Bylo to někdy začátkem měsíce listopadu, když mi mé hudební dvojče Mishak nahlásilo, že se na první prosincovou sobotu chystá ve Stárkově docela zajímavá akce. Má se jednat o znovuvzkříšení kapely IMAGO, jež procitá z hibernace po dlouhých pětatřiceti letech. Že vám její název neříká naprosto nic? Nesmutněte, nebyl jsem na tom se svými znalostmi ještě donedávna o mnoho dál… ale hlavním tahákem byl fakt, že se rytmická sekce zaniklých IMAGO stala nedílnou součástí smrťáků TORTHARRY.
Je malý zázrak, že se podařilo IMAGU obnovit činnost v téměř totožném složení, jež si před dlouhými léty mávlo na rozloučenou. Píšu-li téměř, mám na mysli bubenickou sesli, kterou místo Juana obsadil pro nahrání CD a drtivou většinu rozebíraného koncertu Jiří „Panther“ Rosa.
Na místo jsme dorazili lehce po devatenácté hodině a protože se v místě krom metalové veselice konala i mikulášská nadílka, bylo zajímavé pozorovat, zda rozjívenou omladinu děsí víc strašidelný make-up čertovské čeládky, nebo náš civilní zjev. Každopádně ať tak, nebo tak, spousta cvrčků vydržela i na nadcházející vystoupení a evidentně se výtečně bavili.
Tááák a teď bych si strašně rád vzpomněl, který kopyto mi nabulíkovalo, že IMAGO ve své době drhlo zabijácký thrash. Kravina, blud a (v současnosti přepoužívané slůvko) dezinformace. Satanžel pro pisálka i věrného druha Mishaka. V podstatě od první písně jsme věděli, že se naše schránky ocitly na místě, kde nemají moc co pohledávat. Heavy metal, heavy rock, nejvýstižněji bigbít, to byly pochutiny servírované z pódia, jenže jak píšu, sebelépe připravený bifťour veganovi úžasem hubu neotevře. Nechci ale, aby to vypadalo, že jsme vystoupení protrpěli s pohledem sunoucím ručičky hodin neúprosně dopředu. Chvílemi bylo naopak hodně dobře. V pasážích, kdy se do toho Panther opřel a spustil dvojkopákový masakr, nebo nadmíru vydařená reggae skladba – dokonce výborně. Rovněž nemohu zatratit sólovou kytaru Karla Stehlíka či zpěv Ondřeje Nývlta. Tady člověk nemusí mít detailně naposloucháno, aby poznal, že pánové umí.
Co mne nebavilo skoro vůbec, jsou texty písní. Jejich naivita a především okruh zájmů tehdy náctiletých muzikantů zkrátka a dobře míjely téměř padesátiletého pisálka obřím obloukem. Na jaro chystané vydání původních šlágrů si proto nejspíš nechám ujít, ale přiznám jistou dávku zvědavosti, jak bude vypadat materiál napsaný v současnosti i s čerstvým, zralejším pohledem na svět kolem sebe.
Poslední přídavkovou skladbu přišel odmlátit výše zmíněný Juan a pak už nic. Teda ne tak docela. Pomalu se chystali NANOVOR, ale nám už to takhle stačilo. Neodjížděli jsme pravda naplnění zážitky, o kterých si ještě po letech budeme vyprávět, ale o vyloženém provaru taky mluvit nechci. Idiot tak ve finále není muzikant, ale pisálek, který vyrazil na koncert, aniž by věděl, na koho jede a co má očekávat.
