Počasí: Zataženo, déšť, oblačno, zataženo, brutální déšť, mrholení, přeháňky...
Nálada: Pořád dobrá, akorát ten lijavec na ORPHANED LAND hodně mrzel...
Při náročném ránu nemohli pořadatelé vybrat nikoho lepšího na probrání, než ANTROPOFAGUS, kteří se náramně zhostili uvítání do nového dne plného muziky. Kapela, o které jsem do té doby neměl ani šajnu, odehrála skvělý set plný řízného deathu v moc hezky slušivém zvukovém kabátu. Že jde o poctivou rubanici, nebylo ani v nejmenším pochyb. A tak se s přibývajícím časem před pódiem začali hromadit kolemjdoucí, kteří si nevědomky v rytmu začali pokyvovat hlavou. (Luma)
To slovenští ATTACK OF RAGE to z počátku měli se zvukem podstatně horší, ale kdo by čekal grindcore s perfektním zvukem, byl by trochu blázen. (úsměv) Během jejich setu se vše nakonec vyladilo, abychom slyšeli grind v jejich nezaměnitelné podobě, s občasnými HC vsuvkami a enormním tahem na bránu. Celá kapela šlapala jak dobře natažený budík (a vůbec nebylo znát, že nedávno prošla personální obměnou), což se jim vrátilo v podobě stále se zvětšujícího davu pod pódiem v průběhu celého setu. (Luma)
KATALEPSY na mě sice udělali dojem, ale ten bohužel dlouho netrval. I přes parádní zvuk a docela dobré nasazení mě začali asi po páté skladbě docela nudit. Jejich muzika mi přišla stále stejná, bez nějakých rozdílů v jednotlivých skladbách. Možná to bylo i tím, že tuto kapelu nemám ani v nejmenším naposlouchanou a navíc jejich pódiový projev byl stále stejné, dokola se opakující divadélko. (Luma)
Sice pršelo, jen se lilo, ale i přesto jsme si nemohli nechat ujít set MINORITY SOUND. Nevím, jestli to chlapci mají nahoře nějak pošéfované, ale vždycky, když jsme na jejich koncertě, tak prší. I přes malou účast pod pódiem (což dávám to za vinu dešti) si pánové svůj elektrometalový set naprosto užili a bylo vidět, že i jejich skalní fanoušci skákali navzdory kapkám radostí. (Luma)
Po tradičním dopoledním lenošení, sledování českých komedií (Na samotě u lesa, Vrchní, prchni) a chystání krmě stíháme až závěr vystoupení Němců OBSCURA. Technický death metal vysoké kvality, perfektní instrumentace i zvuk, i ta chvilka jasně ukázala, že kapela je po všech směrech na výši. (Johan)
Docela jsem byl zvědavý, jak se se svým živým vystoupením popere chameleon OBSCURA. Je pravda, že tomuto stylu hudby moc neholduju, ale dokážu ocenit, když muzikanti své nástroje ovládají a rozumí jim. Ani v jednom případě v tom nebyl problém, jen se mi často zdálo, že mnohé z toho, co chtěli svým vystoupením říct, zůstalo kdesi vzadu. Proto jsem odcházel v půli jejich koncertu v rozpacích, zda se mi jejich set zamlouval, či nikoli. Pokud mám napsat kapelu z Brutal Assaultu, nad kterou nejčastěji přemýšlím, tak je to jednoznačně OBSCURA. (Luma)
Páteční festivalový den byl otevřen prudkým dopoledním lijákem, kvůli kterému jsem vynechal několik kapel, na které jsem původně měl v plánu zavítat. Na druhou stranu, alespoň jeden den se dalo ve stanu vydržet o něco déle a dospat menší deficit. Do areálu jsem tak vyrazil až kolem druhé hodiny na francouzské black metalisty GLORIOR BELLI, kteří nahradili odpadnuvší Američany NACHTMYSTIUM, což mi osobně příliš nevadilo. GLORIOR BELLI přijeli očividně ve skvělé náladě, hlavně zpěvák/kytarista J. nešetřil vtipnými komentáři. („It’s first time we’re playing in Chechnya.“) Hudebně předvedli přesně to, co jsem očekával. Black metal nejen pln sypaček, ale také vleklých ubíjejících pasáží, změn a okultní atmosféry. Perfektní kytarový zvuk (pak, že na Les Paula nelze hrát black metal), výborně zvolené skladby („Manifesting the Raging Beast“, „Meet us at the Southern Light“), příjemná show. Na konci setu J. vlezl k prvním řadám a nechal každého zabrnkat na svou kytaru s neustávajícím úsměvem na tváři. Pro mě skvělý rozjezd pátečního dne. (Opat)
Francouzský black metal si v posledních letech vybudoval dobré jméno a tak jsem byl na mně neznámé GLORIOR BELLI celkem zvědavý. A zatímco kamarádi, dávající přednost black metalu řekněme pravověrnějšímu, odešli na pivo, já vydržel na celý set a vůbec jsem toho nelitoval. Netypické nástroje a civilní image podpořily netuctovost kapely a závěrečná kytaristova exhibice potvrdila dobrou náladu, která ze všech pánů čišela. Moc pěkná práce. (Johan)
GLORIOR BELLI jsem žel satan nestihl, proto se dostávám až na české harcovníky HYPNOS. HYPNOS jsem měl možnost vidět již poněkolikáté a musím se přiznat, že mě jejich koncerty vždycky baví. Nejinak tomu bylo i letos na Brutalu. Bruno je prostě charismatický člověk, který když vyjde na pódium, tak je jasné, kdo tady tomu velí. Navíc na atraktivnosti jejich vystoupení přidaly jak plameny, tak hustý kouř. (Luma)
Přesun k druhému pódiu, kde již probíhají poslední přípravy na set české death metalové legendy HYPNOS. Od počátku bylo vidět, že se na vystoupení na Brutal Assaultu dlouho připravovali, k vidění byla značná salva pyrotechniky včetně rachejtlí na závěr setu, které se však ve světle trochu minuly účinkem. HYPNOS kromě klasických pecek („In Blood We Trust“, „Breeding the Scum“) hráli hodně z poslední studiovky „Heretic Commando - Rise of the New Antikrist“, jmenovitě „Nailed to the Golden Throne“, „Inverted“ nebo „Burning Again“. Nemohu říct, že by se jednalo o špatné vystoupení, ale nějak extra jsem se nebavil. Prostě klasický koncert made by HYPNOS, s ničím navíc (kromě té pyrotechniky). (Opat)
HYPNOS jsou jasným příkladem toho, že když se chce, tak to jde. Svou pozici na scéně si tvrdě vydřeli a nyní sklízejí zasloužené ovoce. Na BA toho pomyslného ovoce sklidili opravdu plné koše. Z jejich koncertu čišela uvolněnost a naprostá pohoda. V kotli to vřelo, plameny šlehaly a fanoušci jim zobali z ruky. A to včetně mě. Paráda. (Yvor)
HYPNOS jako vždy udrželi vysoko nasazenou laťku, neviděl jsem kapelu zahrát špatný koncert, na Brutalu navíc pomohla i skvělá kulisa i spousta jisker a ohňů. Jen ty Igorovy grimasy jsou už trochu přes čáru... (Johan)
