„Hurr hurr. Ty vole, já myslel, že tenhle webzin je zaměřenej na tvrdou hudbu. Fakt nechápu, co tady dělá report z akce, na který hrála nějaká banda rapperů. Hurr hurr. Dementi s kšiltovkou, co umí akorát do rytmu říkat „džea madafaka“. Hurr. Hip hop není tvrdej a není to ani umění. Já mám rád věci, co jsou tvrdý a jsou umění. Hurr. A ta rádoby kapela, která těží ze svýho názvu a Petra Čtvrtníčka na postu bubeníka? „My jsme buzeranti a přicházíme z české země?“ Vážně? Teda jako sorry, ale tohle fakt ne. Lidi kvůli tý kravině prej kdysi požadovali vrácení vstupnýho - a vůbec se nedivím. Hurr.“
Pokud by tady někdo chtěl zanechat podobný komentář, může se na to klidně vykašlat. Zaprvé už jsem ho napsal sám, takže je to škoda úderů do klávesnice. A za druhé – věřte mi nebo ne, ale tahle kulturní událost byla víc „punk“ a víc „metal“, než by se mohlo na první (a tvorbou obou účinkujících nedotčený) pohled zdát. Ono už samotné spojení mladé hiphopové „crew“ a hvězdně obsazené ukrutné parodie na revival bandy hrající ještě ukrutnější popové vykopávky se může zdát celkem praštěné. Jenže to dává smysl. Pánové se znají přes divadlo (ústecký Činoherák) a spojuje je hned několik věcí – smysl pro bizarní humor, záliba v nasírání lidí a rozdávání kopanců do neviditelného ksichtu toho, co někteří lidé mají tendenci nazývat „dobrým vkusem“.
Takže jako první před slušně naplněný sál pražského Rock Café vylezli GAMBRZ REPRS. S tvorbou téhle ztřeštěné bandy jsem se seznámil před třemi roky na multižánrové (resp. punkově-folkově-metalově-hlukově-alternativně-ultrahipízácké) akci zvané Zelífest. Už tehdy mě zaujali svým energickým vystupováním, vtipnými texty a bizarním vzezřením. Poté, co jsem si nastahoval celou dosavadní diskografii, jsem zjistil, že mě to celé vlastně dost baví – a že vlastně umím většinu textů nazpaměť – a že vlastně stojím v první válečné linii na koncertě a třískám hlavou do rytmu. Jo, je to hip hop – DJ (Maro též známý z PRAGO UNION) obsluhuje mašiny a několik kluků rapuje. Ale zároveň je to taky hrozně punk – v tom nejhovadštějším slova smyslu. Problematikou nedotčenému divákovi se v moment zahájení koncertu naskýtá prazvláštní pohled:
Na pódiu výhružně krouží vousatá transka, kravaťák, beachboy a nějací další lidi, co vypadají jako – no – buzny. Přesněji řečeno homosexuální sérioví vrazi. Dahmer hadr, ty vole. Označují se za sektu, rapují agresivně a pořád si skáčou do řeči. Dokončují za sebe verše, řvou a metají do vzduchu metalové paroháče. Což o to – zní to dobře. Jenže co to kurva je za texty? Před chvíli tam byl celkem autentickej popis pocitů člověka trávícího čas ve frontě v Bille. Dobrý. Potom tam měli nějakou ódu na válení se u telky. Zpívali do toho písničku „Casey Jones na lokálce svojí“ a já měl trochu chuť proskočit stropem. Ale fajn, beru to. Se slovama to uměj a beaty jsou docela řízný. Těch absolutních rýmů je tam možná zbytečně moc, ale vlastně je to celkem v pohodě. Teda bylo. Jenže teď tam ten s dámskejma plavkama popisuje praktiky satanistickýho kultu, nebo co. Prej „Nikdy nesmíš navštívit naši tajnou jeskyni. Přijdeš – chcípneš – a najdou tě beznohýho ve skříni.“ Prej „pentagramy, drogy, gramy, dupeme na origami. Večer s Ladislavem Klímou seance jak víno.“
Lidi v předních řadách mají na tvářích divný výrazy. Jako kdyby byli posedlí tím Satanem, který se v textech čím dál častěji objevuje. Rapuje se tu o poltergeistech, o horských zájezdech, o nervových kolapsech a o pedofilních papežích, co v papamobilu srážejí chodce. O halucinogenních drogách, o transplantacích ledvin a o rozkopávání pouličních značek. Vyhrožuje se tu, vytváří se nové manifesty dadaismu a dochází k propagaci hlubokých filozofických myšlenek Daniela Landy. Slyším slova, kterým nerozumím. Asi nějaké novotvary – nebo snad výňatky z okultní literatury? Možná že to celé není ani tak koncert, ale podprahové nabádání k vyšňupání dvou gramů koupelové soli, spatření pandemonia a pokleknutí u spodní hrany bafometu. Kdo ví. Lidé v publiku kývají hlavou a smějí se – a já se směju s nimi.
