FEAR FACTORY – Genexus

K promo textům hudebních vydavatelství se dá přistupovat všelijak, jen ne s důvěrou. Naslibované hory doly se většinou mění ve zbytečné plýtvání slovy. Ty, které předcházely letošní desce od FEAR FACTORY, by se daly šmahem smést ze stolu. Jenže, když mi relativně věrohodný zdroj začne tvrdit, že novinkové album „Genexus“ má po dlouhé době potenciál zaujmout, ba zabrnká mi na citlivou notu a zmíní jedno pouhé slovo, ale naprosto definující vše –  „Demanufacture“, tak to i já jsem zbystřil a dal se do poslechu.

Můj vztah k FEAR FACTORY je jednoduchý a na jednu stranu z mé strany určitě hloupý, ale tak to prostě je. „Demanufacture“ je v mé soukromém seznamu top alb historie tak moc vysoko, že další desky FEAR FACTORY jí nekoukají ani po kotníky. Proto jsem si žádnou jinou nikdy neoblíbil, žádnou neznám a vlastně ani znát nechci. I když nepochybuju o tom, že by se pár zajímavých skladeb, které by snesly přísnější měřítka, za ta léta objevilo. Nicméně k tomu, že jsem se zaposlouchal do „Genexus“; tak za to může z největší pravděpodobností čas. Když tak na to koukám, jednou za dvacet let se kamarádit můžeme.

V první řadě je potřeba říct, že se „Genexus“ poslouchá opravdu dobře. Při neoddiskutovatelné technické vyspělosti všech muzikantů, v jejichž podání zní hudba jako reklama na stroje, je sice jednoduché říct, že se zařezavá do hlavy poměrně snadno, ale je to tak. Přístup ke skládání a výsledné vyznění všech skladeb na „Genexus“ se za těch dvacet let pravda moc nezměnilo. Sekaná kytarová prácička Dina, nekompromisní bicí, které jsou maximálně odlidštěné, a samozřejmě Burtonův vokál. Vše je na místě, což muselo být i na minulých deskách, jenže „Genexus“ má tu výhodu, že ty skladby mají tentokrát převážně šmrnc a z valné většiny fungují.

„Genexus“ nabízí spoustu skladeb, které mě dokážou vtáhnout do hry a to přesto, že podobně znějící kapely u mě nemají šanci a z podobného ranku jsem v podstatě slyšel jen „Demanufacture“. Tuhle legendární desku na jednu stranu zbožňuju, ale na druhou stranu nenávidím za to, kolik ovlivnila následovníků a na dvacet let mi zkazila poslech hudby, kde se střídají melodické vokály v refrénech s těmi hrubými ve slokách. Tohle snesu jenom u Burtona a to jen ve studiové podobě, protože ta živá je opravdu zase jiný a mnohem horší level.

Ty řeči o feelingu z „Demanufacture“ opravdu nelžou. Určitě dobrou polovinu skladeb si dokážu na ní představit a klaněl bych se k nim jako k „Replice“, „Self Bias Resistor“ atd. Kdyby tedyy vyšly před těmi dvaceti léty. Platí to jak pro úvodní „Autonomous Combat System“, která splňuje prostě vše (až na ten rozpačitý začátek), čím dokázali FEAR FACTORY očarovat. Do stejné kategorie lze zařadit třeba „Dielectric“ nebo „Soul Hacker“, chytře to vystavěné skladby s chytlavými refrény a gradacemi.

Abych jenom nechválil, v druhé polovině začíná „Genexus“ lehce ztrácet dech, skladby už tak nepřekvapují a vyšší kvalita ze začátku se nedaří udržet. Jediným zklamáním je pak pro mě závěrečná „Expiration Date “. Očekával jsem nějakou „legrácku“ typu „A Therapy For Pain“. Bohužel tahle věc má blíž k nic neříkajícímu podkladu k filmům, v nichž obnažený Dino učinkoval.

Výsledek? Pozitivní dojmy a bez přehánění dobrá deska, která se poslouchá tak nějak sama a lehce. Tak se třeba zase sejdeme dřív než za dvacet let.

Seznam skladeb: