér „Beautiful Tragedy“ v sobě rozhodně má a zase tak líbivá také není. Sólo velice jednoduché, zahrané účelně. 4 minuty stále téhož, ale tohle rozhodně beru. Pinch harmonics.
„The Road“ je dalších z těch skladeb, které jsou na jedné straně nasyceny snahou se zalíbit, ale na straně druhé podepřeny jistými muzikantskými výkony a hlavně skvělým přechodem k sólu, jenž mne neskutečně baví. Co mne tankuje již o poznání méně jsou čisté mužské backing vokály, které se vyskytují spíše z povinnosti, aby In This Moment správně dodržovali šablonu svého stylu. Proč, táži se.. Klasická melodicky metalcoreová skladba s opět dobrým zlomem a melodiemi ve druhé polovině.
Závěr nahrávky je pak poměrně problematický: „Iron Army“ je průměrnou metalcorovou taškařicí s dobře padnoucími mužskými harsh backingy, „The Last Cowboy“ u zahraničních fandů kapely oblíbenou, leč pro mne poněkud unylou záležitostí s nepadnoucím refrénem a únavnou recitací, jež si zvukově(!) kdo ví proč hraje na mathcore.
No a nakonec tu máme „World In Flames“. Baladu ve stylu Evanescence, která nás vrací někam k období „The Dream“, v němž chtěla Maria ukazovat, že je všestrannou zpěvačkou a nemusí nevyhnutelně zpívat metalcore – ok? Nezlobte se na mne, možná to dělá má demence a poměrně dost naposlouchaných desek za mnou, ale tohle je tak neuvěřitelně ohraná… Melodie, které kapela vměstnala do tohoto klenotu byly recyklovány minimálně milionkrát a možná i to je málo. Opět se ptám sám sebe: „Proč?“ Proč mají americké metalcore kapely potřebu nahrávat sladkobolné rádiové hity ve stylu Simple Plan? Doufám, že mi to někdo z nich někdy bude schopen vysvětlit, zatím jsem se odpovědi nedobral a že už jsem to zkusil..
Pokud bych prvnímu albu dal 7 a druhému 5, třetí by si opět odneslo 70%. Neškodný metalcore pro příjemný poslech s mnoha výhradami.
Čas: 42:08
Pokud byl debut „Beautiful Tragedy“ pro někoho tragedií a pro někoho vcelku schopně zvládnutým moderním metalcorem s v žánru vcelku exotickým ženským kvičákem, album druhé, „The Dream“ , ukázalo kapelu v jiném, mnohem vyměklejším a trendy světle, jehož svit mnohé dosavadní fanoušky této americké formace odradil. Kapela pochopitelně mnohé výtky ze stran posluchačského tábora zaznamenala a slíbila, že nová deska „A Star-Crossed Wasteland“ bude opět agresí natlakovanou bezuzdnou jízdou, která skončí až nechtěným výletem předním sklem silného automobilu – nebo snad by bylo lepší říci z kozlíku dostavníku?
Ano, blonďatá ďáblice a její metalcoreoví kumpáni vsadili na (částečný) návrat na divoký západ, kdy všichni cowboyové měli flašky proklatě nízko u pasu a jediné, co města zachraňovalo od naprosté zkázy byly pronikavým parfémem vonící hanbince.
„Welcome to the Gunshow“ – tak přesně takto vás vrchní pěnice přivítá, načež kytary pistolníků Chrise a Blakea rozčísnou vzduch a jejich líně se převalující hradby hluku se započnou drát na povrch. Posluchač je po minulé popově laděné nahrávce mile potěšen slušnou porcí agrese, kterou skladba přináší, co překvapí je nu-metalový slide v polovině skladby, jenž bych na onom místě opravdu nečekal.
Fajn první skladba by celkem ušla, dostal jsem mnohem větší porci nasranosti, než jsem vůbec očekával, ovšem dvojka, skladba „Just Drive“ je již pravou nefalšovanou metalcorovou jízdou, ve které vám kapela předvede všechna klišé žánru, od akustických pasáží po uchu lahodící riffy, které ovšem ve výsledku nenadělají vůbec žádnou paseku. Rozhodně body plus, že se banda vůbec obtěžovala s tím pětivteřinovým sólem, jinak ačkoliv mě již dost lidí upozorňovalo, že Maria neumí zpívat, já si to rozhodně nemyslím, ačkoliv sem tam jí to trochu ujede, ty čisté vokály zvládá (hlavně) na novince jakž takž v pohodě . Doma bych to mít sice nechtěl, ale jednou za čas si ji rád poslechnu.
