V sobotu se pod vedením dobré promotérské práce Obscure chystala sešlost příznivců moderního progressivu par excellence.
Vystoupení zásadních jmen v současné době již, někdo by řekl, slábnoucího trendy žánru djentu, ve mně vyvolávalo již od počátku hned několik otázek – kolik přijde lidí? Koneckonců, Čechy jsou místem, v němž se tento styl muziky sleduje jen velmi okrajově, zde stále pevnou rukou vládne praděda bigbít.
Jaká asi bude demografie publika? Náctiletí mladíčci, či dlouholetí příznivci Jeffa Loomise, kteří si společně s jeho kytarovým uměním přišli poslechnout i jeho služebně mladší pohůnky? A jaký asi tak bude v našich podmínkách zvuk?
Celá akce se konala v klubu Nová Chmelnice, což je pouze přejmenovaný Exit. Ze zdí zmizely malůvky Satana, spoře oděných fantasy žen a bojovníků, a bůhvíčeho všeho ještě a jejich místo zaujaly siluety bavícího se davu. Jinak se celý prostor proměnil v poměrně moderně vyhlížející diskotéku, dokonce po pravé straně (dle mého názoru jednoho z nejlepších koncertních sálů v ČR) (směrem k pódiu) bylo strženo obložení a kde se vzala, tu se vzala - vykoukla okna, vedoucí do rušné ulice. Zaujal mne bar – ne snad proto, že bych se ihned jal nasávat, ale také zde proběhla změna, celé zákoutí působí oproti minulosti o notný kus moderněji.
Vstup v 19:00, hrát se začne až o cca. hodinu později, takže času dost. Nezávazně klábosíme s kytaristy ze Stealing Axion a Monuments, vyptávám se na dosavadní vývoj tour – merch se prodává velmi dobře (nejlepší kousky při pražské zastávce už údajně zcela rozebrány), Kodaň hlásí vyprodáno – tam byla dle názoru obou pánů nejlepší akce. No ve vyprodaném klubu se vždy hraje dobře, to je jasné každému hudebníkovi. Já nenápadně klukům dávám najevo, ať dnes s ničím takovým nepočítají – koneckonců, jsme v Čechách. S úsměvem přikyvují, je jim to jasné.
Obecenstvo se pomalu schází v klubu, potkávám některé kolegy ze spřátelených médií a zjišťuji, že s účastí to dnes nebude nejspíše žádná sláva, ale koneckonců u nás se na koncerty chodí zásadně až po první předkapele, takže zatím není co řešit.
Na pódium nastupují STEALING AXION – tři kytary vpředu, podporováni bubeníkem. Jejich album Moments je velmi dobré, tak jen čekám, zda-li kluci budou zápasit s nepřízní osudu v podobě již od počátku dosti průserového zvuku, navíc lead vokály Dana Folbricha hodně lidem připadají falešné (nejsou), má velmi zvláštní způsob frázování i barvu a i naživo dle dostupných ohlasů předvedl, že zpívat umí, ale někomu jednoduše vždy bude připadat mimo.
Pánové začali vesmírným opusem „Solar“, jenž prolétá mlhovinami, jednoduchým, takřka tribálním bicím rytmem uspává, až do chvíle, kdy vzduch protlo naprosto dokonalé sólo a já v ten okamžik byl jen smutný z toho, jak prasácky je kapela nazvučena, jelikož jinak by to bylo úžasné vystoupení. Určitě musím pochválit bicmena, jehož hra byla bezchybná a držela vystoupení v kolejích i v okamžicích, kdy už to s kapelou vlivem zvuku vypadalo dosti bledě.
Stealing Axion, aby dostáli své úloze předkapele dvou djentových veletočů, přidali ještě místy roboticky nasekanou „47 Days Later“, při níž jsem byl rád, že jsem stál na levé straně sálu, jelikož zde se zvuk skutečně dal poslouchat a já si tak skladbu parádně užil a opět si protáhl nebohý krk při výborných melodiích a svěžích nápadech, jež se mi na této nenápadné kapele tak líbí. Pak přišla na řadu „Everything and Nothing“ – a rychlé rozloučení s přítomnými. Těch mohlo být v současnosti tak do 160 a to jsme ještě dost shovívaví. No nevadí.