MISANTHROPE jsou kapelou s bohatou minulostí, v určité době patřili k tahounům avantgardního metalu, jejich sláva ale asi pomalu hasne, protože na place v době jejich setu bylo asi nejméně lidí, co jsem letos zažil (pravda, chodil jsem až po obědě). Přitom si nemyslím, že by jejich vystoupení bylo slabé, lidí bylo prostě málo od začátku, nikoliv, že by odcházeli. Philipp a spol. se podle mého při hraní dobře bavili a odehráli za světla velice kvalitní set, který čerpal z pětadvacetileté historie kapely. K závěru Philipp dokonce odněkud vytáhl láhev šampusu a pokropil jím nejen nejbližší přítomné, ale i svou hlavu. (Johan)
MISANTHROPE je legenda. To je naprosto bez debat, ale ať jsem se jejich tvorbou snažil prokousat několikrát doma, nebo na Brutalu, vždycky to skončilo v mezích „neurazí, ale tady u toho nemusím být“. Přitom vždy, když je slyším naživo, mám pocit, že by se mi to mohlo i líbit, jen kdyby... (Luma)
To PRO-PAIN je jiná škola. Stejně tak i jiný hudební ranec. Dlouho jsem doufal, že je stihnu někde na pódiu, protože se mi velice dlouho vyhýbali, ale dočkal jsem se. Pálili jeden song za druhým, aniž by nechali kohokoli v davu vydechnout. Lidi PRO-PAIN prostě milují a dávali to kapele vřele najevo. V kotli to vřelo jako voda na párky a teplota stoupala s každou další skladbou. Pro mě osobně jedno z nejlepších vystoupení tohoto dne. (Luma)
Jdu si takhle vyfotit HATE, a přijde mi, že jsem se ocitl v Polsku. Poláci na pódiu, hromada polskejch pyšnejch fotografů v pitu, a první řady bezkonkurenčně okupovány našimi severními sousedy, kteří mají sice lepší kapely než my, ale naštěstí mají horší fotbalisty, i když jednoho jim závidím, víc než ty kapely (úsměv). Jak všichni ví, HATE potkala na jaře nepříjemná záležitost. Nicméně na koncertě samotném žádné chmury poznat nebyly. Přesto velká podobnost sdílená s jejich známějšími krajany BEHEMOTH je na můj vkus až moc okatá, a tak se nemůžou divit, že jim pravděpodobně zůstane status věčně druhých navěky. (Coornelus)
Po kratší pauze jsem se vydal na další z kapel, která patří k mým úplným TOP. Je to samozřejmě polská čtveřice HATE, jejich death metal okořeněný blackovými vsuvkami prostě miluji. Dalo se očekávat, že setlist bude pln hlavně skladeb z posledních dvou alb „Erebos“ a „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“, a tak se také stalo. Měli jsme tak možnost slyšet „Eternal Might“, „Alchemy of Blood“, „Erebos“, „Wrists“ nebo „Luminous Horizon“. HATE také zavzpomínali na tragické úmrtí teprve sedmadvacetiletého baskytaristy Mortifera během turné k nové desce „Solarflesh“ a věnována mu byla skladba s příznačným názvem „Sadness Will Last Forever“. Šel mi mráz po zádech... Ta zpráva mne tehdy dost zasáhla. Mortifera pro koncerty nahrazují jeho manželka Varaska anebo Piotr „Kain“ Kołakowski, který se basy ujal právě pro Brutal Assault. Zvukově bylo vše v naprostém pořádku... co pořádku, bylo to naprosto precizní po všech stránkách. Dokonce jsme se dočkali i plivání ohně, kterého se ujali kytarista Destroyer a zmiňovaný Kain. Pro mne rozhodně nejlepší vystoupení pátku! (Opat)
Je zajímavé, že drtivá většina polských kapel death metal prostě umí. Výjimkou nejsou ani HATE, kteří svým pojetím death metalu zmasakrovali vše, co jim přišlo do cesty. Velmi povedený zvuk, chytlavá muzika a skvělá divácká kulisa. Já jsem byl spokojen. (Yvor)
Stejně tak jako PRO-PAIN dokázali, kdo velí hardcore scéně, tak i polští HATE hrdě zvedli rukavici death/black metalu, aby všechny rozcupovali na cucky. Nový basák se s kapelou moc dobře sžil, a proto nic nebránilo jejich skvělému vystoupení. HATE do nás narvali až po okraj plnou mísu muziky toho nejhrubšího zrna přesně tak, jak jsem od nich očekával. (Luma)
Na ORPHANED LAND jsem se chtěl podívat hlavně z důvodu jakési podpory. I když je Kobi do určité míry snílek, je fajn, že na světě takovýto typ člověka existuje. Poslední album jde už dost mimo mě, přesto mi jsou tito Izraelci sympatičtí. Evidentně dobře naladěný Yossi Sassi s jakousi dvojkytarou aspiroval na horkého kandidáta za úsměv roku, ale bohužel... To, co se rozhodla udělat s jejich show matka příroda, nabralo nečekaně nemilosrdný průběh. A i když jsem s prvními kapkami odstartoval svůj ½ kilometrový běh do úkrytu a to na hranici osobního rekordu, moc suchého místa na mě ve finále nezbylo. To vše se odehrálo během první skladby, co se dělo dál, si mile rád nechám vyprávět, protože kdo vydržel víc, je regulérní šílenec. (Coornelus)
Regulérní šílenec vydržel dvě a půl skladby, pak se proměnil v promočeného šílence a šel se převléci do suchého. Není nad to mít v areálu druhé botky a rezervní oblečení. Ale zpátky k ORPHANED LAND, na které jsem se těšil nejvíc ze všech pátečních kapel. Obloha neprovedla nic dobrého, ale vydržel jsem aspoň tu čtvrthodinu, po kterou mě etnický metal dokázal pohltit. Když mi ale přes prý nepropustnou bundu začalo téct za krk, zvítězil rozum a já s láteřením na správce nebes prchl. Nádherné tóny a procítěný zpěv mě provázely při cestě do sucha, ale cestou jsem si uvědomil, že po téhle sprše nezbude Shindymu nic jiného, než pozvat ORPHANED LAND příští rok, aby mohli odehrát koncert v lepším počasí. (úsměv) (Johan)
Amerika je země, kde se zrodil death metal a hlavně jeho nejbrutálnější odnože. Mezi představitele tohoto stylu patří i MALEVOLENT CREATION, které jsem si nemohl nechat za žádnou cenu ujít a udělal jsem dobře. Skvěle hutný zvuk a ten nejbrutálnější vokál celého dne, který nepatří nikomu menšímu než Brettu Hoffmanovi, udělal z vystoupení MALEVOLENT CREATION nevšední zážitek, v objetí skvěle odvedené muzikantské práce. (Luma)
Díky velkému štěstí, a vzniklé pauze, kdy zrovna nepadali z nebe trakaře, dostávají ALCEST tu správnou atmosféru. Podvečer, na nebi mračna, a do toho vstupuje dokonalost sama. Vím, že se jedná o silná slova, ale mě kromě suchého trika nechybělo nic. Po loňském zvukovém faux pas, kdy mi bylo z jejich setu do breku, je letošek dokonalou náhradou. Nádherné líbivé melodie, prošpikované skvělými vokály, neměly kazu. Když došlo k závěru na tepající „Beings of Light“ měl jsem jasno, že zažívám něco mimořádného. Neskutečně působivé vystoupení milých a skromně působících muzikantů, kteří chvílemi vypadali, že jsou z tak milého přijetí v rozpacích. Můj absolutní vrchol festivalu. (Coornelus)
