Vcelku nenápadně se další tuzemská kapela dožila 20 let. Hodonínští LIKE FOOL této mety dosáhli trochu stranou zájmu médií, a to i těch undergroundových; o miláčky davů se rozhodně nejedná. Přesto celých těch dvacet let bez přestávky fungovali, sem tam si zahráli před známou zahraniční kapelou, ale hlavní pole působnosti mají doma a v přilehlém okolí. Alba nechrlí, plnohodnotně o sobě dávají vědět jednou za čas, v mezidobí pak sem tam vypustí něco neřadového, což už neplatí o posledních pěti „hladových“ létech, během kterých nejspíš pracovali na novinkovém materiálu.
Ten vyšel příznačně letos v dubnu, kdy LIKE FOOL dvacítku na krku oslavili koncertem, na němž zároveň páté řadové album ve své historii pokřtili. Když jsem si „Mon Dieu“ poprvé pustil, říkal jsem si „pro čerta, chlapi kolem čtyřicítky a zpívaj takový kraviny...“. Postupně jsem si ale nejspíš zvykl, ono to neustálé přehrávání má takovou ošidnou vlastnost, že se člověku začne líbit i to, co při prvním poslechu vypadá jako úplná blbost. Když ale ty texty nevím pokolikáté poslouchám a zároveň čtu, musím vlastně LIKE FOOL i pochválit, protože se úplně vyhýbají sociálně-kritickým výlevům a tradičnímu metalovému klišé, ale vyjadřují se buď s notnou dávkou nadsázky, nebo k úplně běžným věcem, které mohou potkat každého. Takže jsou tady hned třikrát partnerské problémy (jak se zbavit manželky; nevěra; vztah s velkým věkovým rozdílem), přemítání nad spravedlností (téma kriminálu se objevuje taky ve třech skladbách), vyřizování účtů s šikanisty, školství, nevyléčitelná nemoc nebo hledání smyslu života. Vedle řekněme závažnějších témat nechybí vtipně pojatý kanibalismus a sny, kňourání nad typickou mužskou smrtelnou chorobou („rýmečka“) nebo vztah s velmi rozměrnou ženou. Texty jsou napsané jednoduše, žádné jinotaje, ale rovnou na plná ústa a taky s nějakými těmi vulgarismy... Práce na Pulitzerovu cenu to není, některé obraty jsou hodně kostrbaté, ale do muziky jsou napasované vcelku umě. Nejlepší jsou podle mě slova k „Rákoskou přes tlapy“, naopak refrén „Snu“ je hodně „zvláštní“, v podstatě ho nedokážu poslouchat a skladbu přeskakuju, podobně blbě je se slovy naloženo v „Hoř!“
Hudba je tak trochu oříšek. LIKE FOOL kdysi hoblovali thrash metal, později trochu ubrali obrátky a muziku zahustili, aby dnes kombinovali thrash, groove i (hard/metal)core, do toho míchali různé syntetické zvuky, takže by se dali řadit i do crossoveru. Dnes už je tahle muzika nejspíš úplně out, přežitá, neoriginální atd., LIKE FOOL ale nejsou žádní mistři světa v progresivitě a drží se svého kopyta. Jejich skladby mají jasnou strukturu, snadno zapamatovatelné motivy, melodie a refrény, takže vlastně ani není důvod jim cokoliv vyčítat. Na albu převládají songy vedené ve středních tempech, sem tam se trochu zvýší obrátky a nechybí ani vyloženě pomalé pasáže, třeba v „Návodu na rozchod“. Samply se objevují porůznu, největší porci asi obsahuje „Hoř!“, kde mi úvod dokonce trochu evokuje INSANII. V některých skladbách ale samply lehce překážejí, nejmarkantnější mi to připadá v pětce „Nahá“, kde je vůbec s nápady nakládáno nešťastně; když už to vypadá, že pánové vysmahnou nespoutanou vypalovačku, tak ji „spoutají“, jednak těmi synťáky, a pak zpomalením. Škoda, něco vyloženě přímočarého postrádám, i „Fidži“ by sneslo sešlápnutější plyn, když už se tady pánové odvázali... Za nejpovedenější kus považuju „Rákoskou přes tlapy“, která se rozjíždí pozvolna, v takřka pochodovém tempu, aby se s nástupem refrénu překlopila v nejchytlavější část alba. Alba, které to u mě má střídavě lepší a horší, ale i v těch „lepších“ chvílích to vidím jen na „lepší“ průměr. Na ten album povyšuje hravá „Sakrbleu“, která nemá daleko k mainstreamu a klidně by mohla znít z rádia, a taky doprovodné záležitosti, solidním zvukem počínaje a suverénními instrumentálními výkony konče. A abych nezapomněl na vokály – zpěvák Slakh není žádný slavík, ale na druhou stranu se mu daří pečlivě frázovat, takže je rozumět každému slovu. Možná mohla dostat více prostoru hostující zpěvandule, která je takřka „neviditelná“; nahrávku by další hlas určitě zpestřil.
Obal příliš krásy nepobral, sešitek vložený v jednoduchém digipacku obsahuje to, co třeba (texty atd.) i co netřeba (chybky), ale hlavně fotku Imricha Bugára z roku 1983, na které odhazuje disk s nápisem „Mon Dieu“ 67,72 m daleko, což mu tehdy vyneslo titul mistra světa.
