Do pražského Futura jsem se 19. 1. 2019 velice těšil i přes menší obavy, které se nakonec naplnily. Hlavním tahákem pro mne byla švédská doom/gotic skvadra oslavující letos čtvrtstoletí své existence – DRACONIAN. Ale pojďme to vzít hezky popořadě.
Brány se do pražského klubu otevřely něco okolo půl sedmé hodiny večerní, spíše o chlup dříve, takže pár věrných, s kterými jsme čekali od šesté, nemělo šanci venku umrznout. Uvnitř jsme se mohli aklimatizovat a doplnit důležité tekutiny, než začala hrát první kapela, na kterou už dost jedinců čekalo, i když klub nebyl narván k prasknutí jako později. Show otevírala novozélandsko-švédská fúze jmenující se jako první pojízdný modul na Marsu – SOJOURNER. Jejich styl mísí valivou modernu, jenž povzbuzuje k točení hlavou ve stylu „vrtulník“, a folkové prvky, které vás naopak mají vzít do světa dávné minulosti s nádechem black metalu. SUMMONING nebo CALADAN BROOD to ale není. Osobně bych těchto folkových prvků uvítal mnohem více, aby kapela měla vlastní tvář. Dost možná to bylo i samotným zvukem v klubu, kdy mnoho z těchto prvků ani nebylo slyšet.
Můj typ na nejočekávanější kapelu sázel na moderní „tucavý“ post-black/post-rock od HARAKIRI FOR THE SKY, které jsme mohli vidět i na loňském Brutal Assaultu v Josefově. Futurum se začalo již silně naplňovat a publikum začalo být poměrně nervózní. Očekáváním i malým prostorem kolem sebe. Rozumím, že uvolnit padesát míst by znamenalo o přibližně dvacet pět tisíc menší příjem, což může znamenat zaplatit jednu kapelu, ale dost by se tam vzduch vyčistil. Protože nejsem úplně fanouškem tohoto žánru a ani na Brutal Assaultu mne neoslovili, bral jsem to více jako povinnost. Začátek koncertu byl pro mne relativně nudný a generický post-black, kterého se chrlí tuny. Tento nemastný-neslaný pocit se začal lámat po druhé polovině koncertu, kdy se projev a energie kapely stal uvěřitelnější a mnohem upřímnější. To platí primárně pro frontmana Jimba, který například klečel na zemi u „kopáku“ a emotivně prznil své hlasivky. Z hudebníků vypadal nejvíce impozantně Thomas Dornig se svou šestistrunnou gigantickou basou. Vizuální kontrast byl umocněn ještě více hudebníkovým malým vzrůstem. Paradoxně druhá hlavní tvář projektu hrála na svou kytaru u kraje v klidu, skoro až „schovaně“ a bez namachrovaných póz, což za negativum nepokládám. V setlistu, který trval okolo hodiny, byly překvapivě celkem rovnoměrně zastoupeny skladby snad ze všech desek, nejen aktuálního „Arson“.
To nejlepší (pro mne) na konec. Závěr patřil švédským doomovým DRACONIAN, kteří asi zrají stejně jako rum s příměsí čerstvého speciálního koření. Tím kořením je téměř všemi a právoplatně opěvovaná zpěvačka Heike, kterou slyšíme na poslední řadové desce „Sovran“ a která nahradila zpěvačku Lisu Johansson. Někdo možná brblá a preferuje původní vokál, ale věřím, že takových není moc. Hypnotické a někdy zvláštní kývání zpěvačky, mně připomínající občas frontmana z AMENRY, a její andělský hlas, to je prostě něco z jiné dimenze. Co chválím, je i subtilní zjev bez zbytečné a levné nahoty tak, jak to prodávají jiné zpěvačky… Nejsem vůbec puritán, ale tohle mi vadí. Ohledně vzhledu ještě, maličko jsem byl smutný ze zkrácených vlasů jemné krásky, ale co se dá dělat... Na jedné straně andělský vokál a jemnost, u které se bojíte dýchat, a na straně druhé mohutný doomový murmur Anderse Jacobssona, kterým by se daly bourat panelové domy. Dialogy obou zpěvných sil jsou úžasným zážitkem plným emocí a opět, důležité uvěřitelnosti. Hodinu a půl dlouhý koncert přinesl publiku primárně přednes desky z roku 2015 „Sovran“, ale zaznělo několik málo starších skladeb i z „Rose for the Apocalypse“ a snad i staršího „Arcane Rain Fell“, jestli jsem dobře rozuměl. Co tomuto koncertu vytknu, byla zase kvalita zvuku. Nezdál se mi tak dobrý jako většinou. Nebyl perfektní ani z prostřední části pro publikum a dost špatné to měli posluchači vepředu na stranách. Loni jsem stál na stejném místě u BATUSHKY a zvuk byl téměř jako z CD. Samozřejmě další nepříjemností byl počet lidí, byť byla situace subjektivně mírně lepší než u HARAKIRI.
Jsem rád, že jsem se akce mohl účastnit. Poslední hrající Švédy jsem chtěl zažít na vlastní kůži a i přes zvuk, světla i pocit, že jste jednou ze sardinek v konzervě, to stálo za to. Ostatní kapely se také nemají za co stydět. Naopak.