Francouzští ALCEST mě naprosto rozsekali a jejich koncert jsem si naprosto užíval. Nádherné melodie podpořené velmi povedeným zvukem mě dostávaly do kolen. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel letošního BA. Nevím, co víc bych měl napsat – to se prostě musí slyšet. (Yvor)
Největší parádu v pátek předvedli ALCEST. Zase se konal obvyklý úprk ortodox black heads, ale i tak zůstaly pod pódiem nečekaně hojné zástupy. Přišlo mi, že Niege a spol. nevěří vlastním očím, jaké ovace jim oddaní posluchači připravili. Působivé, dokonalé, nádherné... (Johan)
Stíhám poslední chvilky setu PERFECITIZEN, které mám aktuálně pod lupou. Jejich CD u mě momentálně dost hraje, a tak jsem se těšil na konfrontaci CD vs. živé provedení. A byl to podobný masakr jako z desky, neustálé změny tempa, energická porce muziky, která ač má nejblíže ke grindu, je nadmíru chytře vytvořena. Že by chytrej grind? (Coornelus)
FIELDS OF THE NEPHILIM byli bezpochyby jedním z lákadel festivalu. Jednalo se o jejich první vystoupení na naší půdě. Koncert byl původně avizovaný už vloni, také na BA, ale řízením záhrobních mocností bylo nakonec vystoupení zrušeno. Nástup ikon gothic rockové scény na pódium a jejich stylová image mě pobavila. Nejdříve nastoupil kytarista s image nejvyzáblejšího posledního kovboje zavátého prachem z cest a po instrumentálním začátku se objevil frontman Carl McCoy s vizáží mrtvolného potulného kazatele v nepřehlédnutelném klobouku a s posledním modelem svářečských brýlí na očích. O prachu z cest a pavučinách nemluvě. Skoro dokonalá image. Pódiová prezentace FOTN stojí a padá se zpěvákem Carlem McCoyem. I když kapela šlape bezvadně, on je ten, kdo táhne vystoupení a charismatu má na rozdávání. Jeho zpěv (a i celý projev kapely) byl vždycky mnohem temnější než jeho kolegů Adrewa Edritche ze SISTERS OF MERCY nebo Waynea Husseye z THE MISSION a naživo to bylo cítit ještě silněji. Zazněly klasiky žánru jako „Watchman“ nebo „Moonchild“ a mě osobně potěšilo zařazení songu z nedoceněného projektu „Nefilim“ z roku 1996, kdy Carl s obměněnou doprovodnou kapelou setsakra přitvrdil a křížil gothic s metalem... Doufám, že FOTN nepřijeli poprvé a naposled, na rozdíl od posledních vystoupení SISTERS OF MERCY bych si jejich koncert rád zopakoval. (Bubu)
Po výborném koncertu FIELDS OF THE NEPHILIM jsem neváhal ani vteřinu a zamířil do „plechovky“ na temné metalisty AETERNUS, protože „mešuge“ hudba je na mě prostě moc komplikovaná. Zato Norové mě baví; pamatuji si, že když mi Rámus před 18 roky půjčil v ČR vydané mini CD „Dark Sorcery“, temná a zlá hudba se mi tehdy moc líbila. Těžko říci, proč se AETERNUS nedopracovali k věhlasu jiných krajanů, na druhou stranu se pořád drželi čertova kopyta a nepouštěli se do větších experimentů. Problém je možná v tom, že to není ani black, ani death, ale cosi mezi... Na Brutalu se nevešli na velká pódia, ale mně to bylo v obskurním příšeří pod plechovou střechou nakonec milejší, a podobně se tvářili i ostatní návštěvníci jejich vystoupení. To mělo náramnou „dark“ atmosféru, stejně jako jejich letošní album. Ona ta muzika nepřináší nic nového, není ani kdovíjak rychlá, ale něco „tam“ prostě je! (Johan)
V devět hodin mě čekalo těžké rozhodování, zda vyrazit na švédské matikáře MESHUGGAH nebo se vydat na Obscure stage, kde to měli rozjet Norové AETERNUS. Rozhodl jsem se nakonec pro Švédy a špatně jsem rozhodně neudělal. Ačkoliv poslední deska „Koloss“ mne vůbec za srdce nevzala, naživo mne ta jejich technická performance vtáhla dokonale. Hlavně fláky z „obZen“ („Combustion“, „obZen“, klipovka „Bleed“) a duo „In Death - Is Life & In Death - Is Death“ mne naprosto pohltily a já si je užíval plnými doušky. Měl jsem trochu obavy z vokálu Jense Kidmana, jelikož například na živáku „Alive“ (2010) mi přišel poměrně slabý, ale na Brutal Assaultu byl ve formě a vše do sebe parádně zapadalo. Tomas Haake je bedna jak hrom, všechny zasekávačky a složité postupy zněly přesně jako na desce. (Opat)
Na IN FLAMES jsem šel spíše ze zvědavosti. Starší desky jako „The Jester Race“, „Colony“ nebo „Clayman“ jsem onehdá trochu poslouchal, tak jsem byl zvědav, jak se borci předvedou naživo. Začátek vystoupení se zpozdil vzhledem k technickým problémům, to se samozřejmě dá pochopit. Unylost a téměř nudnost samotného koncertu se už však omluvit nedá. Co se týče setlistu, byl téměř výhradně pln skladeb z posledních pěti desek, což bylo první, co mě hodně zklamalo, na druhou stranu ani nepřekvapilo. Horší byly ty neustálé (a často i blbé) kecy Anderse Fridéna, který pořád nebyl spokojený s odezvou publika a tak podobně. Loni mne dlouhými proslovy otrávili headlineři MACHINE HEAD, letos headlineři IN FLAMES. A tak jsem se po asi tak polovině setu odebral znuděný pryč z areálu. Tohle prostě není show hodná headlinera, to se na mě nezlobte. (Opat)
Jestli jsem byl na něco zvědavý už od Nového roku, tak to určitě byli švédští IN FLAMES. Vždycky jsem si myslel, že to je kapela bez hvězdných manýr, ale když jsme už více jak patnáct minut čekali, až to všechno začne, názor jsem změnil. Celé vystoupení šlapalo jako po drátkách, jen jsem měl pocit, že zpěvák je nějak moc ukecaný a chvilkami se mi zdálo, že na něčem snad frčí. IN FLAMES provětrali snad všechny své desky a především pak „Clayman“, za což jsem jim byl já osobně vděčný. I přesto, že se mi jejich hudba líbí, odcházel jsem z jejich setu krapet nespokojený. Snad bych jejich vystoupení prožíval víc, kdybych je slyšel někdy před třinácti lety. (Luma)
IN FLAMES mě jednoduše nebavili. Zaslechl jsem po jejich setu cosi o namyšlenosti zpěváka, protažení setu, ale to bych klidně pominul, kdyby to kapela dávala a elektrizovala přítomné podobně jako mnohem „menší“ party. Tady sice všechno znělo hrozně profi a hrozně in, ale dohromady to nebylo nic jiného, než nafouklá bublina. (Johan)