Seznam skladeb:
Čas: 48:56
Sestava:
Hosté:
www.likefool.cz
www.bandzone.cz/likefool
Ten vyšel příznačně letos v dubnu, kdy LIKE FOOL dvacítku na krku oslavili koncertem, na němž zároveň páté řadové album ve své historii pokřtili. Když jsem si „Mon Dieu“ poprvé pustil, říkal jsem si „pro čerta, chlapi kolem čtyřicítky a zpívaj takový kraviny...“. Postupně jsem si ale nejspíš zvykl, ono to neustálé přehrávání má takovou ošidnou vlastnost, že se člověku začne líbit i to, co při prvním poslechu vypadá jako úplná blbost. Když ale ty texty nevím pokolikáté poslouchám a zároveň čtu, musím vlastně LIKE FOOL i pochválit, protože se úplně vyhýbají sociálně-kritickým výlevům a tradičnímu metalovému klišé, ale vyjadřují se buď s notnou dávkou nadsázky, nebo k úplně běžným věcem, které mohou potkat každého. Takže jsou tady hned třikrát partnerské problémy (jak se zbavit manželky; nevěra; vztah s velkým věkovým rozdílem), přemítání nad spravedlností (téma kriminálu se objevuje taky ve třech skladbách), vyřizování účtů s šikanisty, školství, nevyléčitelná nemoc nebo hledání smyslu života. Vedle řekněme závažnějších témat nechybí vtipně pojatý kanibalismus a sny, kňourání nad typickou mužskou smrtelnou chorobou („rýmečka“) nebo vztah s velmi rozměrnou ženou. Texty jsou napsané jednoduše, žádné jinotaje, ale rovnou na plná ústa a taky s nějakými těmi vulgarismy... Práce na Pulitzerovu cenu to není, některé obraty jsou hodně kostrbaté, ale do muziky jsou napasované vcelku umě. Nejlepší jsou podle mě slova k „Rákoskou přes tlapy“, naopak refrén „Snu“ je hodně „zvláštní“, v podstatě ho nedokážu poslouchat a skladbu přeskakuju, podobně blbě je se slovy naloženo v „Hoř!“
Hudba je tak trochu oříšek. LIKE FOOL kdysi hoblovali thrash metal, později trochu ubrali obrátky a muziku zahustili, aby dnes kombinovali thrash, groove i (hard/metal)core, do toho míchali různé syntetické zvuky, takže by se dali řadit i do crossoveru. Dnes už je tahle muzika nejspíš úplně out, přežitá, neoriginální atd., LIKE FOOL ale nejsou žádní mistři světa v progresivitě a drží se svého kopyta. Jejich skladby mají jasnou strukturu, snadno zapamatovatelné motivy, melodie a refrény, takže vlastně ani není důvod jim cokoliv vyčítat. Na albu převládají songy vedené ve středních tempech, sem tam se trochu zvýší obrátky a nechybí ani vyloženě pomalé pasáže, třeba v „Návodu na rozchod“. Samply se objevují porůznu, největší porci asi obsahuje „Hoř!“, kde mi úvod dokonce trochu evokuje INSANII. V některých skladbách ale samply lehce překážejí, nejmarkantnější mi to připadá v pětce „Nahá“, kde je vůbec s nápady nakládáno nešťastně; když už to vypadá, že pánové vysmahnou nespoutanou vypalovačku, tak ji „spoutají“, jednak těmi synťáky, a pak zpomalením. Škoda, něco vyloženě přímočarého postrádám, i „Fidži“ by sneslo sešlápnutější plyn, když už se tady pánové odvázali... Za nejpovedenější kus považuju „Rákoskou přes tlapy“, která se rozjíždí pozvolna, v takřka pochodovém tempu, aby se s nástupem refrénu překlopila v nejchytlavější část alba. Alba, které to u mě má střídavě lepší a horší, ale i v těch „lepších“ chvílích to vidím jen na „lepší“ průměr. Na ten album povyšuje hravá „Sakrbleu“, která nemá daleko k mainstreamu a klidně by mohla znít z rádia, a taky doprovodné záležitosti, solidním zvukem počínaje a suverénními instrumentálními výkony konče. A abych nezapomněl na vokály – zpěvák Slakh není žádný slavík, ale na druhou stranu se mu daří pečlivě frázovat, takže je rozumět každému slovu. Možná mohla dostat více prostoru hostující zpěvandule, která je takřka „neviditelná“; nahrávku by další hlas určitě zpestřil.
Obal příliš krásy nepobral, sešitek vložený v jednoduchém digipacku obsahuje to, co třeba (texty atd.) i co netřeba (chybky), ale hlavně fotku Imricha Bugára z roku 1983, na které odhazuje disk s nápisem „Mon Dieu“ 67,72 m daleko, což mu tehdy vyneslo titul mistra světa.
Seznam skladeb:
- Sen
- Návod na rozchod
- Hoř
- Smutný noci psychopata
- Nahá
- Oko za zub
- Do duchen
- Rákoskou přes tlapy
- Fidži
- Parohy, hádky, dril
- Sakrbleu
- Narodit se a zemřít
Čas: 48:56
Sestava:
- Martin Slakh Chalupa - zpěv
- Jiří Mendes1122 Gertner - kytara
- Hynek Hill Hubalík - bicí
- Mirek Sep Šenfeldr - kytara
- Lukáš Kulas Michálek - basa
Hosté:
- Irena Schülerová - zpěv
- Radek Miklica - samply
www.likefool.cz
www.bandzone.cz/likefool
