LESRA - The Green Rage

V hudebním světě je legrační to, že vás občas dokáže překvapit i kapela, od které byste to nikdy (nebo už) nečekali. Snad kromě pár výjimek dokáže třeba  i ta nejprofláklejší kapela (viz. v posledních dnech Misery Index) nahrát po několika slabých deskách fošnu, jež vás usadí na zadek a vy nechápete, kde se to v nich tak najednou vzalo. Právě tak vás dokáží velmi mile překvapit i kapely, které jste dosud vůbec neznali, ovšem po jejich poslechu velmi rychle pochopíte, že to se od této chvíle změní. Právě do druhé kategorie bych zařadil švédský "zázrak" Lesra, jenž vlastně  nic zázračného nehraje. Ba naopak, jedná se o klasický groovy hardcore se řvaným vokálem, punkovými bicími rytmy a všudypřítomných výjezdech po hmatnících. Po několika demech a po celých devíti letech existence to smečka poprvé zkusila vměstnat na dlouhohrající kotouč a z unsigned bandy by se záhy mohl stát velmi žádaný artikl, pokud si jich někdo včas všimne.

Protože, abych byl zcela upřímný, takoví Hatebreed ve srovnání s nimi již v poslední době hrají naprostou nudu, kdežto Lesra přinášejí pořádnou porci thrashovaného hardcoreu, jenž je svěží jako jaro na horách, nebo jaternička z včera zaříznutého vepře.  Povědomé groovy riffy, dostatek prostoru pro headbang i hc tanečky náruživých moshpiterů, hitovka střídá hitovku a ačkoliv má člověk pocit, že často poslouchá ty samé riffy dokola, náhle Lesra zbystří a skladbu něčím ozvláštní – tu thrashovaným výjezdem, tu melodiemi ve stylu The Haunted. Masakr.

Musím pochválit skvělý vokál Ekena, jenž do tvorby smečky neskutečně zapadá a jeho nakřáplý harsh, naprosto pohodově zahrané bicí Roberta Wiberga, kterým nechybí vůbec nic a jsou takovou ukázkou úsporného hc stylu a v neposlední řadě také neuvěřitelně zvučená basa Stefana Johanssona, ze které mám poněkud vlhké trenky. Sóla se sice nekonají, ale vzhledem k přítomnosti množství riffů a chorusů vám to vlastně bude šuma fuk.

Neuvěřitelné, kolik melodií dokáží Lesra vměstnat do jednoho songu a jak old-school celá nahrávka zní. Sem tam se ozve čistý thrash jako z pera Slayer, aby se za pár vteřin song vrátil zpět k tvrdému hardcoreu a posluchač má z nahrávky hodně dobrý pocit. Zkrátím to, je naprosto zbytečné vypichovat nějakou skladbu, pro fanoušky opravdu dobrého thrashujícího hardcore budou Lesra něco jako požehnání. Zapomeňte na vyčpělé Hatebreed a skočte po „Zeleném vzteku“, vyplatí se to, zatraceně!!!