IN FLAMES byli bezesporu hlavní kapelou celého festivalu a tak se na jejich set před podiem sešlo pravděpodobně nejvíc fanoušků a ti si celý koncert náležitě užívali. IN FLAMES jsou profíci každým coulem a jen těžko jim něco vytýkat. Mně osobně se líbili moc, akorát se nemohu zbavit pocitu, že to byla z jejich strany tak trochu rutina. Každopádně velmi povedený koncert. (Yvor)
To finští AMORPHIS na mě působili mnohem živějším dojmem a připadalo mi, že si vystoupení na BA užívají mnohem víc, než jejich severští sousedé. Jejich nespoutaná energie se přenesla i mezi fanoušky a všichni jsme se tak, dle mého, stali svědky jednoho z nejlepších vystoupení letošního BA. Závěrečná skladba „House Of Sleep“ už byla jen třešnička na dortu skvělého koncertu. (Yvor)
Dorazil jsem zpět na druhou polovinu vystoupení finských melodiků AMORPHIS, které sice nijak zvlášť neposlouchám, ale živé provedení mě zajímalo. Tomi Joutsen samozřejmě nevynechal svůj charakteristický mikrofon a podával výkon, který mne hodně potěšil. Jak čisté vokály, tak hluboký growl mu nedělaly žádné problémy. Co mne však nejvíce bavilo, byly podmanivé kytarové melodie, které nebyly v žádném případě kýčovité a vlezlé, naopak skvěle dotvářely melancholickou atmosféru. Nejvíce potěšila asi skladba „Into Hiding“ z kultovní desky „Tales from the Thousand Lakes“. Velice příjemné překvapení pro mne. (Opat)
Na AMORPHIS jsem nijak zvlášť zvědavý nebyl, ale protože jsem se nechal ukecat, tak jsem zůstal a udělal jsem dobře. Tomi Joutsen je, pokud nic jiného, tak určitě pan zpěvák. Každá hláska a nota vypuštěná z jeho úst byla naprosto odzbrojující, stejně tak jako hudební postupy všech ostatních muzikantů. Nutno podotknout, že jeho „pětimetrové“ dredy se neustále točily v nebezpečné vrtuli. (Luma)
Kdo se bojí nesmí do lesa, a kdo se bál, že ATARI TEENAGE RIOT budou na BA vypískaní, se krutě pletl! To co tahle partička vytvořila jen za pomocí počítače byla paráda. Narvaná „plechárna“ se změnila v jeden velký party prostor, a pařilo se jak na Love Parade. V tu chvíli mi skvěle sedli, a přišli mi jako milé zpestření. Po vychladnutí musím konstatovat, že do velikánu PRODIGY jim chybělo hodně (žádnou jinou podobnou kapelu neznám), ale v páteční večer jsem si je užil, a ten příval energie, který mi vlili do žil, byl vítaný doping. Velké plus za odvahu organizátorům pozvat tuhle partu. Srát na blbý řeči, o tom že tohle nemá na BA co dělat! (Coornelus)
CARCASS nebo NOVEMBERS DOOM? Že jen blázen přemýšlí kam vyrazit? No tak jsem asi blázen. (úsměv) Odebral jsem se, bez většího přemýšlení, na druhé vystoupení doomařů, protože to první se mi ve čtvrtek moc líbilo. Komorní set byl snad ještě lepší. Program sice sliboval „acoustic set“, ale to byla pravda jen z části, basák hrál na klasický elektrický nástroj, kytaristé pak na akustické kytary. Všichni tři při tom seděli na barových seslích, jen zpěvák mezi nimi stál... Celé to bylo neobyčejně působivé, plné krásných melodií, ale hlavně si to všichni pánové nehorázně užívali, nešetřili úsměvy a měli z vřelého přijetí nelíčenou radost. Jeden z nejsilnějších zážitků letošního Brutalu! (Johan)
A protože na hlavním pódiu nabral program zpoždění, stihl jsem ještě část vystoupení CARCASS. Ne, že bych litoval, že jsem neviděl více, ale dal bych si s chutí i víc. Byla to opravdu nehorázná palba, zvuk jak křišťál (aspoň vzadu, kde jsem stál), prostě drtící mašina, která všechno přejela. (Johan)
CARCASS… uff. Tak to byla nekompromisní bestiální řezničina od začátku do konce. Kluci se s tím vůbec nepárali a já jsem byl nadmíru spokojen. (Yvor)
CARCASS měli být pro mě společně s ALCEST vrcholem festivalu, ale zatímco francouzští fešáci to splnili beze zbytku, u CARCASS mi něco nesedělo. Ne snad, že by zahráli špatně, dokonce se i povedl zvuk. Přesto mi přišel z jejich strany koncert takový vlažný, bez nějakého většího zápalu. Poslechově bylo vše dobře, na oko tomu něco chybělo, a tak to zhruba po půlce setu balím a přebíhám do plechárny, kde už tou dobou hrají FIVE SECONDS TO LEAVE. Tahle jihočeská instrumentální trojice se mi na živo úspěšně vyhýbala, zatímco spřízněné NOD NOD jsem už několikrát viděl. Rest napravuju, a musím konstatovat, že se už teď těším na další příště. Kapela měla, jako se stávalo dobrým pravidlem malé scény, vydařený zvuk, a tak nic nebránilo tomu se ponořit do hloubavých tónů, které měly po půlnoci sílu diktátu. (Coornelus)
Mám-li porovnat veličiny ANTHRAX a OVERKILL, jednoznačně to u mě vyhráli ti druzí. 33 let na scéně a já americké thrashery viděl poprvé v životě, navíc jen chvíli, protože mi prostě kolem druhé ranní hodiny došly síly. Ale i část koncertu mi stačila k tomu, abych uznale pokyvoval hlavou nad výkonem celé kapely a hlavně čtyřiapadesátiletého zpěváka Bobbyho Blitze Ellswortha. Opravdu borec s velkým hlasem. Diváci i v pozdní hodinu zaplnili prostor pod pódiem a často se ozývalo skandování „OVERKILL, OVERKILL...“, a třeba taková „Wrecking Crew“ řezala mnohem ostřeji než z desky, podobně jak vypalovačky soudobých mladých thrashovek. (Johan)
Vzhledem k již půlhodinovému skluzu na hlavním pódiu jsem z CARCASS neviděl nic, přednost dostala příprava na koncert STÍNŮ PLAMENŮ. Po nezbytném naladění a postavení všeho důležitého a namalování warpaintů ve velice útulné backstage jsme se kolem čtvrt na tři ráno vypravili na Obscure Stage před pro mne až překvapivě početné publikum (nervy tedy znovu začaly pracovati (úsměv)). Všechna čest, že v tak brzkou ranní hodinu Vás bylo tolik. Krátké zvučení a „Úhlavským kanalizačním sběračem“ začínáme náš původně osmiskladbový set. Odezva je skvělá, nám se také hraje skvěle, vystoupení si nesmírně užíváme. Po odehrání osmi připravených skladeb (mimo jiné třeba „Síť meziměstských stok“, „Morbivodní potrubí“ nebo „Zuřivý monolog Syna Poklopů“) nás dokonce výborná odezva přiměla k odehrání skladby „Návrat Mistra“, kterou jsme již pěknou dobu nehráli a nezkoušeli (úsměv). STÍNY PLAMENŮ ještě jednou děkují za tak úžasnou atmosféru a Obscure za pozvání! (Opat)
Top 3
Nálada: Pořád dobrá, akorát ten lijavec na ORPHANED LAND hodně mrzel...