A teď se ovšem dostáváme k pro mě asi nejnepochopitelnější části celé nahrávkové skládačky, totiž „The Promise“, jež je sice písní o lásce, ovšem jejímž titulem jakoby se kapela k něčemu zavazovala. K tomu přizvávat na své nahrávky zpěváky s hlasem Chada Kroegera a co je horší – ještě to posléze vydávat jakožto singl. Uf, srdcebolná popcoreová vatička, která je tak neuvěřitelně bezbranná , že kdybyste ji svěřili své ratolesti na hraní, rozhodně by se o ni nepořezalo, ba naopak. Co naplat, že Jeff Fab se pokouší ve druhé polovině alespoň trochu šlapat do bicích pedálů, popový odér, jenž se na nás z nahrávky valí, je opět dosti silný a nevybíravý. Škoda, jinak slibně rozjetý materiál.
„Standing Alone“ – záležitost., ze které dýchá rutina. Ne opravdu, In This Moment v tomto případě již sázejí na jistotu a ačkoliv bicí to pálí o sto šest, stejně se neubráníte pocitu, že vše už tu tak nějak stokrát bylo a leckdy lépe. Na druhou stranu refrének je opravdu krásně melodický, tak akorát pro metalové slečny k poslechu a tanci. Hodně mě potěšila druhá polovina válu, jež kromě marš tempa bicích předvede hlavně velice povedený zlom, v němž Maria předvede své pěvecké kvality v oné chvíli naprosto uchvacujících čistých vokálech. Pryč jsou ty doby, kdy jste si její projev v některých pasážích mohli splést se Sandrou Nasic, In This Moment model 2010 jsou svébytnou kapelou, která ačkoliv nehraje nic objevného, přesto si postupem času utváří vlastní hudební tvář a tímto hybridem první a druhé desky to jen dokazuje.
Titulní „A Star-Crossed Wasteland“, skladba bez chuti a zápachu, balada, která nemá vlastně ani poměrně nezbytný baladický účinek pro mne znamená pouze jediné – rychle přeskočit.
„Blazin'“ připomene riffem ve slokách kdysi slavné P.O.D. , kdežto poté se rozjede v rychlou a adrenalinem nabušenou rockovou jízdu. Rozhodně jedna z nejlepších skladeb nového alba, jelikož odér „Beautiful Tragedy“ v sobě rozhodně má a zase tak líbivá také není. Sólo velice jednoduché, zahrané účelně. 4 minuty stále téhož, ale tohle rozhodně beru. Pinch harmonics.
„The Road“ je dalších z těch skladeb, které jsou na jedné straně nasyceny snahou se zalíbit, ale na straně druhé podepřeny jistými muzikantskými výkony a hlavně skvělým přechodem k sólu, jenž mne neskutečně baví. Co mne tankuje již o poznání méně jsou čisté mužské backing vokály, které se vyskytují spíše z povinnosti, aby In This Moment správně dodržovali šablonu svého stylu. Proč, táži se.. Klasická melodicky metalcoreová skladba s opět dobrým zlomem a melodiemi ve druhé polovině.
Závěr nahrávky je pak poměrně problematický: „Iron Army“ je průměrnou metalcorovou taškařicí s dobře padnoucími mužskými harsh backingy, „The Last Cowboy“ u zahraničních fandů kapely oblíbenou, leč pro mne poněkud unylou záležitostí s nepadnoucím refrénem a únavnou recitací, jež si zvukově(!) kdo ví proč hraje na mathcore.
No a nakonec tu máme „World In Flames“. Baladu ve stylu Evanescence, která nás vrací někam k období „The Dream“, v němž chtěla Maria ukazovat, že je všestrannou zpěvačkou a nemusí nevyhnutelně zpívat metalcore – ok? Nezlobte se na mne, možná to dělá má demence a poměrně dost naposlouchaných desek za mnou, ale tohle je tak neuvěřitelně ohraná… Melodie, které kapela vměstnala do tohoto klenotu byly recyklovány minimálně milionkrát a možná i to je málo. Opět se ptám sám sebe: „Proč?“ Proč mají americké metalcore kapely potřebu nahrávat sladkobolné rádiové hity ve stylu Simple Plan? Doufám, že mi to někdo z nich někdy bude schopen vysvětlit, zatím jsem se odpovědi nedobral a že už jsem to zkusil..
Pokud bych prvnímu albu dal 7 a druhému 5, třetí by si opět odneslo 70%. Neškodný metalcore pro příjemný poslech s mnoha výhradami.
Čas: 42:08
Seznam skladeb:
- Gunshow
- Just Drive
- The Promise
- Standing Alone
- A-Star-Crossed Wasteland
- Blazin'
- The Road
- Iron Army
- The Last Cowboy
- World In Flames
