V sobotu začínal zajímavý program v Doornroosje už ve dvě odpoledne, příliš času na zevlování tedy nebylo, ale stihli jsme alespoň krátkou návštěvu gotického kostelu svatého Štěpána, který byl ke konci druhé světové války poškozen bombardováním a následně obnoven.
Jako první to na velké scéně rozbalili frantíci REGARDE LES HOMMES TOMBER. Mám od nich více naposlouchanou pouze poslední desku „Ascension“, metalové archivy píšou o sludge/post-black metalu, no já bych to zas s tím škatulkováním tak nepřeháněl a zařadil bych je s klidem prostě k black metalu. Svícny rozžhavené, kadidlo rozesmraděné a jde se na věc. Zpěvák Thomas zprvu v kapuci, následně už s rozevlátými vlasy předváděl solidní maniakálnost, zbytek borců ale nezůstával pozadu, zejména kytaristé dávali vše s naprostým přehledem. Když už jsem si říkal, že show začíná být možná příliš dobré, ukončili ji REGARDE LES HOMMES TOMBER závěrečným skvostem „Au bord du gouffre“ z poslední desky, kterým koncert geniálně vygradoval. Opět skvělý start dne.
Upřímně jsem ale nečekal, že vrchol sobotního programu pro mě nastane na hlavní scéně vzápětí. Desky belgických psychedeliků WOLVENNEST si sice občas pustím, žádným zarytým fanouškem jsem ale dosud nebyl. Jenže živé provedení mě absolutně rozsekalo. Početná skvadra, která čítá i mistra Déhá z CULT OF ERINYES a další miliardy kapel, předvedla naprosto uchvacující show. Z pódia proudilo obrovské množství emocí, a to zejména, když Shazzula rozjela svůj vokální arsenál. Žádné nepřirozené polohy, prostě naprosto ideálně padnoucí zpěv do ponuré hudby WOLVENNEST. K tomu ještě umně obsluhovala syntezátor. Chvílemi jsem si říkal, jestli tři kytary nejsou v případě Belgičanů zbytečně moc, ale v některých pasážích měly své konkrétní využití všechny. Zvuk byl naprosto geniální, nepřeřvaný, vystihující chvílemi klidné, chvílemi nekompromisní emoce. Show podpořila i vhodná projekce za kapelou, no prostě zde bylo vše naprosto správně. Tohle prostě vzalo za srdce.
WIEGEDOOD jsem vcelku nedávno viděl live v Lipsku, kde předskakovali VENOM a DARK FUNERAL. Tehdy šlo o fajn show, studiově mě taky baví, takže i zde bylo na co se těšit. Trojice mě ale v Nijmegenu tentokrát tolik nedostala. Set sice odstartovali mojí oblíbenou gorgorothovskou „Prowl“, postupem času jsem se ale trochu začal nudit. Nemůžu si pomoct, kapely jako WIEGEDOOD by prostě neměly hrát 50 minut. Tehdy v Německu zahráli kolem půlhodinky a bylo to tak akorát, podle mě to prostě nemá takovou sílu, aby to utáhlo podobně dlouhou stopáž. Formálně asi vše v pořádku, ale celé jsem je nedal.
Klasicky s červenými čelovkami na pódium vyběhli francouzští CELESTE, kteří vhodně mísí black metal se sludgem a i nějakými těmi core vlivy. Je teda fakt, že jejich diskografie je trochu na jedno brdo, podle toho vypadají i vystoupení, ale bylo to v pořádku, intenzivní show. Občas jejich tvorba připomene krajany GOJIRA, zejména v pasážích s tlumenými kytarami v kombinaci s kopákovými salvami. Inspirace tam je, vykrádačka ne, pohoda.
