Vím, vím.
Nejen, že si dobře uvědomuju datum vydání „Red Alert In The Blue Forest“, které nás vrací v čase ke dni 18. 3. 2022, ale i náznaky lesku a třpytu popového balastu, jež by mohly nejednomu ortodoxnějšímu fandovi ostřejší music křivit hubu. Abych byl upřímný, ono to pomyslné lano, natažené nad močálem prvoplánové líbivosti, ze kterého co chvíli vyvěrá (coby symbol kýčovitosti) z bláta uplácaný trpaslík, bylo mnohokráte silně rozhoupáno a přecházelo se s notně umazanými nohavicemi. Nic to však nemění na faktu, že je tvorba VON HERTZEN BROTHERS natolik svojská, nápaditá a s tolika prvky vymykajícími se mainstreamu, že má na stránkách Fobie svoje místo.
Jak napovídá název kapely, jedná se o projekt bratrské trojice ze země tisíce jezer. Ke zformování došlo s nástupem nového tisíciletí a již rok následující poslali pánové do světa debutové album „Experience“. Už na něm bylo jasně patrné, že jsou to rock, folk, progrese, alternativa, art a já nevím co ještě, ze kterých těleso čerpá a hranice vlastní kreativitě rozhodně stavět nehodlá. Od těch časů uplynula spousta vody, aktuální (vlastně neaktuální) nosič nese číslovku osm, a i když se kol ústřední trojice střídali doprovodní muzikanti a hosté, kteří chtě nechtě výsledný produkt ovlivňovali a po svém obohacovali, základní rozpoznávající rysy, jako jsou silné melodie, nečekaný rozpuk písní, nebo zpěvy, kde se bráchové skvěle doplňují či kouzlí v nemálo vrstvách sborových vokálů, zaplať čert zůstaly zachovány po celou kariéru.
Svižná rocková „Day Of Reckoning“ album odpaluje a třebas je to věc příjemně odsýpající, čekám od VHB docela jiná dramata. Neurazí, nenadchne, vyplní pohodově bezmála pět minut času a jde si po svých. Na očekávaná dramata nemusím čekat dlouho. Krom fantasticky sladěných zpěvů mám na tvorbě Hertzenových nejraději jistý prvek nepředvídatelnosti. Klidně vás nechají nakouknout do svých světů, očuchat si to tam, zabydlet se a sotva si začínáte lebedit, vytasí se s takovým motivem, který to celé povýší nad moje chápání. A „Blue Forest“ přesně taková je. Vynořuje se jen pozvolna, v podobě malého dítka, postupně však roste, nabývá na objemu až vygraduje ve výbuch obřího monstra v impozantním ohňostroji plném obrazců a barev.
Syrové country? Temný folk? Asi tam někde se pohybuje třetí „The Promise“. Tolik chválené dějové zvraty se tentokrát nekonají (alespoň ne v nějak zásadní formě), ale akustické kytary, violoncello a monotónní údery svou podmanivou atmosféru mají. Mají-li mít příjemné sny svůj univerzální best of soundtrack, potom musí patřit „All Of A Sudden, You’re Gone“ k jasným zástupcům. Překvapení nabídnou závěrečné minuty, kdy nastoupí motiv à la BEATLES a jejich nesmrtelná klasika „Hey Jude“. Do kabátku osázeného popovou bižuterií se oblékla „Peace Patrol“. Respektive její, v rytmu skočného disca a refrénem patřícím do velkých arén, první půle. Důrazný pozor na klamání tělem! Když už se i mně pomalu začala křivit huba nad tím vábivým pozlátkem, pronikne do uší sladký zvuk saxofonu a společně s kytarou vystřihne úchvatná sóla, pro která zalitujete příliš brzkého konce. Vím čertužel kulový, o jakých pirátech je v textu „Pirates Of The Raseborgian“ řeč, ale minimálně refrén působí na mou mysl natolik sugestivně, že se živě vidím, jak s ostatními druhy ve zbrani křepčím nad krvavě nabytou kořistí.
Když jsem byl v seznamování se s albem na počátku a měl za sebou úvodní povrchní nástřely, převládal pocit z vystřílené munice a s „Anil“ začínající slabší půlkou alba. Po mnohem důkladnějším průzkumu a dalších x posleších vím, že to tak není. Není slabší, jen potřebuje pro své vstřebání trochu více času a pozornosti. Závěrečná pětice se ubírá spíše v komornějším tempu, pompézní „Elbowed“ vezměme jako výjimku potvrzující pravidlo, kde jsou jasně cítit vlivy artrockových dinosaurů. Mohu-li vyzdvihnout nejoblíbenější skladbu druhé půle fošny, možná trochu nečekaně ukážu na poslední „Disappear There“. Počáteční vábení heligonky přejde po chvíli v křehkou citlivou věc, kde bicí nemají místo a třebaže může skladba vyznívat lehce nasládle, trapný pocit z přílišné dávky patosu se nedostavuje.
Už s minulým albem „War Is Over“ jsem smutnil ze ztráty těžkotonážního bicmena Mikka Kaakkuriniemiho (nikdy to po mně nechtějte vyslovit (smích)), ale nyní nezbývá uznat, že pro vývoj jakým se VON HERTZEN BROTHERS ubírají, je techničtější hra Sammiho Kuoppamäkiho přece jen vhodnější.
Obálky VHB jsem nikdy nijak zvlášť nemiloval (až na „New Day Rising“) a nevesele podotýkám, že novinka statistiky nijak nevylepší.
Co se týká textového poselství, dovolím si použít slov samotných umělců: „Díváme se na vše, co se kolem nás děje a zároveň se snažíme pochopit běžné otázky naší doby: Jak navrátíme svět zpátky do harmoničtějšího stavu? Jak najdeme mír uprostřed všech rozporů a ztrát? Jak lze ospravedlnit naše umění tím, že je smysluplně součástí převládajícího trendu a ideologie udržitelného rozvoje? To jsou otázky a témata, která jsou nevyhnutelně jádrem našeho nového alba.“
Další výborné album bratrské trojice v řadě. Nic víc, nic míň.
Seznam skladeb:
- Day Of Reckoning
- Blue Forest
- The Promise
- All Of A Sudden, You’re Gone
- Peace Patrol
- Pirates Of The Raseborgian
- Anil
- Elbowed
- Northern Lights
- Söderskär
- Disappear There
Čas: 69:33
Sestava:
- Kie von Hertzen – guitars, backing vocals
- Mikko von Hertzen – vocals, guitar
- Jonne von Hertzen – bass guitar, backing vocals
- Sami Kuoppamäki – drums
- Robert Engstrand – keyboards
Hosté:
- Max Lilja – cello
- Klaara Pyrhönen – violin
- Janne Toivonen – trumpet
- Tero Toivonen – french horn
- Juho Viljanen – trombone