Při náročném ránu nemohli pořadatelé vybrat nikoho lepšího na probrání, než ANTROPOFAGUS, kteří se náramně zhostili uvítání do nového dne plného muziky. Kapela, o které jsem do té doby neměl ani šajnu, odehrála skvělý set plný řízného deathu v moc hezky slušivém zvukovém kabátu. Že jde o poctivou rubanici, nebylo ani v nejmenším pochyb. A tak se s přibývajícím časem před pódiem začali hromadit kolemjdoucí, kteří si nevědomky v rytmu začali pokyvovat hlavou. (Luma)
To slovenští ATTACK OF RAGE to z počátku měli se zvukem podstatně horší, ale kdo by čekal grindcore s perfektním zvukem, byl by trochu blázen. (úsměv) Během jejich setu se vše nakonec vyladilo, abychom slyšeli grind v jejich nezaměnitelné podobě, s občasnými HC vsuvkami a enormním tahem na bránu. Celá kapela šlapala jak dobře natažený budík (a vůbec nebylo znát, že nedávno prošla personální obměnou), což se jim vrátilo v podobě stále se zvětšujícího davu pod pódiem v průběhu celého setu. (Luma)
KATALEPSY na mě sice udělali dojem, ale ten bohužel dlouho netrval. I přes parádní zvuk a docela dobré nasazení mě začali asi po páté skladbě docela nudit. Jejich muzika mi přišla stále stejná, bez nějakých rozdílů v jednotlivých skladbách. Možná to bylo i tím, že tuto kapelu nemám ani v nejmenším naposlouchanou a navíc jejich pódiový projev byl stále stejné, dokola se opakující divadélko. (Luma)
Sice pršelo, jen se lilo, ale i přesto jsme si nemohli nechat ujít set MINORITY SOUND. Nevím, jestli to chlapci mají nahoře nějak pošéfované, ale vždycky, když jsme na jejich koncertě, tak prší. I přes malou účast pod pódiem (což dávám to za vinu dešti) si pánové svůj elektrometalový set naprosto užili a bylo vidět, že i jejich skalní fanoušci skákali navzdory kapkám radostí. (Luma)
Po tradičním dopoledním lenošení, sledování českých komedií (Na samotě u lesa, Vrchní, prchni) a chystání krmě stíháme až závěr vystoupení Němců OBSCURA. Technický death metal vysoké kvality, perfektní instrumentace i zvuk, i ta chvilka jasně ukázala, že kapela je po všech směrech na výši. (Johan)
Docela jsem byl zvědavý, jak se se svým živým vystoupením popere chameleon OBSCURA. Je pravda, že tomuto stylu hudby moc neholduju, ale dokážu ocenit, když muzikanti své nástroje ovládají a rozumí jim. Ani v jednom případě v tom nebyl problém, jen se mi často zdálo, že mnohé z toho, co chtěli svým vystoupením říct, zůstalo kdesi vzadu. Proto jsem odcházel v půli jejich koncertu v rozpacích, zda se mi jejich set zamlouval, či nikoli. Pokud mám napsat kapelu z Brutal Assaultu, nad kterou nejčastěji přemýšlím, tak je to jednoznačně OBSCURA. (Luma)
Páteční festivalový den byl otevřen prudkým dopoledním lijákem, kvůli kterému jsem vynechal několik kapel, na které jsem původně měl v plánu zavítat. Na druhou stranu, alespoň jeden den se dalo ve stanu vydržet o něco déle a dospat menší deficit. Do areálu jsem tak vyrazil až kolem druhé hodiny na francouzské black metalisty GLORIOR BELLI, kteří nahradili odpadnuvší Američany NACHTMYSTIUM, což mi osobně příliš nevadilo. GLORIOR BELLI přijeli očividně ve skvělé náladě, hlavně zpěvák/kytarista J. nešetřil vtipnými komentáři. („It’s first time we’re playing in Chechnya.“) Hudebně předvedli přesně to, co jsem očekával. Black metal nejen pln sypaček, ale také vleklých ubíjejících pasáží, změn a okultní atmosféry. Perfektní kytarový zvuk (pak, že na Les Paula nelze hrát black metal), výborně zvolené skladby („Manifesting the Raging Beast“, „Meet us at the Southern Light“), příjemná show. Na konci setu J. vlezl k prvním řadám a nechal každého zabrnkat na svou kytaru s neustávajícím úsměvem na tváři. Pro mě skvělý rozjezd pátečního dne. (Opat)
Francouzský black metal si v posledních letech vybudoval dobré jméno a tak jsem byl na mně neznámé GLORIOR BELLI celkem zvědavý. A zatímco kamarádi, dávající přednost black metalu řekněme pravověrnějšímu, odešli na pivo, já vydržel na celý set a vůbec jsem toho nelitoval. Netypické nástroje a civilní image podpořily netuctovost kapely a závěrečná kytaristova exhibice potvrdila dobrou náladu, která ze všech pánů čišela. Moc pěkná práce. (Johan)
GLORIOR BELLI jsem žel satan nestihl, proto se dostávám až na české harcovníky HYPNOS. HYPNOS jsem měl možnost vidět již poněkolikáté a musím se přiznat, že mě jejich koncerty vždycky baví. Nejinak tomu bylo i letos na Brutalu. Bruno je prostě charismatický člověk, který když vyjde na pódium, tak je jasné, kdo tady tomu velí. Navíc na atraktivnosti jejich vystoupení přidaly jak plameny, tak hustý kouř. (Luma)
Přesun k druhému pódiu, kde již probíhají poslední přípravy na set české death metalové legendy HYPNOS. Od počátku bylo vidět, že se na vystoupení na Brutal Assaultu dlouho připravovali, k vidění byla značná salva pyrotechniky včetně rachejtlí na závěr setu, které se však ve světle trochu minuly účinkem. HYPNOS kromě klasických pecek („In Blood We Trust“, „Breeding the Scum“) hráli hodně z poslední studiovky „Heretic Commando - Rise of the New Antikrist“, jmenovitě „Nailed to the Golden Throne“, „Inverted“ nebo „Burning Again“. Nemohu říct, že by se jednalo o špatné vystoupení, ale nějak extra jsem se nebavil. Prostě klasický koncert made by HYPNOS, s ničím navíc (kromě té pyrotechniky). (Opat)
HYPNOS jsou jasným příkladem toho, že když se chce, tak to jde. Svou pozici na scéně si tvrdě vydřeli a nyní sklízejí zasloužené ovoce. Na BA toho pomyslného ovoce sklidili opravdu plné koše. Z jejich koncertu čišela uvolněnost a naprostá pohoda. V kotli to vřelo, plameny šlehaly a fanoušci jim zobali z ruky. A to včetně mě. Paráda. (Yvor)
HYPNOS jako vždy udrželi vysoko nasazenou laťku, neviděl jsem kapelu zahrát špatný koncert, na Brutalu navíc pomohla i skvělá kulisa i spousta jisker a ohňů. Jen ty Igorovy grimasy jsou už trochu přes čáru... (Johan)
