Žižkův vraždící palcát určitě patří mezi nejdéle/nejčastěji konané minifestivaly v naší zemičce, klobouk dolů před pořadateli, že to nezabalili a co půl roku zvou do Tábora zajímavé nejen tuzemské kapely. 43. pokračování nabízelo nejsilnější sestavu za poslední dobu, sestavu, která nelákala jen mě, ale i mé dva bratry ve zbrani, takže po čase zase vyrazilo na společný výlet celé DéPéHáčko, z čehož jsem měl větší radost než z line-upu. (Johan)
Žižka tentokrát hrozil palcátem v pátek, což naštěstí naší trojici až tak nevadilo a po půl šesté jsme nechali Strakonice za sebou a zamířili do hlavního města husitské revoluce, abychom v pohodě stihli začátek v 19 hodin. To se nám bez problémů podařilo, což žel nelze tvrdit o NAURRAKAR, kteří se po cestě nevyhnuli zácpě a v době avizovaného začátku ještě nebyli na místě. Akce tak nabrala skluz hned na začátku, NAURRAKAR se ale zbavili nervozity z pozdního příjezdu v okamžiku, kdy hrábli do strun a rozjeli sice zkrácené, ale působivé vystoupení. Black metal v jejich podání nepostrádá zajímavé momenty ani změny tempa, hlavně poslední odehraná skladba v tomto směru nabídla hodně zajímavé pasáže přiléhavě symbolizující to, o čem tahle černá parta zpívá - atomovou apokalypsu. Kratší set mi vlastně vůbec nevadil, udržel jsem pozornost celé vystoupení a pražský kvintet si jednoduše užil, i díky kvalitnímu zvuku, i vizuálně, protože část sestavy se oblékla do vojenských oděvů. Škoda, že z kapely odchází zpěvák, bez debat jde o jednu z největších tuzemských nadějí, která by brzy mohla šlapat na paty zavedeným veličinám. Kdyby měl někdo chuť se v NAURRAKAR postavit k mikrofonu, nechť se kapele ozve... (Johan)
Počáteční zpoždění s vystoupením kapely NAURRAKAR zapříčinilo, že moje hodinové zpoždění s příjezdem na Žižkův vraždící palcát do Tábora se nejevilo až tak velké a v pohodě jsem stihl druhou hrající kapelu. Trojka MEAN MESSIAH rozjela moderní (thrash/death) metal podporovaný samply, který mě ze začátku bavil, ale postupem času jsem pociťoval, že hudba začíná být neměnná, zavánějící stereotypem a krom sličné basistky i nudná. Skladby, ač hudebně barevné, se mi jevily našlehané podle jednoho mustru bez větší nápaditosti. (4horsemen)
Jako druzí se na pódiu objevili MEAN MESSIAH. Původně one man projekt Dana Frimla, nyní plnohodnotná kapela v klasickém obsazení kytara, baskytara a bicí, i když klasickém... baskytaru třímá v rukou slečna, což jistě potěšilo nejedno pánské oko. (úsměv) Slečna se navíc evidentně dobře bavila, nešetřila úsměvy ani pohybem po pódiu. Důležitější dovětek ke slovům „i když klasickém“ z předchozí věty je, že kapela používá moderní techniku a z playbacku pouští mezi živě obsluhované nástroje spoustu elektronického marastu, a nejen to, i druhou kytaru a sem tam nějaké vokály. Výsledkem je zničující robotický industriální thrash/death metal, který zprvu zašlape posluchače do země, aby zhypnotizovaný divák po chvíli dospěl k názoru, že se ta intenzivní jízda valí takřka pořád v jednom duchu. Mně dělaly větší radost songy řekneme lehčí, srozumitelnější, a navíc více koketující s thrash metalem, ale obecně lze říci, že na pódiu stála kapela, která má jasný názor, který dokáže přesvědčivě podat. (Johan)
