Chris Barnes opět na verandě mocně potáhl ze své příruční dýmky, a před očima se mu objevili růžoví sloni. V duchu se mu pak zjevil Metalový Bůh, jenž požadoval, aby opět vyrazil se svými kumpány do studia, a zplodil další album plné coverů, které si nikdo nežádal, ale to je kapele typu Six Feet Under naprosto u zadku. Stejně jako Children Of Bodom i SFU posledních 10 let předělávají kraviny, někdy i celá alba, aby se jejich konta náhodou netenčila, a Chris mohl znovu nakoupit kilo a půl.
Již při prvním coveru „A Dangerous Meeting“ původně od Mercyful Fate (album Don't Break the Oath) mne poněkud v zádech zamrazilo, co se to na mne z těch repráků valí. Heavy metal s travičkou zastřeným growlem, ještě méně podladěný, než kdy jindy. Metal On Metal kanadské legendy Anvil eponymní otevírák původně z roku 1982, tentokrát přehrávaný bandou chlapíků z Emeriky, kteří se tím sice bezvadně baví, ale poslouchat se to nedá. Barnes už nestíhá s dechem, Steve Swanson občas dosti uletí, jeho sóla jsou tragicky jednoduchá, sice se snaží věrně kopírovat předlohu, ale v jeho podání znějí všechna naprosto stejně.
Ještěže alespoň ten Greg Gall je zkušený přehrávač, který bicí zahraje naprosto stejně, jako jeho vzory, což myslím i v tom dobrém, i ve špatném smyslu slova.
A proč si proboha ti blázni vybrali od Metallicy zrovna tak tragickou skladbu, jako je „The Frayed Ends of Sanity“ Vždyť na Justice se nachází tolik lepších skladeb na předělání, přičemž i ten dobrý slide, jenž se v originále nachází mezi slokami, dokáží SFU zadupat do země. Nejlepší částí je pak jednoznačně čistě instrumentální pasáž, kdy si kapela jen tak hraje, a celkem jim to společně ladí. Sice to i v tom 88. Metallice ladilo lépe, ale tak dejme tomu.
Za thrashovou legendou musí nevyhnutelně přijít další thrashová legenda – a to Slayer. „At Dawn They Sleep“, skladba z klasiky největší, válu „Hell Awaits“ je v podání floridské smečky skutečně naprosté peklo.
To není zdaleka vše, v tomto utrpení nás čekají ještě Van Halen (nikoliv „Jump“, ale „On Fire“, čímž mi SFU se svou originalitou vyrazili dech), přičemž již někdy v této chvíli toho začínáte mít pomalu, ale jistě dost. Do háje, vždyť to všechno zní naprosto stejně, říkáte si, zatímco SFU právě posrali další slide.
Twisted Sister? Fakt chtějí předělávat Twisted Sister? No chtějí, a okamžitě selhávají tím nejhorším možným způsobem.
Naproti tomu Ramones již jejich současnému stavu jednoznačně sedí, je to podobné, jako cover She is Beautiful od COB, veselé, rozmařilé, a neuvěřitelně, ale fakt neskutečně – trapné.
Tahle kolekce je jednoduše naprostou tragédií bez duše, bez soudnosti, zkrátka pár coverů naházených bez ladu a skladu s tím, že většina zní směšně, a zbytek hloupě, či zbytečně. Vážně toho nechtějí nechat? Recenze na jejich poslední nahrávky na celém světě jsou dosti nekompromisní, ale jelikož nejen dle Freddyho „show must go on and money roll“, Metal Blade nadále ty šílenosti vydělává, a lidi si je kupují. Tak vám tedy gratuluji, k dalšímu povedenému albu, pánové.
Čas: 46:01
Již při prvním coveru „A Dangerous Meeting“ původně od Mercyful Fate (album Don't Break the Oath) mne poněkud v zádech zamrazilo, co se to na mne z těch repráků valí. Heavy metal s travičkou zastřeným growlem, ještě méně podladěný, než kdy jindy. Metal On Metal kanadské legendy Anvil eponymní otevírák původně z roku 1982, tentokrát přehrávaný bandou chlapíků z Emeriky, kteří se tím sice bezvadně baví, ale poslouchat se to nedá. Barnes už nestíhá s dechem, Steve Swanson občas dosti uletí, jeho sóla jsou tragicky jednoduchá, sice se snaží věrně kopírovat předlohu, ale v jeho podání znějí všechna naprosto stejně.
Ještěže alespoň ten Greg Gall je zkušený přehrávač, který bicí zahraje naprosto stejně, jako jeho vzory, což myslím i v tom dobrém, i ve špatném smyslu slova.
A proč si proboha ti blázni vybrali od Metallicy zrovna tak tragickou skladbu, jako je „The Frayed Ends of Sanity“ Vždyť na Justice se nachází tolik lepších skladeb na předělání, přičemž i ten dobrý slide, jenž se v originále nachází mezi slokami, dokáží SFU zadupat do země. Nejlepší částí je pak jednoznačně čistě instrumentální pasáž, kdy si kapela jen tak hraje, a celkem jim to společně ladí. Sice to i v tom 88. Metallice ladilo lépe, ale tak dejme tomu.
Za thrashovou legendou musí nevyhnutelně přijít další thrashová legenda – a to Slayer. „At Dawn They Sleep“, skladba z klasiky největší, válu „Hell Awaits“ je v podání floridské smečky skutečně naprosté peklo.
To není zdaleka vše, v tomto utrpení nás čekají ještě Van Halen (nikoliv „Jump“, ale „On Fire“, čímž mi SFU se svou originalitou vyrazili dech), přičemž již někdy v této chvíli toho začínáte mít pomalu, ale jistě dost. Do háje, vždyť to všechno zní naprosto stejně, říkáte si, zatímco SFU právě posrali další slide.
Twisted Sister? Fakt chtějí předělávat Twisted Sister? No chtějí, a okamžitě selhávají tím nejhorším možným způsobem.
Naproti tomu Ramones již jejich současnému stavu jednoznačně sedí, je to podobné, jako cover She is Beautiful od COB, veselé, rozmařilé, a neuvěřitelně, ale fakt neskutečně – trapné.
Tahle kolekce je jednoduše naprostou tragédií bez duše, bez soudnosti, zkrátka pár coverů naházených bez ladu a skladu s tím, že většina zní směšně, a zbytek hloupě, či zbytečně. Vážně toho nechtějí nechat? Recenze na jejich poslední nahrávky na celém světě jsou dosti nekompromisní, ale jelikož nejen dle Freddyho „show must go on and money roll“, Metal Blade nadále ty šílenosti vydělává, a lidi si je kupují. Tak vám tedy gratuluji, k dalšímu povedenému albu, pánové.
Čas: 46:01
Seznam skladeb:
- A Dangerous Meeting (Mercyful Fate cover)
- Metal On Metal (Anvil cover)
- The Frayed Ends Of Sanity (Metallica cover)
- At Dawn They Sleep (Slayer cover)
- Not Fragile (Bachman Turner Overdrive cover)
- On Fire (Van Halen cover)
- Pounding Metal (Exciter cover)
- Destroyer (Twisted Sister cover)
- Psychotherapy (Ramones cover)
- Snap Your Fingers, Snap Your Neck (Prong cover)
