DEEP PURPLE – Splat!

Kdyby byl dnes naživu Zdeněk Burian, vůbec bych se nedivil, kdyby na jeho ilustracích stáli členové DEEP PURPLE hned vedle rozličných dinosauřích potvor. Tedy až na „mlaďáka“ Simona McBridea, který je ve svých sedmačtyřiceti letech hotovým kapelním batoletem.

Ale co, čert vem řeči o pokročilém věku, když jim to pořád na deskách tak sakramentsky dobře šlape. Novinka „Splat!“ je už dvacátým čtvrtým zářezem do kapelní pažby a není bez zajímavosti, že vychází dva roky od předchozí „=1“, na které debutoval výše zmíněný kytarista. Z toho se dá celkem snadno usuzovat, že McBride nabil dědoušky čerstvou energií, kteří před vydáním alba hlásili návrat ducha legendárních alb let sedmdesátých.

Tak trochu jsem přemítal, co tento ohlášený návrat bude znamenat v praxi a mám-li být upřímný, ani po mnoha posleších, jež jsem novince věnoval, se tento duch nevyjevil ani v jedné ze třinácti kompozic v o mnoho větší míře, než tomu bylo třeba na „Whoosh!“, respektive na „Infinity“, takže bych to přisoudil spíše energickému náboji uvnitř kapely.

DEEP PURPLE jsou bez diskuze zajímavým úkazem. Pokaždé tak nějak tuším, co od nového alba čekat, znovu a znovu to očekávatelné dostávám, opakovaně ve větší či menší míře aktuální písně obsahují střípky motivů dávno použitých, přesto nikdy neodolám a nechávám se pohlcovat pocity spokojené blaženosti.

Ani letos na jejich navození nemusím čekat nijak dlouho, neb nabíhají hned s prvními vteřinami svižné „Arrogant Boy“. Strunné nástroje hoblují jak o život, Paice to celé tlačí dopředu, Airey honí na černobílých klapkách melodie a Gillan je zkrátka Gillan. Je úplně fuk, kolik procent z původního rozsahu mu ohlodal neúprosný klofák času, protože mu zkrátka stačí otevřít ústa a i nefanoušek kapely ví, s kým má tu čest. U předchozích alb kapely jsem povětšinou našel velké oblíbence, ale i kousky, bez kterých bych se klidně obešel, to tentokrát neplatí. Jasně, zmíněná „Arrogant Boy“, dramatická „The Lunatic“, pochodová „Sacred Land“ nebo závěrečná těžká titulka „Splat!“ si v současnosti stojí o chlup lépe, ale to přisuzuji spíše momentálnímu rozpoložení posluchače. Stejně snadno ale potěší i zdánlivě zanedbatelné detaily, jako kupříkladu frontmanova výslovnost slůvka Diablo ve stejnojmenném dílku. Těžko přetěžko měnit starým pánům zaběhnuté pořádky, proto se ani zde neubráníme klasickým soubojům klávesy-kytara či Gillanovu typickému frázování, ale stejně jako u alb z PURPLOVSKÉ bohaté minulosti dokážou vždy přijít s motivem, jež překvapí. Zde tento úkol plní například moderní zvuk kláves v „The Rider“ nebo zpěvákovo „skřehotání“ v „Guilt Trippin'“. 

Co se týká zvukové stránky alba, tak jak jsem psal už tuším v některé z minulých recenzí, tady platí pořekadlo o hledaných, co se s albem „Now What?!“ (2013) konečně našli, protože od té doby znějí PÁRPLI naprosto skvěle. Dokonalé skloubení staré školy s moderní produkcí. Na druhou stranu musím říct, že obálky DEEP PURPLE mne oslovily málokdy a ani „Splat!“ se nezařadí mezi jasné oblíbence.

Shrnuto podtrženo, dle zhlédnutí aktuálních koncertních videí si nejsem zcela jistý, nakolik kapela dokáže energii zachycenou na albech přenášet skrze koncerty mezi přítomné návštěvníky, ale nápady na skvělé písně pořád má, to bez debat.

Seznam skladeb:

1. Arrogant Boy
2. Diablo
3. The Rider
4. The Lunatic
5. The Only Horse In Town
6. Sacred Land
7. The Beating Of Wings
8. Guilt Trippin'
9. Scriblin' Gib'rish
10. Jessica's Bra
11. Third Call
12. My New Movie
13. Splat!

Čas: 50:20

Sestava:

• Ian Gillan – vocals
• Roger Glover – bass, vocals
• Ian Paice – drums
• Don Airey – keyboards
• Simon McBride – guitars

http://www.deeppurple.com/
Facebook
Instagram
Spotify
YouTube
Twiter