Je pravda, že několik ročníků ruského jazyka jsem na základní škole absolvoval, ale to už je pěkná řádka let. A jak jsem si tak listoval bookletem recenzovaného titulu, hledal nějaké informace o kapele a nahrávce, uvědomil jsem si, jak dlouho už to je, protože z azbuky si toho pamatuji hodně, ale opravdu hodně málo. A právě tímto písmem jsou zde napsány veškeré údaje. Zajímavá služba pro recenzenta :o). Tudíž jsem se po podrobném studiu dostal do bodu, kdy jsem vlastně neznal ani název kapely, natož pak názvy skladeb. Naštěstí jsem zahlédl drobným písmem zmíněný odkaz na stránky vydavatele, kde jsem našel vše potřebné. Uf, ale byla to řehole...
Hned po přečtení loga vydavatelství mi bylo jasné, o jaký styl půjde. Jasně, jak je u Solitude Productions zvykem, jedná se o doom metal klasického dřevního střihu, kde není žádné místo pro hledání nových cestiček a zkoumání neprobádaných zákoutí tohoto žánru. Tempo pomalé (nebo spíše ještě pomalejší) nálada patřičně ponurá, teskná, skladby dlouhé a vokál řádně hluboký. Což o to, všechny tyto atributy k tomu patří, ale… Stejně jako v případě mnou recenzovaných stájových kolegů Painful Memories i zde slyším jistou podobnost s ranou tvorbou našich doom metalových uskupení, která začátkem devadesátých let natáčela svá dema a alba. Právě v této době jsem si užíval věci od Dissolving of Prodigy a jejich souputníků. A v tom vidím v případě Revelations of Rain problém. Letopočet nám od této doby řádně poskočil, mantinely se v doom metalu posunuly o poznání dál a pokud chce dnes v daném ranku kapela zaujmout, musí k tomu nabídnout mnohem atraktivnější prostředky.
Přitom úvod nevyznívá vůbec špatně. One of the winter days začíná melancholickým brnkáním kytary, které je podbarveno klávesovými plochami a po chvíli se rozjedou zajímavé svižnější melodické vyhrávky (příjemné zpestření a je škoda, že jich je na na celém albu tak málo). Potěší i závěrečná zadumaná pasáž, která dává vzpomenout na Anathemu v dobách, kdy ještě řešila tiché hádanky. Z celkového průměru pak ještě vybočuje třetí Requiem, kde atmosféra a kytarové melodie zase zabrousí do hájemství debutu dánských kraleviců Saturnus. Povětšinou se ale nahrávka pohybuje ve stále stejných kolejích, jede podle stále stejné šablony a vy máte pocit, že posloucháte pořád jednu skladbu, u které neměl autor soudnost s délkou jejího trvání. Ty takřka totožné kytarové vyhrávky jsou někdy až ubíjející. Co ale musím zmínit a pochválit, je citlivé a účelné využití kláves. V žádném případě zde nehrají první housle, ale celou nahrávku příjemně a vkusně doplňují a některé úseky alba vyloženě zachraňují.
Není velkým problémem doposlouchat Marble shades of despair až do samotného konce, ale nenacházím zde příliš mnoho důvodů k tomu, abych hořel nedočkavostí k opětovnému přehrání. Pokud budu mít chuť na podobně laděnou hudbu (a to mám poměrně často), sáhnu přeci jen jinam. V minulém roce mne na poli doom metalu dostalo hned několik kapel, ale ani jedna se nejmenovala Revelations of Rain. Je možné, že pokud bych poslední dobou neustále neposlouchal nedostižné My Dying Bride a podobně kvalitní vlajkonoše doom metalu, nějaký ten bodík bych přidal. Nicméně já si je do hlavy peru neustále a tudíž mám stále na zřeteli, jak moc může tento styl nabídnout, takže…
Čas: 55:06
Seznam skladeb:
- One of the winter days
- December
- Requiem
- Condemned to be silent
- Rain
- On the edge of the earth
- Paths of doom
- Sunset