Na řadu přicházejí MONUMENTS, pro hned několik přítomných nejspíše hlavní hvězda večera – a dav se schází blíže k pódiu.
Hodně mě pobavila zpěvákova vizáž, jakoby si to přihasil odněkud z koncertu RUN DMC, se svým rovným kšiltem a baseballovým dresem, či co to bylo. No, zpěváci v djentu takové módní úchylky mají, tak dejme tomu (viz Spencer).
Zvuk se právě při této kapele dostal na své úplné dno – nejen, že vazbily kytary, mikrofon a třeba i bicí, ale když Matt vyšponoval své vokály do vyšších poloh, vytvářel uchu hodně nepříjemnou frekvenci, až jsem měl místy chuť odejít ze sálu. Také zvuková hladina byla dle klasického koncertního hesla „Volume doprava“, což naprosto nesnáším a nemít chrániče sluchu, asi už bych dnes při psaní tohoto reportu muziku neposlouchal. Jediný světlý moment byl při výměnách kytary.
Zazněla „Admit Defeat“, při které zanikly všechny ambientní pasáže, stejně tak jako kytary, slijící se do obrovské koule, jež povolila teprve v okamžiku, kdy jsem se chtě nechtě musel přesunout několik řad dozadu. Tam už byl zvuk o několik řádů lepší, dokonce jsem místy slyšel i kytarové „vyhrávky“. Neuvěřitelné
Jinak celkově značně přebasováno, vokální vystoupení maximálně průměrné, zpěvák několikrát žádal o circle pit, jenže ten den bylo obecenstvo chcíplé jak návštěvníci „konzertu“ klasiky, takže se tam mihli tak dva lidé, z toho třetí chtěl, ale upadl na zem, než se vůbec dostal „do kotle“. Monuments asi čuměli jak puk.
Pamatuji si „Degenerate“, která obsahuje jeden z nejzapamatovatelnějších motivů nové nahrávky a tam jsem Mattovi ty vokály věřil. Jindy, když ovšem zkoušel čisté pasáže, byl mimo, až hanba. Pro mě nejen vlivem zvuku dosti zklamání, ale tak ne vždy se zadaří.
Ke konci setu dorazil i – nikoliv kouzelník, ale Daniel Ädel z Vildhjarty a kluci si vystřihli duet. Pak Monuments set ukončili, přičemž po celou dobu se s kluky ze švédské smečky na scéně pošťuchovali, jak to jen šlo. Očividně turné je dlouhé a pánové si krátí volnou chvíli při čekání na uvolnění místa na stage.
Pak zhlasla světla a nastoupila kapela slibující ten večer největší hudební masakr. Jako vichřice vtrhli na scénu oba vokalisté – jak Dan, tak Vilhelm, a rozehrávali to s publikem jako vždy. Určitě je třeba zmínit, že jejich, co do jednotlivých zvukových ingrediencí jednodušší tvorba s vysoko posazenými ambientními plochami byla ten večer pro zvukaře nejjednodušší oříšek k rozlousknutí a také že zvuk byl v průběhu vystoupení VILDHJARTY společně s Loomisovým setem nejlepší.
Pánové vsadili všechno na svou novou řadovku, jež přijeli podpořit – zazněly „Shadow“ s výbornými zdvojenými vokály a rychlostními bicími, „Eternal Golden Monk“, „Dagger“ s kolotočářskými synťáky a off beatovými uvolňovačkami a set byl zakončen „All These Feelings“.
Místy trochu nuda, místy poctivý odkaz na Meshuggah, každopádně co se údernosti týče, neměla Vildhjarta ten večer konkurenci. Možná bych vytkl jen přílišný počet zastavovaček, které kazí výsledný flow, ale pánové hrají tak, jak to je na desce, jak také jinak.
Těší mne, že se opět ukázali jako velice schopní technici, kteří navíc dovedou i naživo předvést pořádný tlak. Co se davu před pódiem týče – mrtvo jak v kostele. Když se Vildhjarta nesměle optala, jestli „chceme ještě jednu“, nesmělé souhlasné zabrblání je muselo trochu vyvést z míry. Bylo to vlastně docela komické.
