TARJA – My Winter Storm

Nebylo tomu tak, jak Hans Christian zamýšlel...

Spalující plamen hořkosti tiše doutná, uhašen snahou o integraci švédské krve. Drhnoucí lidská soukolí nahradil dobře fungující mechanismus; nastalo příměří, ustavené zubem času. V poplatnosti nejznámnějšího citátu konstruktéra teorie relativity zuří řevnivnost a zášť jen v nekonečných elektronických diskuzích.

Dva roky po událostech v zákulisí finské Hartwall Arény nebyly rány ještě ani zpola zacelené, ani jeden ze souborů neměl však příliš času tonout v (sebe)lítosti. Vrcholily přípravy alb, která měla ukázat, jak citelně bude poznamenán zvuk po rozetnutí klasické sestavy (v případě NIGHTWISH), popř. jaký materiál přinese debut osiřelé pěnice. Zatímco bývalé působiště TARJI TURUNEN s deskou "Dark Passion Play" vcelku logicky navázalo na předchozí počin, jmenovaná hodila svou kůži na trh v podobě rozporuplného debutu "My Winter Storm". V kontextu její dosavadní diskografie jde z dnešního pohledu o dílo, obsahující notné trhliny a které bylo postaveno především na dosavadním renomé autorky. Zároveň se však Tarjina prvotina ukázala být črtou věcí příštích, odrazovým můstkem, který jí dovolil v průběhu let předvést tvůrčí potenciál v maximální míře.

Schizma, které bylo nevyhnutelným následkem známého otevřeného dopisu, donutilo Turunen postavit "My Winter Storm" na základních charakteristikách, které byly (jsou) typickými pro Tuomasův rukopis. Současně působící tlak na nutnost vlastní invenci potom vyústil v inspiraci žánrem, který se staletí klene nad většinou novodobých hudebních forem a který je Tarje možná i bližší, než rockové postupy. Variety na známá díla vážnohudebních skladatelů na Tarjiných sólovkách započaly právě na první desce, ve které "Ite, Missa Est" (ve skutečnosti první takty Mozartova "Requiem v d-moll") uvozuje singlovou "I Walk Alone". V kontextu situace - i z hlediska potenciálu skladeb na desce - ostatně nebylo vhodnější kandidáta pro představení Tarjiny sólové dráhy. Skladba s nepříliš komplikovanou strukturou - a trestuhodně nevyužitým potenciálem orchestru - se do dnešních dnů přetavila v koncertní standard, který se až příliš pokouší přiblížit komerčně nejúspěšnější skladbě, kterou Tarja v řadách NIGHTWISH nazpívala. "Lost Northern Star" i "My Little Phoenix" (s "nezbytnou" předehrou, samozřejmě) o další kousek poodhalují, jak někdejší chladná diva před lety pojímala své sólové působení v metalovějších koutech kolbiště. Obě skladby mají vcelku silné refrény, po chvíli ale člověk získává pachuť pocitu, že je to tak nějak vše, co mohou nabídnout; propracovanější aranžmá, špetka invenčnosti... nic z toho se nedostavuje. Nadějné kousky, zadušené olbřímí vatou. Uznávám, fénix má v perutě vetkané skvělé party na cello, jenže co z toho, když se i ona gradace zvrátí zpět v umolousané riffování...

"Boy and the Ghost" tvoří (bohužel) bílou vránu mezi černí poznamenaným hejnem. Citlivě napsaná balada má jako jediná skladba z desky potenciál měřit se s tvorbou Tarjiných někdejších chlebodárců. Přiznávám ale, že ne až tak nepodstatnou roli při adoraci téhle písně hraje fakt, že byla vůbec první skladbou, kterou jsem od Turunen kdy slyšel; v kombinaci s oponou působila dosti magicky... naopak závěrečná "My Calling Grace", která se jako balada snaží tvářit také, je suverénně tím nejhorším, co zimní bouře nabízí. I utahanější "Minor Heaven" si čas od času s chutí rád poslechnu, předešlá jmenovaná mne ale až neskutečně irituje.

S postupující stopáží se tak čím dál víc potvrzují obavy, že tentokrát se cosi nevydařilo. Konglomerát osmnácti skladeb (v rožšířených edicích pak tohle čislo zdvojnásobte) působí roztříštěně, je jakýmsi slepencem všech stylů, které jsou Tarje blízké. Ve snaze nabídnout posluchačům co nejvíce se zpěvačka pokusila zavděčit všem, ve výsledku neuspokojila skoro nikoho. Rozpačitě působí i sáhodlouhý seznam autorů hudby, jejichž jména jsou často proslavená v oblastech metalu na míle vzdálených. Přestože ke všem písním Tarja více či méně přispěla, jedinou autorskou skladbou zůstává ambientní kousek "Oasis", podbarvený klavírem. Trpké pocity z desky rozehnala Turunen až o další tři léta později; o tom ale až příště...