MISANTHROPE jsou kapelou s bohatou minulostí, v určité době patřili k tahounům avantgardního metalu, jejich sláva ale asi pomalu hasne, protože na place v době jejich setu bylo asi nejméně lidí, co jsem letos zažil (pravda, chodil jsem až po obědě). Přitom si nemyslím, že by jejich vystoupení bylo slabé, lidí bylo prostě málo od začátku, nikoliv, že by odcházeli. Philipp a spol. se podle mého při hraní dobře bavili a odehráli za světla velice kvalitní set, který čerpal z pětadvacetileté historie kapely. K závěru Philipp dokonce odněkud vytáhl láhev šampusu a pokropil jím nejen nejbližší přítomné, ale i svou hlavu. (Johan)
MISANTHROPE je legenda. To je naprosto bez debat, ale ať jsem se jejich tvorbou snažil prokousat několikrát doma, nebo na Brutalu, vždycky to skončilo v mezích „neurazí, ale tady u toho nemusím být“. Přitom vždy, když je slyším naživo, mám pocit, že by se mi to mohlo i líbit, jen kdyby... (Luma)
To PRO-PAIN je jiná škola. Stejně tak i jiný hudební ranec. Dlouho jsem doufal, že je stihnu někde na pódiu, protože se mi velice dlouho vyhýbali, ale dočkal jsem se. Pálili jeden song za druhým, aniž by nechali kohokoli v davu vydechnout. Lidi PRO-PAIN prostě milují a dávali to kapele vřele najevo. V kotli to vřelo jako voda na párky a teplota stoupala s každou další skladbou. Pro mě osobně jedno z nejlepších vystoupení tohoto dne. (Luma)
Jdu si takhle vyfotit HATE, a přijde mi, že jsem se ocitl v Polsku. Poláci na pódiu, hromada polskejch pyšnejch fotografů v pitu, a první řady bezkonkurenčně okupovány našimi severními sousedy, kteří mají sice lepší kapely než my, ale naštěstí mají horší fotbalisty, i když jednoho jim závidím, víc než ty kapely (úsměv). Jak všichni ví, HATE potkala na jaře nepříjemná záležitost. Nicméně na koncertě samotném žádné chmury poznat nebyly. Přesto velká podobnost sdílená s jejich známějšími krajany BEHEMOTH je na můj vkus až moc okatá, a tak se nemůžou divit, že jim pravděpodobně zůstane status věčně druhých navěky. (Coornelus)
Po kratší pauze jsem se vydal na další z kapel, která patří k mým úplným TOP. Je to samozřejmě polská čtveřice HATE, jejich death metal okořeněný blackovými vsuvkami prostě miluji. Dalo se očekávat, že setlist bude pln hlavně skladeb z posledních dvou alb „Erebos“ a „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“, a tak se také stalo. Měli jsme tak možnost slyšet „Eternal Might“, „Alchemy of Blood“, „Erebos“, „Wrists“ nebo „Luminous Horizon“. HATE také zavzpomínali na tragické úmrtí teprve sedmadvacetiletého baskytaristy Mortifera během turné k nové desce „Solarflesh“ a věnována mu byla skladba s příznačným názvem „Sadness Will Last Forever“. Šel mi mráz po zádech... Ta zpráva mne tehdy dost zasáhla. Mortifera pro koncerty nahrazují jeho manželka Varaska anebo Piotr „Kain“ Kołakowski, který se basy ujal právě pro Brutal Assault. Zvukově bylo vše v naprostém pořádku... co pořádku, bylo to naprosto precizní po všech stránkách. Dokonce jsme se dočkali i plivání ohně, kterého se ujali kytarista Destroyer a zmiňovaný Kain. Pro mne rozhodně nejlepší vystoupení pátku! (Opat)
Je zajímavé, že drtivá většina polských kapel death metal prostě umí. Výjimkou nejsou ani HATE, kteří svým pojetím death metalu zmasakrovali vše, co jim přišlo do cesty. Velmi povedený zvuk, chytlavá muzika a skvělá divácká kulisa. Já jsem byl spokojen. (Yvor)
Stejně tak jako PRO-PAIN dokázali, kdo velí hardcore scéně, tak i polští HATE hrdě zvedli rukavici death/black metalu, aby všechny rozcupovali na cucky. Nový basák se s kapelou moc dobře sžil, a proto nic nebránilo jejich skvělému vystoupení. HATE do nás narvali až po okraj plnou mísu muziky toho nejhrubšího zrna přesně tak, jak jsem od nich očekával. (Luma)
Na ORPHANED LAND jsem se chtěl podívat hlavně z důvodu jakési podpory. I když je Kobi do určité míry snílek, je fajn, že na světě takovýto typ člověka existuje. Poslední album jde už dost mimo mě, přesto mi jsou tito Izraelci sympatičtí. Evidentně dobře naladěný Yossi Sassi s jakousi dvojkytarou aspiroval na horkého kandidáta za úsměv roku, ale bohužel... To, co se rozhodla udělat s jejich show matka příroda, nabralo nečekaně nemilosrdný průběh. A i když jsem s prvními kapkami odstartoval svůj ½ kilometrový běh do úkrytu a to na hranici osobního rekordu, moc suchého místa na mě ve finále nezbylo. To vše se odehrálo během první skladby, co se dělo dál, si mile rád nechám vyprávět, protože kdo vydržel víc, je regulérní šílenec. (Coornelus)
Regulérní šílenec vydržel dvě a půl skladby, pak se proměnil v promočeného šílence a šel se převléci do suchého. Není nad to mít v areálu druhé botky a rezervní oblečení. Ale zpátky k ORPHANED LAND, na které jsem se těšil nejvíc ze všech pátečních kapel. Obloha neprovedla nic dobrého, ale vydržel jsem aspoň tu čtvrthodinu, po kterou mě etnický metal dokázal pohltit. Když mi ale přes prý nepropustnou bundu začalo téct za krk, zvítězil rozum a já s láteřením na správce nebes prchl. Nádherné tóny a procítěný zpěv mě provázely při cestě do sucha, ale cestou jsem si uvědomil, že po téhle sprše nezbude Shindymu nic jiného, než pozvat ORPHANED LAND příští rok, aby mohli odehrát koncert v lepším počasí. (úsměv) (Johan)
Amerika je země, kde se zrodil death metal a hlavně jeho nejbrutálnější odnože. Mezi představitele tohoto stylu patří i MALEVOLENT CREATION, které jsem si nemohl nechat za žádnou cenu ujít a udělal jsem dobře. Skvěle hutný zvuk a ten nejbrutálnější vokál celého dne, který nepatří nikomu menšímu než Brettu Hoffmanovi, udělal z vystoupení MALEVOLENT CREATION nevšední zážitek, v objetí skvěle odvedené muzikantské práce. (Luma)
Díky velkému štěstí, a vzniklé pauze, kdy zrovna nepadali z nebe trakaře, dostávají ALCEST tu správnou atmosféru. Podvečer, na nebi mračna, a do toho vstupuje dokonalost sama. Vím, že se jedná o silná slova, ale mě kromě suchého trika nechybělo nic. Po loňském zvukovém faux pas, kdy mi bylo z jejich setu do breku, je letošek dokonalou náhradou. Nádherné líbivé melodie, prošpikované skvělými vokály, neměly kazu. Když došlo k závěru na tepající „Beings of Light“ měl jsem jasno, že zažívám něco mimořádného. Neskutečně působivé vystoupení milých a skromně působících muzikantů, kteří chvílemi vypadali, že jsou z tak milého přijetí v rozpacích. Můj absolutní vrchol festivalu. (Coornelus)