A to přitom Švédi netušili, že jsou na tom ještě dobře, jelikož po skončení jejich setu většina omladiny či příznivců djentu odešla pryč, takže na Loomise zůstala necelá stovka věrných. To je věru odměna za celoživotní práci v Nevermore jak stehno. Jistě, ne každý přišel na honění kytary, což je přesně to, co nastalo.
JEFF LOOMIS v oblíbeném tričku Hatesphere nastoupil a pak už to byla nepřetržitá shred honička hmatníku, kdy moderně math metalově nasekávaným rytmům vévodily všemožné kytarové parádičky, přičemž Jeff ani na chvilku nespustil ruce z hmatníku.
K dobru přidal „Sibylline Origin“, novou skladbu „ A Liars Chain“, „Shouting Fire at a Funeral“ ze své sólovky „Zero Order Phase“, tuším že jsem zaslechl také „Miles of Machines“, hrála se též „Surrender“, na níž si na desce zapěl Ihsahn, jakožto bonbónek na závěr si Jeff připravil vysokorychlostní otevírák „Mercurial“.
Jinak nevím čím to je, ale vystoupení ve mně nezanechalo nějaký výraznější dojem – jen potvrzení, že Jeff je král kytary, ale materiál se naživo neukázal jako právě nejsilnější - asi trošku moc pidli, málo tlaku, ale to je u sólových projektů, soustředěných na techniku normální - z alba to zní vždy lépe, než naživo.
Jeff měl výhodu alespoň v tom, že v jeho případě nebyl zvuk tak tragický jako v první půlce večera, na druhou stranu hrát před poloprázdným klubem asi nic moc. A pak konec – jeden přídavek pochopitelně stačil a dav očividně ani více pidlikaček slyšet nechtěl.
Já si v duchu během akce několikrát představoval, že nejlepší by asi bylo v tomto případě do klubu postavit židličky, na něž by si lidé sedli a poslouchali. Nemám v oblibě ty všemožné pity, skokany a pogo tanečníky, ale zase alespoň trochu nadšení by posluchači projevit mohli – zase tak nudná akce to totiž rozhodně nebyla.
Naopak, pro příznivce moderního progressivu se jednalo o dobré, byť dosti krátké vyžití, ačkoliv mám strach, že i do budoucna u nás bude obrovský problém math metal/djentovou muziku nazvučit, jelikož zde není moc kde brát.
Já osobně jsem byl velmi příjemně překvapen vystoupením Stealing Axion, které bych v dobrém zvuku chtěl určitě ještě slyšet.
Spojení starého a moderního progressivu je v jejich podání totiž určitě parádní věcí, navíc s některými nápady si ještě nikdo netroufl přijít.
Trochu zklamán jsem byl z vystoupení Monuments – ano, pohřbil jej zvuk, ale rozhodně výkon neodpovídal jejich renomé.
Vildhjarta předvedla pěkný standard a Jeff technické extenpore, které se tentokrát nesetkalo s větším ohlasem. Možná měl raději zůstat v Music City a rozdávat rozumy hudebníkům tam. Jenže on přijel udělat radost českým fanouškům své tvorby a mně nezbývá, než mu za to poděkovat. I všem, co přišli, byť do příště snad trochu více té energie. A lepší zvuk.
Stealing Axion
http://youtu.be/V-ULbfDK0Mg
Vystoupení zásadních jmen v současné době již, někdo by řekl, slábnoucího trendy žánru djentu, ve mně vyvolávalo již od počátku hned několik otázek – kolik přijde lidí? Koneckonců, Čechy jsou místem, v němž se tento styl muziky sleduje jen velmi okrajově, zde stále pevnou rukou vládne praděda bigbít.
Jaká asi bude demografie publika? Náctiletí mladíčci, či dlouholetí příznivci Jeffa Loomise, kteří si společně s jeho kytarovým uměním přišli poslechnout i jeho služebně mladší pohůnky? A jaký asi tak bude v našich podmínkách zvuk?
