Jsem si celkem jist, že není třeba příliš představovat kapelu Cales, jelikož na stránkách Fobia Zine jste s ní již minimálně jednou měli co do činění. Pokud však přesto váháte, vězte, že se jedná o formaci, jež se postupem času stala hlavním projektem Petra „Blackie“ Hoška, persony, kterou snad nemusí představovat už vůbec. Po svém odchodu z Root se Petr začal projektu věnovat naplno, a po úkroku stranou do hard rockových vod s albem „Uncommon Excursion“ (pro mě však zajímavého), se před dvěma lety tento větrem ošlehaný urputný bojovník znovu vrátil na svůj pagan metalový píseček, a to epickou toulkou po minulosti nazvanou „Savage Blood“. Ačkoliv jsem se při tehdejší recenzi nemohl již rozvášnit tak, jako při každém poslechu naprosto dokonale vybroušeného démantu, jenž se zove „Pass In Time“ a sahá do roku 2001, přesto jsem si pár skladeb jaksepatří užil (namátkou „Spindle of Fortune“).
Léta minula, přibyly tisíce nových kapel, které se všechny vyžadují stejné recenzentovy pozornosti, avšak mé skelné oči se stále upínaly na horizont, zdali náhodou nespatří připlouvat po řece loď plnou rozjuchaných Vikingů, kteří na chvíli odložili své zbraně a udělali si s, jindy mírně nepřátelskými Kelty společný festival. A skutečně, 2. listopad roku 2009 byl vyvolen k tomu, aby představil nové dílko tohoto pohanského projektu, znovu zažehl ohně v pecích kovářů a lačnost v srdcích bojovníků.
Za zpěvné epičnosti úvodní „Barbarian Paganus“ se noříme do folkem nasáklého rocku, jenž je oděn do typicky Calesovského zvukového hávu, s kytarami tvrdými jako kámen, pevně danou strukturou a občasnými slidy se samply kutí ocele. Na poměry Cales rychlovka, jež se ve ¾ stočí do naprostého party drivu ze starých časů, se všemi těmi imaginárními tanečky kolem ohně a podobnými vychytávkami. Přichází „Varjag“, a já jsem potěšen, když Blackie předvede, že pohansky zařvat umí, avšak co se samotné skladby týče – už, když jsem ji poprvé slyšel na internetu jsem věděl, že to jednoduše nebude můj favorit. Marně hledám, co by mne na skladbě zaujalo, leč vrstvení jednoduchých riffů, absence řádného melodického slidu, žádné ozvláštnění, to vše ve výsledku sice dělá bezvadný soundtrack k vylodění Normanů někde u Hastingsu, ovšem abych byl upřímný, mne příliš nebaví.
Chtěl bych říci, že „Resolution“ mne naopak donutí pozvednout meč, a s hlasitým chropotem vyrazit do nepřátelských řad, leč výsledek je tak někde na půl cesty. Jsem rád, že Blackosh předvádí své klasické „jízdní“ kytarové orgie, nicméně melodika sloky a opět mírně šedivé, mému uchu nepříliš lahodící riffy dělají z této skladby takový hodně rozpačitý poslech, při kterém bohužel nemohu plesat radostí. Snad to nebere hlava, snad srdce, ale ve výsledku jsem skutečně rozčarován. Se „Song of The Outlaws“ se přibližujeme světu Keltů (tedy naší domovině) s typickými reelovými motivy (zde v kytarové úpravě, pochopitelně), parádními riffy, rychle odsýpající rytmikou i flow skladby, konečně jasně ohraničenými dimenzemi tracku, který konečně nechá posluchače užít si poslech naplno, aniž by musel příliš přemýšlet nad strukturou, a srdce folk metalisty plesá. Hlavně, když na nás spustí suprové folkové riffy, konečně slide, jenž připomene kořeny projektu, desku „The Bonds of Togetherness“, kterou dodnes rád poslouchám, a vychutnávám každou její melodickou zákrutu. Právě tuto melodickou nadvládu v tomto válu již konečně rozpoznávám, a nechám se za zvuku bubnů a tlumených druidských zaříkadel unášet znovu kamsi na Závist. Skladba neskutečně baví, a já doufám, že stejně tomu bude i se zbytkem nahrávky.
