Když se léta páně 1998 norská kapela Seven Sins po vydání svého dema přejmenovala na „Susperia“. Zajímalo mě, jestli svůj thrash metal s příchutí černého kovu ozvláštní něčím jiným. Ale kromě toho, že zcela vypustili synťáky, se nezměnilo vůbec nic. Susperia letos, stejně jako vždy, valí tu svoji thrash metalovou káru a nějaká datace je jim úplně lhostejná. S nabroušeným hlasem Pål Mathisena, jehož vokál se pohybuje někde mezi starým Hetfieldem a Chuckem Billym z Testament (který na albu mimochodem hostoval), pohodové letité thrash metalové pasáže kytaristů Cyruse (bývalý člen Old Man’s Child, Dimmu Borgir) a Elvorna (Vanaheim), basovku pak drtí zkušený matador Memnock, který s páně Mathisem již účinkoval v leckterém projektu v rámci jeho kariéry.
Album začíná otvírákem „The Urge“, který si svými metalickými riffy, poněkud upozaděným vokálem a solidní šlapavou rytmikou (Tjodalv) zjedná okamžitě respekt. Sloky jsou přerušované zpívanými chorály, aby bylo na koncertech při čem zvedat ruce k potlesku a notovat s publikem, pak se Susperia opět rozjede a jede se dál. Sem tam ( spíše minimálně) se mihne kytarový motiv jako z nějakého melodicko – black metalového alba, není divu, když se na nahrávce podílejí poměrně vycvičení black metaloví borci. Dvojka, svižně začínající „Live My Dreams“ poprvé představí Mathinsenovu hlasovou polohu ala „thrasher z konce 80. let“ a pan Billy společně s ním chrlí oheň a síru na všechny nevěřící. Výborně padnoucí vyhrávky v pozadí ve stylu bratří Amottových pak dotvářejí některé pasáže a vybrušují je téměř k dokonalosti. Opravdu bych nikdy neřekl, neznav Susperii v minulosti, že norská banda dokáže rozpoutat tak klasicky americké thrashující peklo.
Trojka „Attitude“, vynikající skladba s trochu progresivním začátkem a takřka melodic death metalovým drivem a riffy se s ničím nepáře, dočkáme se i groovy riffů ve stylu Pantery (s tím, že i vokál se k Anselmovi přibližuje, vážně nechápu, kam na to Pål chodí) – je vidět, že kapela stále hraje to, co je baví a dělá to dobře.
Coby ventil agrese je totiž nová deska opět vynikající a i když skoro každý track je úplně o něčem jiném, než ten předchozí a album tak trochu ztrácí na konzistentnosti, získává na schopnosti znovuposlouchatelnosti. Opravdu by mne zajímalo, proč jsem tak dlouho chodil okolo nového alba Susperie s tím, že „raději ne“. Možná mi na minulé nahrávce „Cut from Stone“ z roku 2007 něco nesedlo, protentokrát už ale musím uznat, že ačkoliv je „Attitude“ opět takovým miš mašem všeho, co zkušeným hudebníkům přijde do cesty/pod ruku, a sem tam se trochu ustřelí, celek hraje ve prospěch těchto talentovaných Norů.
Švédská produkce pod taktovkou Fredrika Nordströma snad ani nemůže být špatná a opravdu – groove, který na nahrávce zanechal a šrapnelový zvuk kytar, slušně, moderně zvučené bicí a pokud se snažíte, i tu brumlající basu slyšíte – vše tam, kde má být.
Nevím, proč jsem tak dlouho s poslechem nové Susperie váhal, ale nakonec musím konstatovat, že se nejedná o špatnou nahrávku. Pravda, je jen jednou z mnoha, ale jelikož dobrého thrashe je v současné době po málu, jsem vděčen za každou trochu lepší desku. A tou Altitude bezesporu je, byť čistým thrashem skutečně není. Melodické, šlapavé, pohodové – to jsou atributy, které charakterizují nové album Susperie.. Tak jen do toho..
Čas: 36:46
Album začíná otvírákem „The Urge“, který si svými metalickými riffy, poněkud upozaděným vokálem a solidní šlapavou rytmikou (Tjodalv) zjedná okamžitě respekt. Sloky jsou přerušované zpívanými chorály, aby bylo na koncertech při čem zvedat ruce k potlesku a notovat s publikem, pak se Susperia opět rozjede a jede se dál. Sem tam ( spíše minimálně) se mihne kytarový motiv jako z nějakého melodicko – black metalového alba, není divu, když se na nahrávce podílejí poměrně vycvičení black metaloví borci. Dvojka, svižně začínající „Live My Dreams“ poprvé představí Mathinsenovu hlasovou polohu ala „thrasher z konce 80. let“ a pan Billy společně s ním chrlí oheň a síru na všechny nevěřící. Výborně padnoucí vyhrávky v pozadí ve stylu bratří Amottových pak dotvářejí některé pasáže a vybrušují je téměř k dokonalosti. Opravdu bych nikdy neřekl, neznav Susperii v minulosti, že norská banda dokáže rozpoutat tak klasicky americké thrashující peklo.
Trojka „Attitude“, vynikající skladba s trochu progresivním začátkem a takřka melodic death metalovým drivem a riffy se s ničím nepáře, dočkáme se i groovy riffů ve stylu Pantery (s tím, že i vokál se k Anselmovi přibližuje, vážně nechápu, kam na to Pål chodí) – je vidět, že kapela stále hraje to, co je baví a dělá to dobře.
Coby ventil agrese je totiž nová deska opět vynikající a i když skoro každý track je úplně o něčem jiném, než ten předchozí a album tak trochu ztrácí na konzistentnosti, získává na schopnosti znovuposlouchatelnosti. Opravdu by mne zajímalo, proč jsem tak dlouho chodil okolo nového alba Susperie s tím, že „raději ne“. Možná mi na minulé nahrávce „Cut from Stone“ z roku 2007 něco nesedlo, protentokrát už ale musím uznat, že ačkoliv je „Attitude“ opět takovým miš mašem všeho, co zkušeným hudebníkům přijde do cesty/pod ruku, a sem tam se trochu ustřelí, celek hraje ve prospěch těchto talentovaných Norů.
Švédská produkce pod taktovkou Fredrika Nordströma snad ani nemůže být špatná a opravdu – groove, který na nahrávce zanechal a šrapnelový zvuk kytar, slušně, moderně zvučené bicí a pokud se snažíte, i tu brumlající basu slyšíte – vše tam, kde má být.
Nevím, proč jsem tak dlouho s poslechem nové Susperie váhal, ale nakonec musím konstatovat, že se nejedná o špatnou nahrávku. Pravda, je jen jednou z mnoha, ale jelikož dobrého thrashe je v současné době po málu, jsem vděčen za každou trochu lepší desku. A tou Altitude bezesporu je, byť čistým thrashem skutečně není. Melodické, šlapavé, pohodové – to jsou atributy, které charakterizují nové album Susperie.. Tak jen do toho..
Čas: 36:46
Seznam skladeb:
- The Urge
- Live My Dream
- Attitude
- Elegy And Suffering
- Sick Bastard
- Another Turn
- Mr. Stranger
- Character Flaw
- The One After All
