Přiznám se, že grind nikdy rozhodně nebyl mým prvotním hudebním zaměřením. Jistě, klasiky typu Napalm Death či Nasum můžu kdykoliv a kdekoliv (stejně jako české mentory z Ahumada), ale přesto, často, když přijdu do kontaktu s goregrindem/death/grindem, začne se po několika málo minutách pozvolna vkrádat jistý druh nudy. Proto vždy velice vítám klasický záměr (nejen) českých grindcorových kapel o spřátelené, hezky náhulové splitko, na kterém by daly dohromady své nápady a ukázaly, co v nich vlastně je (anebo není). Tak je, nebo není? Předem je nutno říct, že rozhodně grindu nedělají ani jedna žádnou ostudu. První na řadu přicházejí Pisstolero a v trojčlenném obsazení dělají docela slušnou paseku.. Jejich silně podladěný grind ze staré školy (je nějaká nová škola?) je ideálním pročišťovákem na ztuhlé sluchovody. Rytmika nádherně šlape, vokál je ne-nepodobný již zmiňovaným Ahumádům, snad jen méně experimentální (rozuměj – méně mušího bzučení), držíc se více gorových kořenů, a kytary jsou tak podladěné, že brousí hmatníky, až plech a dřevo lítá vzduchem.
Druhá banda na řadě rozsekat vám sluch, Yorpu (založena odpadlíky z Onanizeru a Grideu) z Českých Budějovic se již od první skladby nechce nechat zahanbit, byť v jejich případě se již jedná spíše o modernější pojetí thrash/grindu. Struktura a feeling skladeb často připomenou velké jméno žánru, belgické Aborted. Vokál Knedláka je skutečně pánu Swenovi Caluwemu (známe mimo jiné z Leng Tch´e) velice podobný a rozhodně mu musím pogratulovat, přesně takovýhle typ guturálního projevu se mi moc líbí. Kytary zdaleka nejsou tak podladěné, naopak, kapela má, co se zvuku týče, mnohem blíže k death metalu, než ke coru, navíc se nebojí zjemnit čas od času svůj projev, přidává také šepty a riffy, často hraničící až s moderním thrash metalem.. Vlastně by se jejich styl dal přirovnat k jakési srážce thrash metalu s grindem, ze kterého vychází oba styly se zdviženým štítem. Rozhodně mě dostal jejich James Bond, ačkoliv se kluci se zachováním nějakého motivu ze soundtracku příliš neobtěžovali (pomineme-li těch prvních pár sekund z a konec, kdy se ozve titulní melodie filmu Golden Eye). Celkem slušný náklep, který má rozhodně (až na několik výjimek) hlavu a patu.
Konečně poslední one-man projekt FlatV5, který má na svědomí kapelník Pisstolera je věcí, která mě skutečně dostala. Již v první skladbě, kdy se ozve bimbání hodin v určeném rytmu víte, o co tady půjde.. FlatVs je určitě ze všech přítomných kapel/projektů nejbrutálnějším počinem, kdy hlavní aktér svůj vokál tahá až bůhví odkud. Rozhodně si s podobnou hudbou rozumím, občas si doma na chvíli zapojím kytaru a něco podobného zahraji. Riffy jsou nejblíže mým oblíbeným Nasum, avšak celkově ve mně nezanechaly ani náhodou dojem slavnějších profláklých kolegů. Nejspíše to bude i zvukem, který mi příliš neseděl. Nejde o to, že bicí nejsou skoro slyšet (nejspíše jde o automat, což je v rámci one man projektu pochopitelné), hlavně jde o plochý zvuk kytar jako takový. Nemají ten správný řezavý zvuk, na který jsem právě z alb švédských, bohužel již nefungujících géniů zvyklý. Hlas je zde již velice podobný prasáckému vokálu Granuja, ovšem pro mě osobně je dosti upozaděn a nepříliš dobře čitelný (což je jistě velká škoda), Písně, pojmenované latinskými číslicemi pěkně odsýpají jedna za druhou, ale přiznám se, moc toho ve mně po poslechu nezůstalo.
Závěrem, všechny 3 kapely společně natočily ep, které jim jistě pomůže domluvit nějakou tu akcičku, na níž si jistě společně rádi promlátíme palice. Z mého hlediska musím hodnotit první dvě kapely jako mírně povedenější, než FlatVs (občas víc hlav, víc ví), ale i poslední projekt je slušně odvedenou grindovou práci. Rozhodně se jedná o ep, které se párkrát ve vašem přehrávači otočí a o to tu přece jde, ne?
Čas: 34:12
Seznam skladeb:
- No Řit
- 3
- 2
- 7
- 1
- 4
- 6
- 8
- Návštěvníci
- Potkali se
- Terrorizer
- Of Woods
- Believe Or Not
- James Bond
- Mantra
- Beautiful Girl
- MMDIV
- XXI
- CXXXIII
- DVI
- M
- DI
- CIV
- CVI
- MID
- MDCLXVI