Přichází „Pass In Time“, odkaz na naprostý klenot z roku 2001, jenž se dodnes počítá k mým nejoblíbenějším rock/metalovým albům vůbec, a skutečně v sobě toho „Wandering Phantoma“ má. Dlouhá akustická pasáž, baladický patos, ovšem také dravý ústřední riff a syrová atmosféra – to jsou staronoví Cales- leč zároveň naprosto oproštěni od svých doomových kořenů, a jediné co tak tuto skladbu spojuje se stejnojmenným albem jsou podobně řešené zpěvy (doufám, že Blackie osvětlí, já si troufám tvrdit, že jde o skladbu, jež byla zapomenuta v nějakém šuplíku, a která nyní byla znovu oprášena a přizpůsobena novému soundu projektu).
„Legacy Of Honour“ jakoby šla na meče s mým předešlým tvrzením, a přináší řádnou porci doom metalové nálady, která je dokonale skloubena s, pro autora tolik typickými, riffy, na kterých jakoby se za ta léta již skvěl jeho podpis. Jsou unikátní, melodické, nosné, a naprosto skvělé. Navíc decentní vokály v pozadí udávají skladbě formu, jež mne dostává.
Tohle jsou prostě Cales, které chci slyšet, bez všech těch jednoduchých halekaček, Cales, ve kterých slyšíte, jak se listí snáší ze stromů za podzimního rozbřesku, spatříte první sníh, jenž donutí děcka z vesnice upalovat na kopec, kde se cvičí v boji muže proti muži, hudba, ve které je zaznamenána každá strast i radost našich prapředků. To vše „Legacy“ vystihuje barvitě, nádherně a velice trefně. Pro mne prozatím nejlepší skladba z alba.
„Savage Blood“ s počátečními „akordeonovými“ motivy a skočnou rytmikou přináší obraz vesnice, ve které se mladí válečníci připravují na boj. Po několika vteřinách kytarového motivu si řeknete: Bathory? No jistě, Nordland I, to znám. A opravdu, zvukově, atmosférou, vším je tato skladba dokonalý tribut páně Quorthona, ke kterému nemám co dodat, snad jen – povedené. Čekal jsem, kdy to na nás Blackie vybalí, a stalo se tak roku 2009. Konečně.
Pak už mne bohužel čeká jen „Magnificent Masterpiece of Apocalypse“, trochu „ledabyle“ zpívaný epický opus z časů dávno minulých, jenž je věcí na mnoho poslechů, přičemž po takovém 5-6 konečně chápete, o čem ta skladba je. S povděkem kvituji tyto návraty do minulosti a pouze lituji, že první část alba je ve zcela jiné režii. I té by totiž epické melodické riffy, pozvolné rozvíjení motivů a lehký dotek doomu, jenž do pagan metalu bezesporu patří, prospěly, a jsou tím, co odlišuje Cales od toho nekonečného zástupu různých pagan projektů a kapel vůkol. Kdyby takovým způsobem byla zhotovena celá nahrávka, neváhal bych, a „KRF“ oštemploval razítkem naprostého klenotu, jenž volně navazuje na „Pass In Time“, přináší nový feeling při zachování starých struktur a na poměry projektu standardně skvělé skladatelské dovednosti. Ovšem, takovou nahrávka ve své celistvosti není.
Blackie měl opět potřebu se kamsi odchýlit, a učinil tak především ve druhé a třetí skladbě, jež mi na albu vyloženě vadí. Inu, vyzobat si ty skvělé skladby není problém, ovšem co mám tomuto albu dát za známku? Na jednu stranu naprosto respektuji Blackoshovu potřebu se hudebně vyvíjet, avšak na stranu druhou se Cales posunují někam, kde jsem nikdy netušil, že by mohli být. Co dát albu, jehož první čtvrtina je úplně někde jinde, než předchozí alba, přičemž zbytek je víceméně přesně tím, co jsem chtěl od tohoto projektu slyšet osm dlouhých let?