Francouzští ALCEST mě naprosto rozsekali a jejich koncert jsem si naprosto užíval. Nádherné melodie podpořené velmi povedeným zvukem mě dostávaly do kolen. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel letošního BA. Nevím, co víc bych měl napsat – to se prostě musí slyšet. (Yvor)
Největší parádu v pátek předvedli ALCEST. Zase se konal obvyklý úprk ortodox black heads, ale i tak zůstaly pod pódiem nečekaně hojné zástupy. Přišlo mi, že Niege a spol. nevěří vlastním očím, jaké ovace jim oddaní posluchači připravili. Působivé, dokonalé, nádherné... (Johan)
Stíhám poslední chvilky setu PERFECITIZEN, které mám aktuálně pod lupou. Jejich CD u mě momentálně dost hraje, a tak jsem se těšil na konfrontaci CD vs. živé provedení. A byl to podobný masakr jako z desky, neustálé změny tempa, energická porce muziky, která ač má nejblíže ke grindu, je nadmíru chytře vytvořena. Že by chytrej grind? (Coornelus)
FIELDS OF THE NEPHILIM byli bezpochyby jedním z lákadel festivalu. Jednalo se o jejich první vystoupení na naší půdě. Koncert byl původně avizovaný už vloni, také na BA, ale řízením záhrobních mocností bylo nakonec vystoupení zrušeno. Nástup ikon gothic rockové scény na pódium a jejich stylová image mě pobavila. Nejdříve nastoupil kytarista s image nejvyzáblejšího posledního kovboje zavátého prachem z cest a po instrumentálním začátku se objevil frontman Carl McCoy s vizáží mrtvolného potulného kazatele v nepřehlédnutelném klobouku a s posledním modelem svářečských brýlí na očích. O prachu z cest a pavučinách nemluvě. Skoro dokonalá image. Pódiová prezentace FOTN stojí a padá se zpěvákem Carlem McCoyem. I když kapela šlape bezvadně, on je ten, kdo táhne vystoupení a charismatu má na rozdávání. Jeho zpěv (a i celý projev kapely) byl vždycky mnohem temnější než jeho kolegů Adrewa Edritche ze SISTERS OF MERCY nebo Waynea Husseye z THE MISSION a naživo to bylo cítit ještě silněji. Zazněly klasiky žánru jako „Watchman“ nebo „Moonchild“ a mě osobně potěšilo zařazení songu z nedoceněného projektu „Nefilim“ z roku 1996, kdy Carl s obměněnou doprovodnou kapelou setsakra přitvrdil a křížil gothic s metalem... Doufám, že FOTN nepřijeli poprvé a naposled, na rozdíl od posledních vystoupení SISTERS OF MERCY bych si jejich koncert rád zopakoval. (Bubu)
Po výborném koncertu FIELDS OF THE NEPHILIM jsem neváhal ani vteřinu a zamířil do „plechovky“ na temné metalisty AETERNUS, protože „mešuge“ hudba je na mě prostě moc komplikovaná. Zato Norové mě baví; pamatuji si, že když mi Rámus před 18 roky půjčil v ČR vydané mini CD „Dark Sorcery“, temná a zlá hudba se mi tehdy moc líbila. Těžko říci, proč se AETERNUS nedopracovali k věhlasu jiných krajanů, na druhou stranu se pořád drželi čertova kopyta a nepouštěli se do větších experimentů. Problém je možná v tom, že to není ani black, ani death, ale cosi mezi... Na Brutalu se nevešli na velká pódia, ale mně to bylo v obskurním příšeří pod plechovou střechou nakonec milejší, a podobně se tvářili i ostatní návštěvníci jejich vystoupení. To mělo náramnou „dark“ atmosféru, stejně jako jejich letošní album. Ona ta muzika nepřináší nic nového, není ani kdovíjak rychlá, ale něco „tam“ prostě je! (Johan)
V devět hodin mě čekalo těžké rozhodování, zda vyrazit na švédské matikáře MESHUGGAH nebo se vydat na Obscure stage, kde to měli rozjet Norové AETERNUS. Rozhodl jsem se nakonec pro Švédy a špatně jsem rozhodně neudělal. Ačkoliv poslední deska „Koloss“ mne vůbec za srdce nevzala, naživo mne ta jejich technická performance vtáhla dokonale. Hlavně fláky z „obZen“ („Combustion“, „obZen“, klipovka „Bleed“) a duo „In Death - Is Life & In Death - Is Death“ mne naprosto pohltily a já si je užíval plnými doušky. Měl jsem trochu obavy z vokálu Jense Kidmana, jelikož například na živáku „Alive“ (2010) mi přišel poměrně slabý, ale na Brutal Assaultu byl ve formě a vše do sebe parádně zapadalo. Tomas Haake je bedna jak hrom, všechny zasekávačky a složité postupy zněly přesně jako na desce. (Opat)
Na IN FLAMES jsem šel spíše ze zvědavosti. Starší desky jako „The Jester Race“, „Colony“ nebo „Clayman“ jsem onehdá trochu poslouchal, tak jsem byl zvědav, jak se borci předvedou naživo. Začátek vystoupení se zpozdil vzhledem k technickým problémům, to se samozřejmě dá pochopit. Unylost a téměř nudnost samotného koncertu se už však omluvit nedá. Co se týče setlistu, byl téměř výhradně pln skladeb z posledních pěti desek, což bylo první, co mě hodně zklamalo, na druhou stranu ani nepřekvapilo. Horší byly ty neustálé (a často i blbé) kecy Anderse Fridéna, který pořád nebyl spokojený s odezvou publika a tak podobně. Loni mne dlouhými proslovy otrávili headlineři MACHINE HEAD, letos headlineři IN FLAMES. A tak jsem se po asi tak polovině setu odebral znuděný pryč z areálu. Tohle prostě není show hodná headlinera, to se na mě nezlobte. (Opat)
Jestli jsem byl na něco zvědavý už od Nového roku, tak to určitě byli švédští IN FLAMES. Vždycky jsem si myslel, že to je kapela bez hvězdných manýr, ale když jsme už více jak patnáct minut čekali, až to všechno začne, názor jsem změnil. Celé vystoupení šlapalo jako po drátkách, jen jsem měl pocit, že zpěvák je nějak moc ukecaný a chvilkami se mi zdálo, že na něčem snad frčí. IN FLAMES provětrali snad všechny své desky a především pak „Clayman“, za což jsem jim byl já osobně vděčný. I přesto, že se mi jejich hudba líbí, odcházel jsem z jejich setu krapet nespokojený. Snad bych jejich vystoupení prožíval víc, kdybych je slyšel někdy před třinácti lety. (Luma)
IN FLAMES mě jednoduše nebavili. Zaslechl jsem po jejich setu cosi o namyšlenosti zpěváka, protažení setu, ale to bych klidně pominul, kdyby to kapela dávala a elektrizovala přítomné podobně jako mnohem „menší“ party. Tady sice všechno znělo hrozně profi a hrozně in, ale dohromady to nebylo nic jiného, než nafouklá bublina. (Johan)
IN FLAMES byli bezesporu hlavní kapelou celého festivalu a tak se na jejich set před podiem sešlo pravděpodobně nejvíc fanoušků a ti si celý koncert náležitě užívali. IN FLAMES jsou profíci každým coulem a jen těžko jim něco vytýkat. Mně osobně se líbili moc, akorát se nemohu zbavit pocitu, že to byla z jejich strany tak trochu rutina. Každopádně velmi povedený koncert. (Yvor)