Před koncem setu jsme se ale už přesunuli poprvé v sobotu na malou stage, kde se připravovali švýcarští (s vypůjčenými Němci na koncerty) SCHAMMASCH. Osobně bych je teda mnohem radši viděl na hlavní scéně, a to nejen kvůli tomu, že přeci jen je jejich jméno už poměrně zvučné a dal se očekávat nával lidí, ale také vzhledem k jejich show, která by s pořádným osvětlením a prostorem vypadala ještě o něco lépe. Když SCHAMMASCH začali, bylo to možná trochu přeřvané, postupem minut se ale sound zlepšil a i všechny tři kytary byly od sebe výborně rozeznatelné. Z poslední desky „Hearts of no Light“ dali skvosty jako „Ego Sum Omega“, „Rays Like Razors“ nebo hitovku „A Paradigm of Beauty“, většinu setlistu zabíraly právě věci z nejčerstvějšího alba, doplněné například o „Metanoia“. Kromě rozmanité hudební složky se SCHAMMASCH vyznačují zajímavým vizuálem, kdy dva členové u mikrofonů jsou zahaleni do kostýmů a v obličeji jim svítí z černě jen oči, zatímco další dva kytaristé mají svoji podobu. Christopher dával i čisté vokály naprosto s přehledem, celkově to bylo velmi profi, atmosférou opředené vystoupení. K dokonalosti chybělo asi jen, aby ho zakončili vygradovanou „Katabasis“.
Zpět na hlavní stage, kde už to rozjíždí Němci THE OCEAN. Nikdy jsem nebyl nějakým zarytým fanouškem, na druhou stranu už se mi je poštěstilo několikrát vidět a každou novou desku si několikrát rád poslechnu. Postupem času se vydali hodně do vln progrese a muzikantsky je to vždy zážitek. A naživo to platilo dvojnásob, sehranost šestice byla naprosto dokonalá, vokálně to Loïc zvládal s bravurou i přesto, že se na pódiu na chvíli nezastavil. Zvukově opět neuvěřitelná záležitost. Není to stoprocentně můj šálek kávy, ale přesto mám jen slova uznání. A to i pro náhradního bubeníka, který zaskočil za Paula Seidela, jenž léčí zlomenou ruku po nehodě na kole.
A zpět, už naposled, na malou stage, kde to zanedlouho rozjíždí domácí sebranka VERWOED. Jejich debut „De Val“ má velkou sílu, sjíždím ho doteď dost často, i jeho obal se mi hodně líbí. Následující „Woudloper“, vydaná loni, obsahovala sedm let staré skladby, takže na další plnohodnotný počin stále čekáme. Naživo VERWOED zněli mnohem syrověji a živočišněji než na desce a já se vlastně nemohu dosud rozhodnout, zda to je dobře. Produkce na „De Val“ je taková odlidštěná, kdežto zde to byl takový standardní black metalový koncert. Jako když vypálili „Het bedriegende oog“, tak jsem stejně házel hlavou jak zběsilej, ale měl jsem vlastně s VERWOED podobný problém, jako s WIEGEDOOD – prostě to bylo moc dlouhé. Ne až tak, abych odešel, ale kratší stopáž by neškodila. Navíc únava, i ta společenská, už se objevovala.
A vlastně i kvůli ní toho moc o ORANSSI PAZUZU nenapíšu. Je vlastně dobře, že jsme se na jejich psychedelický výlet naladili mnoha IPAmi, protože za střízliva by mě to asi nějak už v ten večer nebralo. Ale nedovolím si psát nějaké sáhodlouhé eposy. Bavil jsem se dobře, to vím. (úsměv)
Svoji první zkušenost se Soulcrusher Festivalem můžu hodnotit jedině pozitivně. Organizačně perfektně zvládnuté, pominu-li několik desítek minut ve frontě před zahájením druhého festivalového dne, sety kapel seděly časově na minutu. Velmi příjemný prostor s množstvím míst, kde se dalo odpočinout od hlomozu, a s velkým výběrem kvalitních nápojů i něčeho k snědku. Soupiska poměrně nabušená, zvuk a světla excelentní. Pokud bude příští rok opět zajímavý line-up, do Nijmegenu se jistě opět vydáme. Těš se, Socio bare!!!