Nebo tak nějak. GAMBRZ REPRS i přes několik přešlapů předvedli svou typicky výstřední, zábavnou a charismatickou show plnou divného humoru, hebefrenní schizofrenie, pouťového satanismu a šlapavé hiphopové muziky. Za mě vrchol večera, protože na kapelu BUZERANT jsem zkrátka asi nebyl dobře naladěn.
Takže v téhle „all-star“ kapele zpívá Leoš Noha a bubnuje Petr Čtvrtníček. Samotná kapela svůj styl nazývá „home metalem“. V praxi to znamená hraní rockových coverů známých českých hitů s tím, že text je předělán tak, aby byl – nečekaně – o buzerantech. A bylo to skutečně něco šíleného – od samotných textů přes doprovodnou (dost nemetalovou) instrumentaci po Nohův zpěv. Jenže krásné na tom bylo, že ta špatnost byla záměrná. Absolutní hovadskost na entou. Vlastně mě ani nemusí mrzet, že už nikdy nezažiju vystoupení ANAL CUNT se zfetovaným Sethem Putnamem, který zvrací, sem tam mlátí fanoušky pěstí a řve na ně, že jsou zkurvení teplouši, protože studovali umění, rádi bruslí, nemají rádi kapelu SUPERTRAMP a nepřipadá jim legrační sledovat videa z koncentráků. V Čechách totiž máme BUZERANTY, kde Leoš Noha falešně zpívá o tom, že je buzerant sám a názorně nám popisuje, co kdy kde dělal s klukama do libých melodií od bratří NEDVĚDŮ. Hrají se slaďáky i pořádné "vypalovačky". Někteří lidi odcházejí, ale většina se zatraceně dobře baví. A proč taky ne. Konec konců - myslím, že Putnamovi by se tahle legrace možná líbila. Byla to sice neskutečná sračka, ale zato upřímná, nekompromisní a se sebou smířená.
Takže jo – tenhle večírek v Rock Café rozhodně stál za to. Pokud někdo z vás uvažuje o tom, že by si rozšířil své hudební obzory o žánry jako je hip hop a – těžko říct, co to BUZERANTi vlastně hrají – rozhodně doporučuju navštívit nějaký další společný koncert těchto dvou kapel. Něco mi říká, že rozhodně nebude poslední.
Pokud by tady někdo chtěl zanechat podobný komentář, může se na to klidně vykašlat. Zaprvé už jsem ho napsal sám, takže je to škoda úderů do klávesnice. A za druhé – věřte mi nebo ne, ale tahle kulturní událost byla víc „punk“ a víc „metal“, než by se mohlo na první (a tvorbou obou účinkujících nedotčený) pohled zdát. Ono už samotné spojení mladé hiphopové „crew“ a hvězdně obsazené ukrutné parodie na revival bandy hrající ještě ukrutnější popové vykopávky se může zdát celkem praštěné. Jenže to dává smysl. Pánové se znají přes divadlo (ústecký Činoherák) a spojuje je hned několik věcí – smysl pro bizarní humor, záliba v nasírání lidí a rozdávání kopanců do neviditelného ksichtu toho, co někteří lidé mají tendenci nazývat „dobrým vkusem“.