Stejná slova pasují i na domácí F.O.B., kteří rozjeli svou tradiční rotyku v čele s neposedným Márou. Kapela valila, mlaďasové pod pódiem se evidentně skvěle bavili, a já si zase říkal, že takhle nějak by to mělo vypadat. Řeč zatím nebyla o zvuku, který Kocis dělá moderní, nadupaný, s vytaženými bicími, což v případě muziky v podání F.O.B. nebo předtím MEAN MESSIAH nebo potom OBLITERATE nepostrádá smysl. (Johan)
Jít na koncert F.O.B. znamená jít na jistotu že to bude slušný nářez. Nikdy mě neomrzeli a vždy bavili, i když už jeden koncert jsem zažil takový tuctový. Nyní však domácí, jak to u nich bývá zvykem, předvedli slušný výkon. Vystoupení bylo nabité energii. Na pódiu nikdo nestál jak solný sloup, všichni pořádně a to doslova předváděli, jak má vystoupení vypadat. Neustále se objevovaly výpady všech kytaristů a Mára mezi nimi zběsile řádil po celém pódiu. Písně jako „The Hallway to Nowhere“ můžu plnými doušky. Moderní a zároveň tvrdá deathmetalová hudba zářící harmonickou barevností skladeb se snad ani nemůže oposlouchat. A pod pódiem to bylo také znát. Kapelu si užíval každý. Jen u některých skokanů jsem měl pocit, že přeletí ruce a skončí na šišce (úsměv). (4horsemen)
Víceméně totéž, co jsem napsal ke kapele MEAN MESSIAH, sedí i na slovenské OBLITERATE. Opět samply, které doplňovaly tentokrát metalcore říznutý maličko grindem. Ač si zpěvák s kytaristou hodili pár koleček pod pódiem, což potvrdilo dojem z hodně akční kapely, tak dle mého názoru a myslím, že nebudu sám, bylo jejich vystoupení takové nijaké, neslané, nemastné. A to soudě i podle stavu lidí pod pódiem, který notně po F.O.B. prořídl... a nakonec i já jsem ustoupil do pozadí. (4horsemen)
OBLITERATE jsem dosud registroval jen podle názvu, přece jen je to z Košic na jih Čech daleko, i na festivalech mi jejich set unikal, v Táboře jsem na slovenskou družinu byl zvědavý už na základě informací, že produkuje zmodernizovaný grind. A přesně tak tomu bylo, opět se nešetřilo samplovanými zvuky, které zpestřovaly hodně zajímavou muziku, v níž se neustále něco dělo, měnilo, přelévalo... Zpěvák nevydržel chvilku v klidu, několikrát se vypravil do sálu a mezi lidmi vyváděl a vykřikoval... Další kapela, u níž mě napadlo již okřídlené „takhle se to má dělat“, i když to není můj šálek čaje... (Johan)
Tahákem byl určitě DEBUSTROL. Thrashmetalová klasika, která má na krku již tři křížky. Viděl jsem je víckrát a koncerty stály vždy za to a v Táboře odvedli pánové také dobrou (krvavou) práci. A co jsme slyšeli? Všechny zásadní skladby, které vytvářejí ksicht kapely. Průřez všemi alby (až na pár výjimek)... Od „Vyznání smrti“ nebo chcete-li „Neuropatologa“ („Údolí Hádu“, „Vyznání smrti“, „Krvavá práce“, „Protest“) přes druhé album a mou oblíbenou píseň „Svět co zatočí s tebou“ se pokračovalo na přeskáčku časem a tak v těsném závěsu jsme mohli slyšet skladby „Papež vrah?“ z alba „Vyhlazení“ nebo „Umučenou“ z „Apokalismu“. Nechyběla ani „Přerushit“ ze stejnojmenného alba. A sekerou je to málo (úsměv) a tak ke konci Kolins vyměnil kytaru za motorovku, která již neodmyslitelně patří na závěr skladby „Masoterian“. Do poloviny svého setu kapela vsunula nenápadně novou píseň „Válka“ a k závěru nechyběla čerstvá letošní novinka „Zakuklenci“. Koncert byla pořádná riffovaná řezničina, a když se k tomu přidal čistý kvalitní zvuk, tak nebylo o čem mluvit. Jen se mi zdá, že na DEBUSTROL čím dál víc sedí: „Hovno prdel sračka to je naše značka“. (4horsemen)