Za první čtvrtinu bych dal 6, za poslední 9, pojďme to zprůměrovat 15:2=7,5. K tomu 0,3 za výjimečnost, a blížíme se k osmičce. Určitě přeji Petrovi i do budoucna hodně štěstí a jsem krajně zvědav, kam se tento unikátní český projekt vyvine. Zadujme tedy společně na rohy, a vzdejme hold krajině našich předků, majestátní bojovník Cales prochází!
Čas: 43:41
Seznam skladeb:
http://cales.mysteria.cz/
Léta minula, přibyly tisíce nových kapel, které se všechny vyžadují stejné recenzentovy pozornosti, avšak mé skelné oči se stále upínaly na horizont, zdali náhodou nespatří připlouvat po řece loď plnou rozjuchaných Vikingů, kteří na chvíli odložili své zbraně a udělali si s, jindy mírně nepřátelskými Kelty společný festival. A skutečně, 2. listopad roku 2009 byl vyvolen k tomu, aby představil nové dílko tohoto pohanského projektu, znovu zažehl ohně v pecích kovářů a lačnost v srdcích bojovníků.
Za zpěvné epičnosti úvodní „Barbarian Paganus“ se noříme do folkem nasáklého rocku, jenž je oděn do typicky Calesovského zvukového hávu, s kytarami tvrdými jako kámen, pevně danou strukturou a občasnými slidy se samply kutí ocele. Na poměry Cales rychlovka, jež se ve ¾ stočí do naprostého party drivu ze starých časů, se všemi těmi imaginárními tanečky kolem ohně a podobnými vychytávkami. Přichází „Varjag“, a já jsem potěšen, když Blackie předvede, že pohansky zařvat umí, avšak co se samotné skladby týče – už, když jsem ji poprvé slyšel na internetu jsem věděl, že to jednoduše nebude můj favorit. Marně hledám, co by mne na skladbě zaujalo, leč vrstvení jednoduchých riffů, absence řádného melodického slidu, žádné ozvláštnění, to vše ve výsledku sice dělá bezvadný soundtrack k vylodění Normanů někde u Hastingsu, ovšem abych byl upřímný, mne příliš nebaví.
Chtěl bych říci, že „Resolution“ mne naopak donutí pozvednout meč, a s hlasitým chropotem vyrazit do nepřátelských řad, leč výsledek je tak někde na půl cesty. Jsem rád, že Blackosh předvádí své klasické „jízdní“ kytarové orgie, nicméně melodika sloky a opět mírně šedivé, mému uchu nepříliš lahodící riffy dělají z této skladby takový hodně rozpačitý poslech, při kterém bohužel nemohu plesat radostí. Snad to nebere hlava, snad srdce, ale ve výsledku jsem skutečně rozčarován. Se „Song of The Outlaws“ se přibližujeme světu Keltů (tedy naší domovině) s typickými reelovými motivy (zde v kytarové úpravě, pochopitelně), parádními riffy, rychle odsýpající rytmikou i flow skladby, konečně jasně ohraničenými dimenzemi tracku, který konečně nechá posluchače užít si poslech naplno, aniž by musel příliš přemýšlet nad strukturou, a srdce folk metalisty plesá. Hlavně, když na nás spustí suprové folkové riffy, konečně slide, jenž připomene kořeny projektu, desku „The Bonds of Togetherness“, kterou dodnes rád poslouchám, a vychutnávám každou její melodickou zákrutu. Právě tuto melodickou nadvládu v tomto válu již konečně rozpoznávám, a nechám se za zvuku bubnů a tlumených druidských zaříkadel unášet znovu kamsi na Závist. Skladba neskutečně baví, a já doufám, že stejně tomu bude i se zbytkem nahrávky.
Přichází „Pass In Time“, odkaz na naprostý klenot z roku 2001, jenž se dodnes počítá k mým nejoblíbenějším rock/metalovým albům vůbec, a skutečně v sobě toho „Wandering Phantoma“ má. Dlouhá akustická pasáž, baladický patos, ovšem také dravý ústřední riff a syrová atmosféra – to jsou staronoví Cales- leč zároveň naprosto oproštěni od svých doomových kořenů, a jediné co tak tuto skladbu spojuje se stejnojmenným albem jsou podobně řešené zpěvy (doufám, že Blackie osvětlí, já si troufám tvrdit, že jde o skladbu, jež byla zapomenuta v nějakém šuplíku, a která nyní byla znovu oprášena a přizpůsobena novému soundu projektu).
