Čtyři léta klidu hudebních zbraní prolétla jak dělová střela a ukrajinští muzikanti se zájmem v událostech první světové války otevírají historické knihy a způsobem sobě vlastním vypráví příběhy z nechvalně proslulé minulosti druhé desetiletky minulého století. Tuším, že to bylo v reportu z Brutal Assaultu, kdy jsem psal, že mám 1914 zařazené ve skupině spolků, které si doma pustím opravdu jen výjimečně, ale koncertnímu zhlédnutí se nebráním a odcházím spokojený. To, jak správně tušíte, už tolik neplatí. Ukrajincům se totiž v podobě čtvrtého alba „Viribus Unitis“ povedlo namíchat koktejl z ingrediencí, které s jistotou zkušeného odstřelovače míří přesně do srdcí mých hudebních chutí.
Po nezbytném dobovém intru se vrháme rovnou do obléhání polské pevnosti Přemyšl, kde rakousko-uherská posádka vzdorovala ruskému obležení. Hned v úvodu recenze se na mne vrhly lenost s pohodlností a snažily se mne přesvědčit, že co si v paměti vylovím, tak označit produkci 1914 jako „prostý“ death metal stačí. Že se znovu a opakovaně mýlím, ukazuje právě hned „1914 (The Siege of Przemyśl)“. Smrťák se halí do černého blackmetalového pláště, zběsile máchá kosou, hudební inferno simuluje atmosféru totálního bitevního pekla a trocha toho klidu přináší paradoxně až vstup rázného marše. Po něm se sice tempo razantně zpomalí, ale tlak je snad ještě intenzivnější než v předchozím kvapíku. V jazyce polském skandované „Jebać ruskie kurwy“ pak trefně vykresluje náladu obránců. Se třetí „1915 (Easter Battle for the Zwinin Ridge)“ se přesouváme na Ukrajinu, respektive do zákopů na hoře Zwinin, kde se skrze sníh a mráz nezdá smrt kulkou až tak zlá. Spustí-li Dmytro „Wait Until They're, Climbing Up The hill, And Shoot To kill, Let Them Rot Here“, přestává zpívat, uděluje rozkazy a slova sází jak rány bičem. Intenzivní nášleh a přímou zteč posluchačovi výdrže v závěru ředí velkolepá hrdinská melodie s bohatými chorály v ukrajinském jazyce, které s opakováním slov „Це моя земля“ („tohle je moje země“) za devítiminutovým eposem zatahují oponu.
V prostoru a čase se vydáváme znovu na cestu, tentokrát na jih Evropy do slunné Itálie. Píše se rok 1916, přesněji 15. 5. 1916 a rakousko-uherská armáda útočí podél padesátikilometrové fronty na italské pozice. Italština protkána jednotlivými výstřely startuje další válečnou zběsilost a její děj, spíš než zákopovou válku z kraje století, připomíná německého vojáka na perníku z té, co přišla pár let po ní. Skandované „hate hate“ znamená nejen záchytný bod v nepolevujícím tlaku, ale zároveň pomáhá budit emoce. Uff, ještě jsem ani nestihl vyčistit pušku a doplnit ze Soče vodu do čutory a už zase šplháme do skal a v nesmyslném konfliktu bereme jeden druhému život. Sočská fronta, nebo chcete-li „The Isonzo Front“, je další z krvavě proslulých epizod, která si vyžádala více než milion životů. Hudebně asi nejpřímočařejší věc a z Dmytrova zpěvu detekuji jen dvě emoce – vztek a nenávist.
S nadcházející trilogií jsem při seznamovacích oťukávačkách trochu bojoval. Dosavadní smršť jsem si královsky užíval a najednou stopka a ze závodní formule mne nesou do bulldozeru značky Caterpillar. Nebudu vás napínat, pohádka má dobrý konec a další průzkumy odhalily, že se pro dokonalý zážitek staly nepostradatelnými. První část trilogie se odehrává pod podtitulem „Wounded in Action“ a co si budeme, zdravotní péče v té době byla na takové úrovni, že se dotyčný zraněný (zde rakousko-uherský voják) dost často ke schůzce s madam smrtkou doslova promodlil. Pomalá, leč důrazná, úsečná a nekompromisní. Znovu velice sugestivní zpěv. Strach, utrpení a bezmoc se odráží v ponuré melodii a dusivé atmosféře líně kráčejícího tempa „Prisoner of War“. Život zajatce není žádný med a krom svévole věznitelů se musí vypořádat s „radostmi“ v podobě malárie, tyfu a španělské chřipky. Světélko naděje rozsvěcují až sbory znějící v závěru písně. Finále trilogie pozvolna vtéká skrze sluchovody do zmučené mysli, ale to netrvá dlouho a po chvíli se mění v deathmetalový vodopád. Instinkt zabijáka skladeb první půle alba bychom však hledali marně. Čistý vokál Aarona Stainthorpa obléká rozzuřeného smrťáka v barevný kostým a nechává probudit i ty emoce, které si doposud nerušeně pochrupovaly.
Zcela mimo vše, co doteď na desce zaznělo, je (když nebudu počítat dobovou „War Out (The End?)“) poslední „The Home Where I Died“. Klavír, bicí, nějaké ty samply a čistý vokál Jeroma Reutera vytváří dojemnou atmosféru, aniž by se skladba topila v bažině trapnosti, či chcete-li patetického kýče. Nejednou jsem si při jejím poslechu vzpomněl na Lemmyho a jeho eponymní kus 1916.
Jak už jsem zmiňoval v úvodu, 1914 nahráli bez debat své nejlepší album a nemám nejmenších pochyb, že si obstojně povede i ve všelikých výročních anketách.
Seznam skladeb:
- War In (The Beginning of the Fall)
- 1914 (The Siege of Przemyśl)
- 1915 (Easter Battle for the Zwinin Ridge)
- 1916 (The Südtirol Offensive)
- 1917 (The Isonzo Front)
- 1918, Pt. 1: WIA (Wounded in Action)
- 1918, Pt. 2: POW (Prisoner of War)
- 1918, Pt. 3: ADE (A Duty to Escape)
- 1919 (The Home Where I Died)
- War Out (The End?)
Čas: 56:56
Sestava:
- k.u.k. Galizisches IR Nr.15, Gefreiter, Ditmar Kumarberg – vocals
- K.K. LIR Czernowitz Nr.22 Oberleutnant, Witaly Wyhovsky – guitars
- K.K. LIR Stanislau Nr.20 Zugsführer, Oleksa Fisiuk – guitars
- k.u.k. Galizisch-Bukowina’sches IR Nr.24, Feldwebel, Armen Howhannisjan – bass
- K.K. LIR. Lemberg Nr.19 Fähnrich, Rostislaw Potoplacht – drums