DEBUSTROL aneb 60 minut / 30 let totálního masakru. Čím starší skladba, tím lepší, anebo jsem prostě staromilec, který nemá novější tvorbu tak v krvi, jako prahity z „Vyznání smrti“ a „Vyhlazení“. Z obou nahrávek se hrálo hojně, možná až polovina setu, kdy to po Mileniu skákalo a pařilo a zpívalo, o čemž svědčily i unavené hlasivky mých dvou kamarádů. „Protest“, „Vyznání smrti“, „Antikrist“, „Vyhlazení“ nebo Papež vrah?“ i po těch letech neztrácí z naléhavosti, kapele to šlape, takže za mě spokojenost. Jediné, co bych si dovedl představit jinak, byl zvuk. Ona podoba k DEBUSTROLU až tak neladí, slušel by mu více trochu špinavější nebo alespoň přirozený zvuk, ale dnes se všichni zvukaři zhlédli v trendu „moderně a nahlas“. Hodina utekla jako nic, zpoždění už taky nabralo 60 minut, ale my jsme přijeli hlavně kvůli black metalu, a ten večírek rámoval. (Johan)
STÍNY PLAMENŮ tedy začaly až kolem jedné po půlnoci, přesto na ně vydržel slušný počet fanoušků, a co víc, dokonce si vykřičel přídavek. Ale zpět na začátek, při kterém došlo na předchozí Morbivodova slova, že tentokrát to bude speciální koncert, protože bude odehraný v pozměněné sestavě, neboť polovina té standardní (bubeník Sheafraidh a kytarista Egon) nemohla dorazit. Bez jedné kytary by to mělo jít (byť Opat se v předsálí lehkých obav nevysříhal - úsměv), bez bicích by to bylo horší (byť by bylo možné je pustit ze záznamu), ale našel se člověk, který se set naučil, a tím nebyl nikdo jiný, než bicmen NAURRAKAR. A klobouk dolů, dobrá práce to byla od mladého vlasatce. STÍNY i s jednou kytarou zněly parádně, zahrály průřez tvorbou včetně dvojice songů z poslední nahrávky „Šum v pološerech“, lidi se bavili, zvukařovi Márty na radu jednoho nespokojence domluvil, aby trochu ubral zbytečně vytažené bicí, a tak všechno bylo přesně takové, jak jsem si to představoval. Když se STÍNY začaly loučit, pořád někdo vykřikoval, aby ještě přidaly, Morbivod se snažil vysvětlit, že nic jiného nemají nacvičeno a tudíž leda něco zahrát podruhé, a tak jeden odvážný chlapec překřičel všechny a vybral „Flexibilní stoku“, kterou zdobí netradičně pojaté (mně přijdou jako parodické) hlasové kreace. (Johan)
Ačkoliv je to s podivem, STÍNY PLAMENŮ mě doposud míjely. V Táboře byla má koncertní premiéra. Nějak v povědomí a z různých reportů jsem tušil, že jejich koncert bude dobrý a byl jsem tedy hodně zvědavý. Rychlost, melodie, barevné harmonie, nápaditá hudba. To jsou první slova, která mě napadala během jejich písní, jakými byly například „Plošná ratizace Plzně“ nebo „Zuřivý monolog Syna Poklopů“. STÍNY svoji část odehrály jen ve třech, a to ve složení Morbivod, Opat, s hostem za bicími Michalem Matouškem (NAURRAKAR). I když byl festival notně ve skluzu, tak musím říct, že na Lorda Morbivoda a spol. se oplatilo počkat. Na STÍNY PLAMENŮ nezůstaly jen vytrvalci, ale vlastně fans, kteří měli doopravdy zájem tuto kapelu vidět a slyšet. Malý „dav“ si vyskandoval přídavek v podání novinkové, skočné „Flexibilní stoky“ (album „Šum v pološerech“), která zazněla podruhé. Závěr festivalu byl pojat vskutku famózně. Odcházel jsem nadmíru spokojený. (4horsemen)
Konec v 1:45 znamená, že domů dorazíme ve tři, ale s pocitem, že Žižka se opravdu povedl. Pořadatelé asi toužili po větší návštěvě, mně ale 130 platících přišlo jako číslo důstojné, v dnešní době asi nelze počítat (při počtu akcí a úbytku fanoušků) s nějakými davy. (Johan)
