Již dvanáctým rokem (dříve pod názvem Bothrops) tu svou kárku táhnou rakovničtí Jarraraca a svým HC oblažují své fanoušky v rámci české kotlinky. Nutno dodat, že po trochu profláklém „nukleárním“ intru se rozjede smyčka klasického HC s omšelými, sociálně zaměřenými texty, riffy Sepultury z poloviny 90. let, vokálem Ivoše Plačka, který by klidně mohl být Cavalerovým revivalem a nikdo by nic nepoznal, veletradičními bicími Michala Vintra – a vůbec vším, co dělá (nejen) českou HC scénu scénou.
Po úvodním taháku „Krev“, přímo ukázkovým manifestem HC názoru na svět (nasranost na jeho stav), jenž neustále táhne na branku a nedovolí vydechnout, přichází „Pomoc“, která navazuje tam – inu, kde regulérní jednička skončila. Pravda, posluchač se neubrání pocitu, že je jedna skladba jako druhá, a má vlastně i docela pravdu. Přesto se, za předpokladu, že je posilněn nějakým tím pivem nebude nudit, jelikož kluci to jednoduše řežou ve starém stylu start-cíl a dva riffy mezi tím, které se zasekávají jeden o druhý a dohromady tvoří vcelku dobře fungující odkaz na všechnu tu Panteru, Sepulturu, Anthrax – inu, však to znáte.
Čtyřka „Idiot“, jež trochu zpomalí a dá vám čas vydechnout, však bohužel postrádá jakýkoliv HC náboj, je to spíše hraní si s desítky let starými riffy, přičemž chorusy snad ani nemohou být profláklejší. Přesto, kdybyste se ocitli na pustém ostrově a Jarraraca byli jediným CD, jež by se vám povedlo zachránit z potápějícícho se vraku, nebyla by to ještě taková tragédie. Spíše než,nad občas trochu ubíjející skladatelskou prázdnotou (méně skladeb je v thrashi více), se musím pozastavit nad složkou textovou, jež je skutečně – nedostačující. Chlapi, nejde zpívat 14 fláků o životě a společnosti, vždyť je to nuda. Jasně, je to možná součástí scény, ale ruku na srdce – opravdu někoho baví poslouchat 40 minut o: „Dělej si co chceš a buď kým seš“? To asi ne, řekl bych, ovšem nezastírám, že stará Sepultura byla vlastně o tom samém. A možná pořád je. Hudba je naprostý průměr.
Groovy až na půdu a celkem pěkná nostalgie, ovšem svými stokrát omletými riffy a průměrnými postupy díru do světa opravdu neudělá. Možná bych poradil drobný příklon směrem k novějším Soulfly (kolem Prophecy či Dark Ages), řekl bych, že občasné akustické ozvláštnění či zajímavé, zajeté koleje bořící pasáže by albu dost odlehčily a zároveň pomohly. Takhle je to jen 40 minut prastarých riffů, jež jsou za sebou naházeny bez ladu a skladu, a ačkoliv je očividné, že vás hraní baví (což mne samozřejmě těší), na příčky nejvyšší to není. Nebojte se občas vykašlat na zajeté HC koleje a experimentovat, u vás by se mi to sakra líbilo a pokud při tom nevybočíte ze svých šlépějí (+ pokusíte se zapojit více šedých buněk do textů), příště to může být sakra lepší. Tohle je prozatím šedivý metalcore/HC/thrash, kterého se u nás hraje požehnaně. Škoda.
Post scriptum: Dávám velké plus za „Nikdy Víc“. Však my si rozumíme.
Čas: 40:56
Seznam skladeb:
Po úvodním taháku „Krev“, přímo ukázkovým manifestem HC názoru na svět (nasranost na jeho stav), jenž neustále táhne na branku a nedovolí vydechnout, přichází „Pomoc“, která navazuje tam – inu, kde regulérní jednička skončila. Pravda, posluchač se neubrání pocitu, že je jedna skladba jako druhá, a má vlastně i docela pravdu. Přesto se, za předpokladu, že je posilněn nějakým tím pivem nebude nudit, jelikož kluci to jednoduše řežou ve starém stylu start-cíl a dva riffy mezi tím, které se zasekávají jeden o druhý a dohromady tvoří vcelku dobře fungující odkaz na všechnu tu Panteru, Sepulturu, Anthrax – inu, však to znáte.
Čtyřka „Idiot“, jež trochu zpomalí a dá vám čas vydechnout, však bohužel postrádá jakýkoliv HC náboj, je to spíše hraní si s desítky let starými riffy, přičemž chorusy snad ani nemohou být profláklejší. Přesto, kdybyste se ocitli na pustém ostrově a Jarraraca byli jediným CD, jež by se vám povedlo zachránit z potápějícícho se vraku, nebyla by to ještě taková tragédie. Spíše než,nad občas trochu ubíjející skladatelskou prázdnotou (méně skladeb je v thrashi více), se musím pozastavit nad složkou textovou, jež je skutečně – nedostačující. Chlapi, nejde zpívat 14 fláků o životě a společnosti, vždyť je to nuda. Jasně, je to možná součástí scény, ale ruku na srdce – opravdu někoho baví poslouchat 40 minut o: „Dělej si co chceš a buď kým seš“? To asi ne, řekl bych, ovšem nezastírám, že stará Sepultura byla vlastně o tom samém. A možná pořád je. Hudba je naprostý průměr.
Groovy až na půdu a celkem pěkná nostalgie, ovšem svými stokrát omletými riffy a průměrnými postupy díru do světa opravdu neudělá. Možná bych poradil drobný příklon směrem k novějším Soulfly (kolem Prophecy či Dark Ages), řekl bych, že občasné akustické ozvláštnění či zajímavé, zajeté koleje bořící pasáže by albu dost odlehčily a zároveň pomohly. Takhle je to jen 40 minut prastarých riffů, jež jsou za sebou naházeny bez ladu a skladu, a ačkoliv je očividné, že vás hraní baví (což mne samozřejmě těší), na příčky nejvyšší to není. Nebojte se občas vykašlat na zajeté HC koleje a experimentovat, u vás by se mi to sakra líbilo a pokud při tom nevybočíte ze svých šlépějí (+ pokusíte se zapojit více šedých buněk do textů), příště to může být sakra lepší. Tohle je prozatím šedivý metalcore/HC/thrash, kterého se u nás hraje požehnaně. Škoda.
Post scriptum: Dávám velké plus za „Nikdy Víc“. Však my si rozumíme.
Čas: 40:56
Seznam skladeb:
- Intro
- Krev
- Pomoc
- Idiot
- Svědomí
- Jarraraca
- Svině
- Fuck
- Nebude to...
- Za Trest
- Nikdy Víc
- Paralyzovat
- Protest
- Voni
