Herdron bral recenze na minulou kompilaci „s velkou rezervou, protože jen málokterý člověk dokáže mít tak široký hudební rozhled a přehled, aby mohl být zcela objektivní a nevypíchl jen to, co se mu líbí, ke kterému hudebnímu stylu tíhne“, přesto si neodpustím další porci songů časopisového cédéčka trochu proprat.
Největší jméno má asi hned první kapela, dánská symfonická blackovina Illnath, která asi brzy šlápne na paty zavedeným jménům. Jejich song překypuje nápady, změnami nálad, bohatými plochami kláves a kytarovými sóly. Výraz zpěváka se pohybuje od šepotu přes hluboký a čistý hlas ke skřehotu, a ve výsledku jde o sázku na dojem, nikoliv na zběsile rychlá tempa. Úroveň neklesá ani s prvním zástupcem tuzemské scény, kterými jsou Dying Passion přicházející s novým albem, poprvé u Redblacku. Uvidíme, zda se DP po trochu rozpačitějším minulém díle vrátí k tomu, co jim slušelo nejvíce (mám na mysli „žluté“ album), ale podle ochutnávky to na návrat k Voyage tak trochu vypadá. Po úvodních elektronických zvucích jede pohodový rock s parádním zvukem, krásně hladivým zpěvem a spoustou zajímavých momentů, které dohromady tvoří interesantní skládačku, gradující odsýpajícím závěrem. Ještě větší pohoda čiší z Final Fiction, kteří mají k elektronice ještě kladnější vztah než předcházející parta. Opět velice kvalitní ženský zpěv, hrátky se zvuky (nikoliv na úkor srozumitelnosti) a mně úplně neznámá parta zní jako hotová kapela s jasným názorem. Čtvrtá do party kvalitních je Insania. Tady si nemá cenu nějaká hlubší analýza, Insania je jedičná a song o Freudovi zpívajícím basem jen potvrzuje, že tahle hydra nezklame. Ke grindu a brutalitám nemám co říci, omluva nejen Tu Carne, ale i Psychopatic Sadism, Plasma a Sublime Cadaveric Decomposition. Sickbag, sic také nářez jak prase, umně kombinují extrém s lehkým odlehčením a věřím, že příznivci promyšlených a technicky náročných řezničin si přijdou na své. Mě z maxitvrďáren zaujali tihle borci nejvíce. Translunaria, nové jméno na domácím kolbišti, v jehož řadách trápí hlasivky Fred ze Smashed Face. Translunaria by názvem mohla svádět k nějakému vesmírnému metalu, začátek je taky pohodička a vyhrávčička, ale s nástupem zpěvu se začíná hrát technický death metal. Hormony Corruption jedou enormě rychlý thrash death metal, kterým se prolínají zpomalující oddychové emo pasáže, umělé zvuky a hlavně zběsilý vokál. Ten má na svědomí pětiletá!!! zpěvačka Janette von Bertik, dcerenka kytaristy Von Bertika a zpěvačky Preety Panthery. To tady ještě asi nebylo, aby pětiletá kočka freneticky vykřikovala „die“ nebo „motherfucker“, ale světe div se, oni HC zní vcelku dobře. Španělština v textech dává na srozuměnou, že západočeští Empty Feeling konečně nahráli nový matroš. Z nastolené cesty nesešli ani o krok stranou, stále se hraje střednětempý death metal s výrazným chraplákem, osvěžujícími melodizujícími pasážemi, ale také s řádným přitvrzením na závěr. Sun.Has.Cancer si hrají s elektronikou, kterou mísí s grindovými a death metalovými úseky, počítačové tóny ale evidentně dominují. S Hazydecay přichází zatěžkané riffy, hutný zvuk, hluboký hlas i recitace, občasné zvolnění a problesknutí elektroniky – s využitím umělých zvuků se nám na téhle výběrovce roztrhl pytel. To Barricade na pokusy kašlou, jedou si pěkně postaru tvrdší odnož HC, s chvilkovými přesahy ke crossoveru. Další mezinárodně známou partou po Illnath jsou Švéďáci Vomitory, ženoucí se v nesmlouvavém brutal deathovém tempu. Pražská sestava Nameless Gathering zvysoka kašle na zvyklosti a uklohnila hodně „divný“ song (a zřejmě i album) se spoustou zvratů, ale velice neotřele poskládaných. Takhle nepředvídatelnou skladbu jsem dlouho neslyšel, skokové změny přicházejí zcela nečekaně a občas až násilně. Technika především, ale posluchači to při poslechu nebudou mít lehké, nicméně králové Scenery budou mít možná časem souputníky. Pra-thrasheři a alkoholici V.A.R. jsou tady pořád, nicméně předkládaný song snad ani není thrashový. Střední tempo, těžko srozumitelný zpěv, ponurý sound a, světe div se, klávesy. Nevědět, že to jsou V.A.R., nepoznal bych ani náhodou. Sacrist jedou jak kolovrat atmosférický black metal, snaha o zpestření na mě působí křečovitým dojmem, zvuk kytar je prapodivný, zpěv a bicí monotónní. Illegal Illusion mě zaujali už na předchozím albu a není divu, že po nich sáhl Redblack. Song s hodně dlouhým názvem není na první poslech, ale s narůstajícím počtem rotací (ze všech skladeb jsem mu věnoval - zatím – nejvíce poslechů) postupně do tvorby pronikám a oceňuji výborné instrumentální výkony, krásně barevný zpěv, cit pro melodie a rytmické proměny. Po Nameless Gathering druhá nejtěžší skladba, ale tihle boys mi přijdou po všech směrech dotaženější, byť stylové jsou úplně odjinud, snad z oblasti emo core. Fourth Face zakončují placku se vztyčenou hlavou. Stylově jsou příbuzní s Hazydecay, mě se ale líbí o poznání víc. Několikapolohový vokál, přičemž ten melodický nepůsobí vůbec trapně, ale naopak sedne k téhle zahuštěnině parádně.
Celkově mě druhý díl výběrovky s logem Pařátu přijde o kapku kvalitnější než předchůdce. Cíl určitě splní, představí hromadu kapel, každý si asi vybere to pravé ořechové. Mě nejvíce (v abecedním pořadí) potěšila pětice Dying Passion, Final Fiction, Illnath, Insania a Illegal Illusion. A jednu prosbu – radu bych přece jen ještě měl – nevolám po stylové jednotě, ale možná by nebylo od věci řadit skladby třeba od nejměkčí po nejextrémnější, já bych to mohl před koncem vypnout (smích), tvrďáci by začátek přeskákali (smích). Jenže to by zase vzplály diskuze, že „třetí kapela je určitě tvrdší než pátá“ a „kdo to takhle poskládal...“
Čas: 77:42