Celá akce se konala v klubu Nová Chmelnice, což je pouze přejmenovaný Exit. Ze zdí zmizely malůvky Satana, spoře oděných fantasy žen a bojovníků, a bůhvíčeho všeho ještě a jejich místo zaujaly siluety bavícího se davu. Jinak se celý prostor proměnil v poměrně moderně vyhlížející diskotéku, dokonce po pravé straně (dle mého názoru jednoho z nejlepších koncertních sálů v ČR) (směrem k pódiu) bylo strženo obložení a kde se vzala, tu se vzala - vykoukla okna, vedoucí do rušné ulice. Zaujal mne bar – ne snad proto, že bych se ihned jal nasávat, ale také zde proběhla změna, celé zákoutí působí oproti minulosti o notný kus moderněji.
Vstup v 19:00, hrát se začne až o cca. hodinu později, takže času dost. Nezávazně klábosíme s kytaristy ze Stealing Axion a Monuments, vyptávám se na dosavadní vývoj tour – merch se prodává velmi dobře (nejlepší kousky při pražské zastávce už údajně zcela rozebrány), Kodaň hlásí vyprodáno – tam byla dle názoru obou pánů nejlepší akce. No ve vyprodaném klubu se vždy hraje dobře, to je jasné každému hudebníkovi. Já nenápadně klukům dávám najevo, ať dnes s ničím takovým nepočítají – koneckonců, jsme v Čechách. S úsměvem přikyvují, je jim to jasné.
Obecenstvo se pomalu schází v klubu, potkávám některé kolegy ze spřátelených médií a zjišťuji, že s účastí to dnes nebude nejspíše žádná sláva, ale koneckonců u nás se na koncerty chodí zásadně až po první předkapele, takže zatím není co řešit.
Na pódium nastupují STEALING AXION – tři kytary vpředu, podporováni bubeníkem. Jejich album Moments je velmi dobré, tak jen čekám, zda-li kluci budou zápasit s nepřízní osudu v podobě již od počátku dosti průserového zvuku, navíc lead vokály Dana Folbricha hodně lidem připadají falešné (nejsou), má velmi zvláštní způsob frázování i barvu a i naživo dle dostupných ohlasů předvedl, že zpívat umí, ale někomu jednoduše vždy bude připadat mimo.
Pánové začali vesmírným opusem „Solar“, jenž prolétá mlhovinami, jednoduchým, takřka tribálním bicím rytmem uspává, až do chvíle, kdy vzduch protlo naprosto dokonalé sólo a já v ten okamžik byl jen smutný z toho, jak prasácky je kapela nazvučena, jelikož jinak by to bylo úžasné vystoupení. Určitě musím pochválit bicmena, jehož hra byla bezchybná a držela vystoupení v kolejích i v okamžicích, kdy už to s kapelou vlivem zvuku vypadalo dosti bledě.
Stealing Axion, aby dostáli své úloze předkapele dvou djentových veletočů, přidali ještě místy roboticky nasekanou „47 Days Later“, při níž jsem byl rád, že jsem stál na levé straně sálu, jelikož zde se zvuk skutečně dal poslouchat a já si tak skladbu parádně užil a opět si protáhl nebohý krk při výborných melodiích a svěžích nápadech, jež se mi na této nenápadné kapele tak líbí. Pak přišla na řadu „Everything and Nothing“ – a rychlé rozloučení s přítomnými. Těch mohlo být v současnosti tak do 160 a to jsme ještě dost shovívaví. No nevadí.
Na řadu přicházejí MONUMENTS, pro hned několik přítomných nejspíše hlavní hvězda večera – a dav se schází blíže k pódiu.
Hodně mě pobavila zpěvákova vizáž, jakoby si to přihasil odněkud z koncertu RUN DMC, se svým rovným kšiltem a baseballovým dresem, či co to bylo. No, zpěváci v djentu takové módní úchylky mají, tak dejme tomu (viz Spencer).
Zvuk se právě při této kapele dostal na své úplné dno – nejen, že vazbily kytary, mikrofon a třeba i bicí, ale když Matt vyšponoval své vokály do vyšších poloh, vytvářel uchu hodně nepříjemnou frekvenci, až jsem měl místy chuť odejít ze sálu. Také zvuková hladina byla dle klasického koncertního hesla „Volume doprava“, což naprosto nesnáším a nemít chrániče sluchu, asi už bych dnes při psaní tohoto reportu muziku neposlouchal. Jediný světlý moment byl při výměnách kytary.
