Přiznám se zcela bez mučení, že americké náladotvůrce November’s Doom jsem nikdy nijak zvláště nemusel. Může za to snad jejich přístup k melodickému doomu, co mi tak úplně nesedlo, a ačkoliv jsem při minulé nahrávce „The Novella Reservoir“ místy obdivoval vynikající, zastřený growling Paula Kuhra, riffy jako ze staré školy (vybavujete si ještě zvuk starých Entombed?) a sem tam opravdu geniální, parádně nosný riff, výsledek mne jednoduše na zadek neposadil. A to melodickému death/doomu fandím v poslední době mnohem více, než dříve.. Od nové desky „Into Night's Requiem Infernal“ jsem tedy, na rozdíl od mých přátel a známých z metalových kruhů, příliš neočekával a tím paradoxně pro kapelu vzniklo veliké pole působnosti a šance ohromit.
Po první, eponymní doom/deathové „záhrobovce“ „Into Night's Requiem Infernal“ na nás ve dvojce „A Eulogy for the Living Lost“ sebranka vybalí vybrnkávané pasáže, progresivní zvuk v chorusech, jenž silně připomíná Green Carnation z období „Light of Day“, melodické vyhrávky ve druhé polovině, jež rozetnou ta těžká melancholická mračna, a vy na okamžik spatříte záblesky slunce. I přes nesoulad, jenž jsem vždy v hudbě ND cítil, musím uznat, že kapela disponuje slušnými prostředky, jak posluchače udržet na příjmu, jelikož tak kvalitní hradbu kytarových riffů, melodických obrazců, které jste již bezesporu někde slyšeli, ovšem dohromady vytvářejí originální mozaiku (v rámci death/doomu, samozřejmě) aby jeden pohledal. Zabijácký vokál frontmana, jenž navíc až neuvěřitelně připomíná vokál Karla Willettse z Bolťáků až neobvykle dobře dští oheň a sílu a je v dokonalém kontrastu s nerušivými clean vokály.
Vynikající, zachmuřenou „The Fifth Day of March“, při níž má člověk trochu času se zamyslet nejen nad sebou, vystřídá rychlovka „Lazarus Regret“, jež připomene Dark Tranquillity v jejich vrcholné formě. Tří minutovka odsype zatraceně rychle a opět se noříme do bezbřehého doom metalu této americké pětice. Produkce na průměrně úrovni, drží se spíše v severní Evropě, než aby snad odkazovala na US doomovou scénu, ale to pro fanoušky pozdějších ND nebude jistě žádné překvapení. O mix se pak postaral nějaký Dan Swanö, neznáme .-)?
Oproti „Rezervoáru“ se však člověk nemůže zbavit pocitu, že nahrávka postrádá nějakou skutečně bombastickou skladbu. Vše se drží v jakési homogenitě nerušivých, ale až na další poslechy zatraceně vyvedených hudebních vln, při kterých si člověk pěkně odpočine bez toho, aby snad melancholie kapela sváděla k nějakým depkoidním impresím. Jednoduše, moderní melodický death/doom, jenž mne vcelku pobavil, ale na zadek opět neposadil. Riffy dobré, leč povětšinou nikoliv vynikající. Ubylo akustických, vybrnkávaných pasáží, což je atribut, jenž mě osobně na minulých nahrávkách bavil právě nejvíce a o to více toho lituji. Banda totiž není pověstná kvalitou svých drsných zkreslených riffů, ale naopak jejich organickou sloučeninou s tklivými vybrnkávkami ve stylu Agalloch. A protentokrát jich je bohužel mnohem méně, zatímco progresivně laděných sborů přibylo. Škoda.