„Legacy Of Honour“ jakoby šla na meče s mým předešlým tvrzením, a přináší řádnou porci doom metalové nálady, která je dokonale skloubena s, pro autora tolik typickými, riffy, na kterých jakoby se za ta léta již skvěl jeho podpis. Jsou unikátní, melodické, nosné, a naprosto skvělé. Navíc decentní vokály v pozadí udávají skladbě formu, jež mne dostává.
Tohle jsou prostě Cales, které chci slyšet, bez všech těch jednoduchých halekaček, Cales, ve kterých slyšíte, jak se listí snáší ze stromů za podzimního rozbřesku, spatříte první sníh, jenž donutí děcka z vesnice upalovat na kopec, kde se cvičí v boji muže proti muži, hudba, ve které je zaznamenána každá strast i radost našich prapředků. To vše „Legacy“ vystihuje barvitě, nádherně a velice trefně. Pro mne prozatím nejlepší skladba z alba.
„Savage Blood“ s počátečními „akordeonovými“ motivy a skočnou rytmikou přináší obraz vesnice, ve které se mladí válečníci připravují na boj. Po několika vteřinách kytarového motivu si řeknete: Bathory? No jistě, Nordland I, to znám. A opravdu, zvukově, atmosférou, vším je tato skladba dokonalý tribut páně Quorthona, ke kterému nemám co dodat, snad jen – povedené. Čekal jsem, kdy to na nás Blackie vybalí, a stalo se tak roku 2009. Konečně.
Pak už mne bohužel čeká jen „Magnificent Masterpiece of Apocalypse“, trochu „ledabyle“ zpívaný epický opus z časů dávno minulých, jenž je věcí na mnoho poslechů, přičemž po takovém 5-6 konečně chápete, o čem ta skladba je. S povděkem kvituji tyto návraty do minulosti a pouze lituji, že první část alba je ve zcela jiné režii. I té by totiž epické melodické riffy, pozvolné rozvíjení motivů a lehký dotek doomu, jenž do pagan metalu bezesporu patří, prospěly, a jsou tím, co odlišuje Cales od toho nekonečného zástupu různých pagan projektů a kapel vůkol. Kdyby takovým způsobem byla zhotovena celá nahrávka, neváhal bych, a „KRF“ oštemploval razítkem naprostého klenotu, jenž volně navazuje na „Pass In Time“, přináší nový feeling při zachování starých struktur a na poměry projektu standardně skvělé skladatelské dovednosti. Ovšem, takovou nahrávka ve své celistvosti není.
Blackie měl opět potřebu se kamsi odchýlit, a učinil tak především ve druhé a třetí skladbě, jež mi na albu vyloženě vadí. Inu, vyzobat si ty skvělé skladby není problém, ovšem co mám tomuto albu dát za známku? Na jednu stranu naprosto respektuji Blackoshovu potřebu se hudebně vyvíjet, avšak na stranu druhou se Cales posunují někam, kde jsem nikdy netušil, že by mohli být. Co dát albu, jehož první čtvrtina je úplně někde jinde, než předchozí alba, přičemž zbytek je víceméně přesně tím, co jsem chtěl od tohoto projektu slyšet osm dlouhých let?
Za první čtvrtinu bych dal 6, za poslední 9, pojďme to zprůměrovat 15:2=7,5. K tomu 0,3 za výjimečnost, a blížíme se k osmičce. Určitě přeji Petrovi i do budoucna hodně štěstí a jsem krajně zvědav, kam se tento unikátní český projekt vyvine. Zadujme tedy společně na rohy, a vzdejme hold krajině našich předků, majestátní bojovník Cales prochází!
Čas: 43:41
Seznam skladeb:
- Barbarian Paganus
- Varjag
- Resolution
- Pass in Time
- Song of Outlaws
- Legacy of Honour
- Savage Blood
- Magnificent Masterpiece of Apocalypse
http://cales.mysteria.cz/