Takže jako první před slušně naplněný sál pražského Rock Café vylezli GAMBRZ REPRS. S tvorbou téhle ztřeštěné bandy jsem se seznámil před třemi roky na multižánrové (resp. punkově-folkově-metalově-hlukově-alternativně-ultrahipízácké) akci zvané Zelífest. Už tehdy mě zaujali svým energickým vystupováním, vtipnými texty a bizarním vzezřením. Poté, co jsem si nastahoval celou dosavadní diskografii, jsem zjistil, že mě to celé vlastně dost baví – a že vlastně umím většinu textů nazpaměť – a že vlastně stojím v první válečné linii na koncertě a třískám hlavou do rytmu. Jo, je to hip hop – DJ (Maro též známý z PRAGO UNION) obsluhuje mašiny a několik kluků rapuje. Ale zároveň je to taky hrozně punk – v tom nejhovadštějším slova smyslu. Problematikou nedotčenému divákovi se v moment zahájení koncertu naskýtá prazvláštní pohled:
Na pódiu výhružně krouží vousatá transka, kravaťák, beachboy a nějací další lidi, co vypadají jako – no – buzny. Přesněji řečeno homosexuální sérioví vrazi. Dahmer hadr, ty vole. Označují se za sektu, rapují agresivně a pořád si skáčou do řeči. Dokončují za sebe verše, řvou a metají do vzduchu metalové paroháče. Což o to – zní to dobře. Jenže co to kurva je za texty? Před chvíli tam byl celkem autentickej popis pocitů člověka trávícího čas ve frontě v Bille. Dobrý. Potom tam měli nějakou ódu na válení se u telky. Zpívali do toho písničku „Casey Jones na lokálce svojí“ a já měl trochu chuť proskočit stropem. Ale fajn, beru to. Se slovama to uměj a beaty jsou docela řízný. Těch absolutních rýmů je tam možná zbytečně moc, ale vlastně je to celkem v pohodě. Teda bylo. Jenže teď tam ten s dámskejma plavkama popisuje praktiky satanistickýho kultu, nebo co. Prej „Nikdy nesmíš navštívit naši tajnou jeskyni. Přijdeš – chcípneš – a najdou tě beznohýho ve skříni.“ Prej „pentagramy, drogy, gramy, dupeme na origami. Večer s Ladislavem Klímou seance jak víno.“
Lidi v předních řadách mají na tvářích divný výrazy. Jako kdyby byli posedlí tím Satanem, který se v textech čím dál častěji objevuje. Rapuje se tu o poltergeistech, o horských zájezdech, o nervových kolapsech a o pedofilních papežích, co v papamobilu srážejí chodce. O halucinogenních drogách, o transplantacích ledvin a o rozkopávání pouličních značek. Vyhrožuje se tu, vytváří se nové manifesty dadaismu a dochází k propagaci hlubokých filozofických myšlenek Daniela Landy. Slyším slova, kterým nerozumím. Asi nějaké novotvary – nebo snad výňatky z okultní literatury? Možná že to celé není ani tak koncert, ale podprahové nabádání k vyšňupání dvou gramů koupelové soli, spatření pandemonia a pokleknutí u spodní hrany bafometu. Kdo ví. Lidé v publiku kývají hlavou a smějí se – a já se směju s nimi.
Nebo tak nějak. GAMBRZ REPRS i přes několik přešlapů předvedli svou typicky výstřední, zábavnou a charismatickou show plnou divného humoru, hebefrenní schizofrenie, pouťového satanismu a šlapavé hiphopové muziky. Za mě vrchol večera, protože na kapelu BUZERANT jsem zkrátka asi nebyl dobře naladěn.
Takže v téhle „all-star“ kapele zpívá Leoš Noha a bubnuje Petr Čtvrtníček. Samotná kapela svůj styl nazývá „home metalem“. V praxi to znamená hraní rockových coverů známých českých hitů s tím, že text je předělán tak, aby byl – nečekaně – o buzerantech. A bylo to skutečně něco šíleného – od samotných textů přes doprovodnou (dost nemetalovou) instrumentaci po Nohův zpěv. Jenže krásné na tom bylo, že ta špatnost byla záměrná. Absolutní hovadskost na entou. Vlastně mě ani nemusí mrzet, že už nikdy nezažiju vystoupení ANAL CUNT se zfetovaným Sethem Putnamem, který zvrací, sem tam mlátí fanoušky pěstí a řve na ně, že jsou zkurvení teplouši, protože studovali umění, rádi bruslí, nemají rádi kapelu SUPERTRAMP a nepřipadá jim legrační sledovat videa z koncentráků. V Čechách totiž máme BUZERANTY, kde Leoš Noha falešně zpívá o tom, že je buzerant sám a názorně nám popisuje, co kdy kde dělal s klukama do libých melodií od bratří NEDVĚDŮ. Hrají se slaďáky i pořádné "vypalovačky". Někteří lidi odcházejí, ale většina se zatraceně dobře baví. A proč taky ne. Konec konců - myslím, že Putnamovi by se tahle legrace možná líbila. Byla to sice neskutečná sračka, ale zato upřímná, nekompromisní a se sebou smířená.
Takže jo – tenhle večírek v Rock Café rozhodně stál za to. Pokud někdo z vás uvažuje o tom, že by si rozšířil své hudební obzory o žánry jako je hip hop a – těžko říct, co to BUZERANTi vlastně hrají – rozhodně doporučuju navštívit nějaký další společný koncert těchto dvou kapel. Něco mi říká, že rozhodně nebude poslední.
