Cradle Of Filth, kapela skloňovaná ve všech pádech, někým až příliš kladně, někým až zbytečně záporně, ovšem stále se o nich mluví a už to je ta nejlepší reklama, ze které mohou Cradle jedině profitovat. Já se touto recenzí dostávám na velmi tenký led a to nejen proto, že se mi toto album poměrně líbí, ale také proto, že se mi starší tvorba COF nelíbí.
Nevím proč, ale doba mezi alby „The Principal Of Evil Made Flesh“ a „Cruelty And The Beast“ mi naprosto nic neříká. Všechny alba mám doma, takže jsem mohl lehce porovnat a musím říci, že ani v průběhu let se můj názor nezměnil. Z mého pohledu je nejlepší album „Midian“, které má neopakovatelnou atmosféru, výborné nápady a hlavně skvělý zvuk, což je věčný problém COF. Hned v závěsu se na mém pomyslném žebříčku drží „Damnation And A Day“,což je opus na který nedám nikdy dopustit a následuje právě nové „Thornography“. Těžko říci, z jakého důvodu se mi to tolik líbí, když zde Cradle vykrádají sami sebe, navíc vyměklou formou a s divným zvukem. Možná mi prostě tohle sedlo více, než tvorba původní.
První po klasickém intru je ještě klasičtější „cradlovina“ „Dirge Inferno“, kde riffy snad 100x ohrané prokládá největší klišé daného stylu (ani se nebudu snažit COF stylově zařadit), přesto se mi to líbí, chorobná zvrhlost, jež z díla čpí mě prostě chytla, ano je to všechno ohrané, ale takto poskládané dohromady mě to opravdu bere. Následující „Tonight In Flames“ ukazuje COF v ještě zajímavějším světle. Melodickým refrén, který dominuje celému songu jistě všichni shodí, mě připadá, že teprve zde ze sebe Dani vytáhl maximum. Zabarvený melodický hlas mu skutečně sedí. „Libertina Grimm“ je potom těžkopádná vypalovačka s perfektním frázováním zpěvu ve sloce, tak to mám rád. „Byronic Man“a poslední cover „Temptation“ mi asi jako jediné naprosto nic neříkají. Ani zpěvák HIM song „Byronic Man“ nezachrání.
Zato následující „I Am The Thorn“ je další trefa přímo do černého. Skutečně nádherné zasazení elektronického zpěvu v refrénu se opravdu povedlo, inu Theatre Of Tragedy by mohli vyprávět. Následující tři songy, především pak „The Foetus Of A New Day Kicking“ jsou, řekl bych, též velmi povedené. Ovšem vrchol celého alba a téměř i vrchol celé kariéry Cradle Of Filth přichází v podobě sedmiminutové instrumentální kompozice „Rise Of The Pentagram“. Tahle věc mě v pravdě totálně srazila do kolen, naprosto geniální a jednoduché zakomponování houslí způsobilo, že snad i Cradle Of Filth zařadím mezi oblíbené kapely. Tahle věc má takový náboj a atmosféru, že mohou závidět i náladotvůrci typu My Dying Bride (tím však nechci říci, že by snad COF tvořili doom metal, nebo že bych snad měl raději COF než MDB). Předposlední věc mi pak připadá spíše jako okopírovaná Alma Mater od Moonspell, ale poslouchá se to hezky.
Závěrem bych rád zmínil to, že když jsem slyšel poprvé toto album, měl jsem názor velmi, velmi negativní. Náhoda tomu chtěla, přidal jsem si Cradle do MP3 přehrávače a poslouchal je několikrát dokola, pak jsem začal objevovat různé detaily, které mi jasně naznačily, že se zde jedná o poměrně dost povedené album. Tuto recenzi nyní píši cca po 35 poslechách a musím přiznat, že mě tohle album sakra vtáhlo do sebe! Přesto mám připomínky, které bych neměl opomenout, jako zvuk, který se mi nelíbí, nebo v některých songách až příliš okaté vykrádání sama sebe a teď nemyslím náladou, spíše téměř identické postupy. Ovšem ve výsledku jde tohle stranou. Thornography je prostě cd, které tahle scéna potřebovala a COF po „Nymphetamine“ také!
Čas: 1:04:43
Seznam skladeb:
- Under Pregnant Skies She Comes Alive Like Miss Leviathan
- Dirge Inferno
- Tonight In Flames
- Libertina Grimm
- Byronic Man
- I Am The Thorn
- Cemetery And Sundown
- Lovesick For Mina
- The Foetus Of A New Day Kicking
- Rise Of The Pentagram
- Under Huntress Moon
- Temptation
