Motem pátečního večera byla samozřejmě psychedelie sedmdesátých let, těžkotonážní iommiovské riffy a transformace do stavu omámení vyvolané požitím lysohlávek. Úvod obstarali plzeňští MARCEL GIDOTE’S HOLY CRAB, kteří hudebně balancují mezi psychedelickým rockem, jazzem s prvky post-bigbeatového entusiasmu, kde nechyběl tenor saxofon, flétna nebo akustická kytara. Takováto muzika mě v žádném případě neuráží, ale upřímně řečeno, ani nijak zásadně neoslovuje.
ACID ROW je kapela, kterou mám už dlouhá léta v podvědomí, ale zřejmě z důvodu, že v Česku dominují v kategorii stoner/doom metal, což pro mě není úplně prioritní žánr, zůstalo pouze u toho podvědomí. Nejvíce se ACID ROW veřejnosti připomněli oceněním v kategorii rock za album „Poisoned Mind“ ankety Anděl za rok 2024. Probendit příležitost podívat se na trio Pražanů z Tachova v prostoru vzdáleném coby šutrákem dohodil by byla chyba. Navíc scénář, že ve 22 hodin je po všem, je jistota, jako že ráno vyjde slunce. Hudební trip do 70. let byl v případě obou účinkujících zesílen o vizuální liquid light show umělecké skupiny Weird Visuals, kteří pracují výhradně s analogovými postupy a mně osobně připomněli dobu, kdy hi-tech výbavou každé ZDŠ byl tzv. meotar a folie s předlohou probíraného učiva.
Playlist zahrnoval převážně skladby z posledního „králičího“ alba „Poisoned Mind“, stonerovská klasika „Grandchildren of the Doom“, hitovka „Black Blizzard“, baskytarou zmutovaná „Do You Love Enough?“, potemnělá „The Emperor“. ACID ROW zabrousili také do alba „Afterglow“ otvírákem tři roky staré desky „Devil's Dance Floor“, ve které první sloka je monolog Charlese Mansona směrem k rodině, druhá je monolog rodiny vůči Mansonovi. Nesměla chybět jedenáctiminutová stoner/doom/psychedelická fošna „No Church on Sunday“ nebo do grunge vypravená „Hot Rod Super Soul“, kde bych si uměl představit Layne Staleyho (ALICE IN CHAINS).
Když ACID ROW na moment povolí z riffového sevření, nenastává stav blaženosti, ale nastupuje psychedelické omámení. Stoner rock ve své podstatě profituje z hlubokých drtivých frekvencí, což mi v pondělí potvrdila kolegyně v práci. Bydlí vzdušnou čarou pár metrů od klubu a takové vibrace končetin údajně necítila ani po prvním pohlavním styku. Pokud bychom se drželi teze, že hudba ACID ROW přitahuje lidi s vážnými psychickými problémy, pak se dá konstatovat, že v mojí domovině moc pacientů (v tomto případě bohužel) není. Jeden pacoš přede mnou mě přiměl zavzpomínat, jak už je to dávno, co se smělo hulit v hospodách a vlastně úplně všude.