I tak ovšem nové album ND nezbývá, než doporučit. Jelikož chlapci úročí své bohaté zkušenosti, hrají dobře a výsledek není špatný. Epický, sem tam až bombastický, plný zamyšlení se nad vlastní existencí, leč ponechán blízko zemské tíži. Mno, „The Pale Haunt Departure“, ani již zmiňované předchozí album u mne novinka ani náhodou nepřekoná, ale opět se jedná o schopný příspěvek do jejich vybroušené diskografie. Vcelku schopné rekviem, chtělo by se říci..
Čas: 44:58
Po první, eponymní doom/deathové „záhrobovce“ „Into Night's Requiem Infernal“ na nás ve dvojce „A Eulogy for the Living Lost“ sebranka vybalí vybrnkávané pasáže, progresivní zvuk v chorusech, jenž silně připomíná Green Carnation z období „Light of Day“, melodické vyhrávky ve druhé polovině, jež rozetnou ta těžká melancholická mračna, a vy na okamžik spatříte záblesky slunce. I přes nesoulad, jenž jsem vždy v hudbě ND cítil, musím uznat, že kapela disponuje slušnými prostředky, jak posluchače udržet na příjmu, jelikož tak kvalitní hradbu kytarových riffů, melodických obrazců, které jste již bezesporu někde slyšeli, ovšem dohromady vytvářejí originální mozaiku (v rámci death/doomu, samozřejmě) aby jeden pohledal. Zabijácký vokál frontmana, jenž navíc až neuvěřitelně připomíná vokál Karla Willettse z Bolťáků až neobvykle dobře dští oheň a sílu a je v dokonalém kontrastu s nerušivými clean vokály.
Vynikající, zachmuřenou „The Fifth Day of March“, při níž má člověk trochu času se zamyslet nejen nad sebou, vystřídá rychlovka „Lazarus Regret“, jež připomene Dark Tranquillity v jejich vrcholné formě. Tří minutovka odsype zatraceně rychle a opět se noříme do bezbřehého doom metalu této americké pětice. Produkce na průměrně úrovni, drží se spíše v severní Evropě, než aby snad odkazovala na US doomovou scénu, ale to pro fanoušky pozdějších ND nebude jistě žádné překvapení. O mix se pak postaral nějaký Dan Swanö, neznáme .-)?
Oproti „Rezervoáru“ se však člověk nemůže zbavit pocitu, že nahrávka postrádá nějakou skutečně bombastickou skladbu. Vše se drží v jakési homogenitě nerušivých, ale až na další poslechy zatraceně vyvedených hudebních vln, při kterých si člověk pěkně odpočine bez toho, aby snad melancholie kapela sváděla k nějakým depkoidním impresím. Jednoduše, moderní melodický death/doom, jenž mne vcelku pobavil, ale na zadek opět neposadil. Riffy dobré, leč povětšinou nikoliv vynikající. Ubylo akustických, vybrnkávaných pasáží, což je atribut, jenž mě osobně na minulých nahrávkách bavil právě nejvíce a o to více toho lituji. Banda totiž není pověstná kvalitou svých drsných zkreslených riffů, ale naopak jejich organickou sloučeninou s tklivými vybrnkávkami ve stylu Agalloch. A protentokrát jich je bohužel mnohem méně, zatímco progresivně laděných sborů přibylo. Škoda.
I tak ovšem nové album ND nezbývá, než doporučit. Jelikož chlapci úročí své bohaté zkušenosti, hrají dobře a výsledek není špatný. Epický, sem tam až bombastický, plný zamyšlení se nad vlastní existencí, leč ponechán blízko zemské tíži. Mno, „The Pale Haunt Departure“, ani již zmiňované předchozí album u mne novinka ani náhodou nepřekoná, ale opět se jedná o schopný příspěvek do jejich vybroušené diskografie. Vcelku schopné rekviem, chtělo by se říci..
Čas: 44:58
Seznam skladeb:
- Into Night's Requiem Infernal
- Eulogy for the Living Lost
- Empathy's Greed
- The Fifth Day of March
- Lazarus Regret
- I Hurt Those I Adore
- The Harlots Lie
- When Desperation Fills the Void