To finští AMORPHIS na mě působili mnohem živějším dojmem a připadalo mi, že si vystoupení na BA užívají mnohem víc, než jejich severští sousedé. Jejich nespoutaná energie se přenesla i mezi fanoušky a všichni jsme se tak, dle mého, stali svědky jednoho z nejlepších vystoupení letošního BA. Závěrečná skladba „House Of Sleep“ už byla jen třešnička na dortu skvělého koncertu. (Yvor)
Dorazil jsem zpět na druhou polovinu vystoupení finských melodiků AMORPHIS, které sice nijak zvlášť neposlouchám, ale živé provedení mě zajímalo. Tomi Joutsen samozřejmě nevynechal svůj charakteristický mikrofon a podával výkon, který mne hodně potěšil. Jak čisté vokály, tak hluboký growl mu nedělaly žádné problémy. Co mne však nejvíce bavilo, byly podmanivé kytarové melodie, které nebyly v žádném případě kýčovité a vlezlé, naopak skvěle dotvářely melancholickou atmosféru. Nejvíce potěšila asi skladba „Into Hiding“ z kultovní desky „Tales from the Thousand Lakes“. Velice příjemné překvapení pro mne. (Opat)
Na AMORPHIS jsem nijak zvlášť zvědavý nebyl, ale protože jsem se nechal ukecat, tak jsem zůstal a udělal jsem dobře. Tomi Joutsen je, pokud nic jiného, tak určitě pan zpěvák. Každá hláska a nota vypuštěná z jeho úst byla naprosto odzbrojující, stejně tak jako hudební postupy všech ostatních muzikantů. Nutno podotknout, že jeho „pětimetrové“ dredy se neustále točily v nebezpečné vrtuli. (Luma)
Kdo se bojí nesmí do lesa, a kdo se bál, že ATARI TEENAGE RIOT budou na BA vypískaní, se krutě pletl! To co tahle partička vytvořila jen za pomocí počítače byla paráda. Narvaná „plechárna“ se změnila v jeden velký party prostor, a pařilo se jak na Love Parade. V tu chvíli mi skvěle sedli, a přišli mi jako milé zpestření. Po vychladnutí musím konstatovat, že do velikánu PRODIGY jim chybělo hodně (žádnou jinou podobnou kapelu neznám), ale v páteční večer jsem si je užil, a ten příval energie, který mi vlili do žil, byl vítaný doping. Velké plus za odvahu organizátorům pozvat tuhle partu. Srát na blbý řeči, o tom že tohle nemá na BA co dělat! (Coornelus)
CARCASS nebo NOVEMBERS DOOM? Že jen blázen přemýšlí kam vyrazit? No tak jsem asi blázen. (úsměv) Odebral jsem se, bez většího přemýšlení, na druhé vystoupení doomařů, protože to první se mi ve čtvrtek moc líbilo. Komorní set byl snad ještě lepší. Program sice sliboval „acoustic set“, ale to byla pravda jen z části, basák hrál na klasický elektrický nástroj, kytaristé pak na akustické kytary. Všichni tři při tom seděli na barových seslích, jen zpěvák mezi nimi stál... Celé to bylo neobyčejně působivé, plné krásných melodií, ale hlavně si to všichni pánové nehorázně užívali, nešetřili úsměvy a měli z vřelého přijetí nelíčenou radost. Jeden z nejsilnějších zážitků letošního Brutalu! (Johan)
A protože na hlavním pódiu nabral program zpoždění, stihl jsem ještě část vystoupení CARCASS. Ne, že bych litoval, že jsem neviděl více, ale dal bych si s chutí i víc. Byla to opravdu nehorázná palba, zvuk jak křišťál (aspoň vzadu, kde jsem stál), prostě drtící mašina, která všechno přejela. (Johan)
CARCASS… uff. Tak to byla nekompromisní bestiální řezničina od začátku do konce. Kluci se s tím vůbec nepárali a já jsem byl nadmíru spokojen. (Yvor)
CARCASS měli být pro mě společně s ALCEST vrcholem festivalu, ale zatímco francouzští fešáci to splnili beze zbytku, u CARCASS mi něco nesedělo. Ne snad, že by zahráli špatně, dokonce se i povedl zvuk. Přesto mi přišel z jejich strany koncert takový vlažný, bez nějakého většího zápalu. Poslechově bylo vše dobře, na oko tomu něco chybělo, a tak to zhruba po půlce setu balím a přebíhám do plechárny, kde už tou dobou hrají FIVE SECONDS TO LEAVE. Tahle jihočeská instrumentální trojice se mi na živo úspěšně vyhýbala, zatímco spřízněné NOD NOD jsem už několikrát viděl. Rest napravuju, a musím konstatovat, že se už teď těším na další příště. Kapela měla, jako se stávalo dobrým pravidlem malé scény, vydařený zvuk, a tak nic nebránilo tomu se ponořit do hloubavých tónů, které měly po půlnoci sílu diktátu. (Coornelus)
Mám-li porovnat veličiny ANTHRAX a OVERKILL, jednoznačně to u mě vyhráli ti druzí. 33 let na scéně a já americké thrashery viděl poprvé v životě, navíc jen chvíli, protože mi prostě kolem druhé ranní hodiny došly síly. Ale i část koncertu mi stačila k tomu, abych uznale pokyvoval hlavou nad výkonem celé kapely a hlavně čtyřiapadesátiletého zpěváka Bobbyho Blitze Ellswortha. Opravdu borec s velkým hlasem. Diváci i v pozdní hodinu zaplnili prostor pod pódiem a často se ozývalo skandování „OVERKILL, OVERKILL...“, a třeba taková „Wrecking Crew“ řezala mnohem ostřeji než z desky, podobně jak vypalovačky soudobých mladých thrashovek. (Johan)
Vzhledem k již půlhodinovému skluzu na hlavním pódiu jsem z CARCASS neviděl nic, přednost dostala příprava na koncert STÍNŮ PLAMENŮ. Po nezbytném naladění a postavení všeho důležitého a namalování warpaintů ve velice útulné backstage jsme se kolem čtvrt na tři ráno vypravili na Obscure Stage před pro mne až překvapivě početné publikum (nervy tedy znovu začaly pracovati (úsměv)). Všechna čest, že v tak brzkou ranní hodinu Vás bylo tolik. Krátké zvučení a „Úhlavským kanalizačním sběračem“ začínáme náš původně osmiskladbový set. Odezva je skvělá, nám se také hraje skvěle, vystoupení si nesmírně užíváme. Po odehrání osmi připravených skladeb (mimo jiné třeba „Síť meziměstských stok“, „Morbivodní potrubí“ nebo „Zuřivý monolog Syna Poklopů“) nás dokonce výborná odezva přiměla k odehrání skladby „Návrat Mistra“, kterou jsme již pěknou dobu nehráli a nezkoušeli (úsměv). STÍNY PLAMENŮ ještě jednou děkují za tak úžasnou atmosféru a Obscure za pozvání! (Opat)
Top 3
- Aleš: ALCEST, FIVE SECONDS TO LEAVE, NOVEMBERS DOOM acoustic set
- Coornelus: ALCEST, ATARI TEENAGE RIOT, CARCASS
- Johan: ALCEST, NOVEMBERS DOOM acoustic set, ORPHANED LAND
- Goro: ALCEST, FIELDS OF THE NEPHILIM, CARCASS
- Luma: PRO-PAIN, MALEVOLENT CREATION, AMORPHIS
- Opat: HATE, GLORIOR BELLI, MESHUGGAH
- Veronika: ALCEST, HATE, AMORPHIS
- Yvor: ALCEST, AMORPHIS, IN FLAMES
Fotky: Coornelus, Ignor
