DIEVISION - Black Deep Drown

Neviděl bych to tak tragicky. Stoner rock´n’roll v prvním songu melodic death metal/coru budějovické kapely Dievision slyším rovněž, ovšem s následným mixem s řízným riffem jako od švédských Arch Enemy, se banda posouvá trochu jinam.

Kapelu, založenou roku 2006, lze brát jako jakéhosi pokračovatele power/thrash metalové skvadry Rites of Pain, jež se rozhodla trochu přitvrdit a kromě odkazu na starou švédskou školu (nejen At The Gates a hlavně následující  The Haunted (s nimiž má kapela společného mimo jiné i producenta nahrávky), kteří je podle mého inspirují, ač možná nepřímo, snad nejvíce). Rozhodně jsem rád, že vokalista Radek Popel se angažuje i v něčem „hodnotnějším“, než-li agro metalovém Motorbandu a svými growly/harshy udává desce“ Black Deep Drown“ velmi dobré tempo.

Sem tam se opravdu pustí až do melodic deathmetalového growlu, zvládá jak thrashmetalový štěkot tak i pro Čechy typický thrashcoreový chraplák. Když jsme u toho coreu, rozhodně jeho vlivy Dievision nikdo neodpáře. Snad je to dáno i tím, jaký styl na našem melodicko – metalovém podhoubí převažuje, ale Budějičáci se tomu načichnutí rozhodně nevyhnuli. Proto je zcela častou záležitostí, že po tradičních melodic deathmetalových riffech nastupují breakdowny a syrový core, ve kterém se Radek opět hlasově vyžije, aby se posléze vše opět rozjelo v mdm stylu.

Ve dvojce „Fall Quest“ se ovšem hraje na tvrdost, mlátička bicích Ondry Bílka velmi bohatě pracuje s činely, dvoukopáky se však drží trochu při zemi ve švédské tradici mdm. Nejspíše vás potěší přítomnost kvalitní kompozice a, až na poslední úsek skladby, věru pohlídaná dynamika skladby.

Trojka, titulní „Black Deep Drown“ pak již představí coreovou tvář kapely s efektovaným vokálem, groovy death metal/mc riffy, které ve vzduchu vybuchují jako šrapnely, zasekávajíc do vaší tváře další a další kousky kovu. Přichází melodický zlom, již důvěrně známý od jiných severských smeček. Jen tak tak se ohřejeme v zajeté melodii, přichází zlom a další jízda končinami melodického death metalu. V této chvíli mi již citelně chybí jakýkoliv pokus o sólo, jenž prostě... není. Snad se kytaristé Tomáš a Zbyněk nebojí, inu chlapi, bez sól je melodický death metal poloviční (viz. Nightrage).

„Lie Revolution“ přichází s opravdu nekompromisním „party“ groovem, při kterém máte neodbytnou touhu skákat kolem dokola ( za předpokladu, že jste měli nějaké to pivko). všímám si coreového zabarvení bicích partů a společně s metalcoreovými riffy do sebe vše velice hezky zapadá.

A tak je to vlastně s celou čtyřicetiminutovou fošnou. Dievision natočili na české poměry kvalitní metalovou desku, o tom žádná. Bohužel ještě trpí několika drobnými neduhy, a sice jednak absencí sól (velká škoda chlapi, když ne přímo sóla, tak co takhle nějakou vyhrávku přihodit častěji do krámu? Cokoliv?), a za druhé prozatím ne tak úplně vycházejícím sezením na dvou židlích. Core nebo čistokrevný melodic death metal? Kapelka nejspíše chce hrát obojí dohromady, žel, často se stane, že jedna složka tím nevyhnutelně ztratí. V tomto případě to není ani náhodou tak tragické, neřku-li markantní, žel je to přeci jen tam. Přesto tuto prvotinu mohu k poslechu čtenářům, bez obav doporučit, za zkoušku nic nedáte a nahrávka své kvality rozhodně má.

Co se striktně osobního názoru týče, píšu si u kapelky 6-7. S velkým otazníkem do budoucna. Inu, vcelku jste mne přesvědčili pardálové, ale budete si muset vybrat. Dříve či později.

P.S.: Ozvláštňujte, druhá polovina alba tak trochu nudí. Je to stále stejná řemeslničina (jistě, s malou výjimkou ve formě Vindication Tragedy). Nějaké intro, mezihra, cokoliv uznáte za vhodné.

Nejlepší skladby: Hell Awaits You, Guide To Stray