FOZZY - Chasing The Grail

Jsem si jistý, že každý má nějakou tu hudební slabůstku, věc, kterou nerad na veřejnosti přiznává, ale ve skutečností se jí doma rád oddává. Takovou trochu paradoxní slabostí pro mne je album „Rising“ southern rockové formace Stuck Mojo, kapely, která za svou kariéru natočila až nehorázné množství hudebního odpadu, přičemž ovšem platí, že zatím na každém albu se našel alespoň jeden dobrý song.  Rich Ward se svým nezaměnitelným alternative thrash metal/rockovým stylem živil mnoho bočních projektů, za všechny třebas Sickspeed či The Duke a mimo jiné také Fozzy, kapelku s wrestlerem (takovým tím maníkem, co si hraje na drsňáka a fingovanými souboji v manéži baví americký, a vlivem satelitu nyní i evropský plebs) Chris "Jericho" Irvinem za mikrofonem, jehož hlas připomíná – inu Ozzyho. Není divu, banda vznikla jako čistě cover band, ovšem postupem času, s narůstající Richovou chutí se naplno angažovat i v jiné kapele, než Stuck Mojo, skupina začala potichu skládat vlastní materiál.  Letošní „Chasing The Grail“ je tedy třetí plnohodnotnou nahrávkou (s vlastním materiálem) kapely, jež odstartuje šlapavou  „Under Blackened Skies“, ve které Chris ukáže své silné stránky – vskutku disponuje klasickým rockovým vokálem, jenž dokáže evokovat největší pěvce minulých ér, a přitom také sem tam ukázat svůj jedinečný hlasový fond. Rich Ward sóluje, střílí jeden southern rock/metal riff za druhým a naprosto vším připomíná Sickspeed. Daleko od rap metalových Stuck Mojo, mnohem blíže ke klasické NWOBHM. Jsem vcelku příjemně překvapen naprosto standardní, leč přesnou prací bicmena Franka"Buda" Fontsereho, jenž tentokrát šlápl do pedálů. Bohužel ihned dvojka „Martyr No More“ jsou opět ti klasičtí Sickspeed, se vším, co k nim patří – groovy riffům, neslanou, nemastnou refrénovou omáčkou, jako by se snad Rich nedokázal oprostit od svých kořenů.  Což vlastně ani nechce. Za mě ovšem musím říci, že mne dvojka nijak nebaví, svým ústředním „marš“ riffem mne spíše nudí, jelikož jeho groove nezabíjí, ale spíše uspává.
Zarazí mne poněkud opožděný Richův tapping v polovině trojky „Grail“, jež je jakousi ústřední hymnou celého alba, se zajímavým, avšak dosti povědomým refrénem. Zajímavé, sice z toho nejsem nikterak odvařený a přísahal bych, že „All that Remains“ byla zatraceně lepší deska, ale i tak je těch prvních pár fláků celkem podařených a hlavně celkem různorodých.

Umírněná čtyřka „Broken Soul“ představí typickou baladu Wardovského stylu a to včetně typických textů o frustraci a opětovném nalezení síly jít dál. To už tu bylo tolikrát, vážení…
Zato „Let the Madness Begin“ přinese vzdušný větřík groovy riffů, dobře šlapající rytmiku a všemožné kytarové kejkle. Skutečně s povděkem kvituji, že se Rich ve skladbě odvázal, a přihodil k dobru rockové sólo, podobný drajv bych ocenil ve všech skladbách, leč.

A to je ten problém, Fozzy se drží zpět, jsou až příliš zalezlí ve své rock/metalové  ulitě a ne a ne vylézt ven. Kapela se vždy držela při zemi, tentokrát ovšem nenašla na drtivé většině alba vůli ani chuť experimentovat, a tak je „Chasing The Grail“ nahrávkou studenou jako psí čumák. „Já to věděl,“ ozývají se asi hlasy posluchačů, kteří vytrpěli předloňskou nahrávku Stuck Mojo a máte tak trochu pravdu. Fozzy ovšem nejsou tak rozháraní a troufám si tvrdit, že první půlka alba by vás mohla i docela dobře bavit. Co ovšem přijde poté, je neskutečný galimatyáš, zmatená směs skladeb bez hlavy a paty, kdy posluchač vůbec netuší, jakou skladbu poslouchá a kdyby nepřišla parádní hymna „Watch Me Shine“, možná by poslech předčasně odpískal.  Částečně potěší také temněji laděná „Revival“, která všechny zájemce připraví na „Wormword“, ve kterém se vyskytnou také growlové party, já předesílám, že to není poprvé, co s nimi Rich pracuje ( mimo jiné „Give War A Chance“) a i tady vyšly na jedničku.

Rozmáchlá, téměř čtrnácti minutová kompozice se povedla znamenitě a troufám si tvrdit, že právě zde se Fozzy ukázali nejvíce. Čekejte progresivní rytmiku, vokály, perfektní finální sóla, jednoduše vše, co jste možná chtěli od Fozzy slyšet v předcházejících minutách a neslyšeli. Skutečně jsem byl naprosto chycen do vynikajících progresivních klávesových, kytarových úletů a teď jsem tak trochu zmaten. Fozzy v současné době hrát umějí, avšak „Chasing the Grail“ je ve výsledku poněkud rozporuplnou nahrávkou.

Mnozí by řekli, že je oproti předcházejícímu albu regresivní, a mně nezbývá, než s nimi souhlasit. Škoda, přitom některé fláky jsou skutečně povedené a rozhodně je to tak o stupínek lepší, než Stuck Mojo posledních let. Palec nahoru za závěrečnou kompozici, jinak šest a půl.