Zazněla „Admit Defeat“, při které zanikly všechny ambientní pasáže, stejně tak jako kytary, slijící se do obrovské koule, jež povolila teprve v okamžiku, kdy jsem se chtě nechtě musel přesunout několik řad dozadu. Tam už byl zvuk o několik řádů lepší, dokonce jsem místy slyšel i kytarové „vyhrávky“. Neuvěřitelné
Jinak celkově značně přebasováno, vokální vystoupení maximálně průměrné, zpěvák několikrát žádal o circle pit, jenže ten den bylo obecenstvo chcíplé jak návštěvníci „konzertu“ klasiky, takže se tam mihli tak dva lidé, z toho třetí chtěl, ale upadl na zem, než se vůbec dostal „do kotle“. Monuments asi čuměli jak puk.
Pamatuji si „Degenerate“, která obsahuje jeden z nejzapamatovatelnějších motivů nové nahrávky a tam jsem Mattovi ty vokály věřil. Jindy, když ovšem zkoušel čisté pasáže, byl mimo, až hanba. Pro mě nejen vlivem zvuku dosti zklamání, ale tak ne vždy se zadaří.
Ke konci setu dorazil i – nikoliv kouzelník, ale Daniel Ädel z Vildhjarty a kluci si vystřihli duet. Pak Monuments set ukončili, přičemž po celou dobu se s kluky ze švédské smečky na scéně pošťuchovali, jak to jen šlo. Očividně turné je dlouhé a pánové si krátí volnou chvíli při čekání na uvolnění místa na stage.
Pak zhlasla světla a nastoupila kapela slibující ten večer největší hudební masakr. Jako vichřice vtrhli na scénu oba vokalisté – jak Dan, tak Vilhelm, a rozehrávali to s publikem jako vždy. Určitě je třeba zmínit, že jejich, co do jednotlivých zvukových ingrediencí jednodušší tvorba s vysoko posazenými ambientními plochami byla ten večer pro zvukaře nejjednodušší oříšek k rozlousknutí a také že zvuk byl v průběhu vystoupení VILDHJARTY společně s Loomisovým setem nejlepší.
Pánové vsadili všechno na svou novou řadovku, jež přijeli podpořit – zazněly „Shadow“ s výbornými zdvojenými vokály a rychlostními bicími, „Eternal Golden Monk“, „Dagger“ s kolotočářskými synťáky a off beatovými uvolňovačkami a set byl zakončen „All These Feelings“.
Místy trochu nuda, místy poctivý odkaz na Meshuggah, každopádně co se údernosti týče, neměla Vildhjarta ten večer konkurenci. Možná bych vytkl jen přílišný počet zastavovaček, které kazí výsledný flow, ale pánové hrají tak, jak to je na desce, jak také jinak.
Těší mne, že se opět ukázali jako velice schopní technici, kteří navíc dovedou i naživo předvést pořádný tlak. Co se davu před pódiem týče – mrtvo jak v kostele. Když se Vildhjarta nesměle optala, jestli „chceme ještě jednu“, nesmělé souhlasné zabrblání je muselo trochu vyvést z míry. Bylo to vlastně docela komické.
A to přitom Švédi netušili, že jsou na tom ještě dobře, jelikož po skončení jejich setu většina omladiny či příznivců djentu odešla pryč, takže na Loomise zůstala necelá stovka věrných. To je věru odměna za celoživotní práci v Nevermore jak stehno. Jistě, ne každý přišel na honění kytary, což je přesně to, co nastalo.
JEFF LOOMIS v oblíbeném tričku Hatesphere nastoupil a pak už to byla nepřetržitá shred honička hmatníku, kdy moderně math metalově nasekávaným rytmům vévodily všemožné kytarové parádičky, přičemž Jeff ani na chvilku nespustil ruce z hmatníku.
K dobru přidal „Sibylline Origin“, novou skladbu „ A Liars Chain“, „Shouting Fire at a Funeral“ ze své sólovky „Zero Order Phase“, tuším že jsem zaslechl také „Miles of Machines“, hrála se též „Surrender“, na níž si na desce zapěl Ihsahn, jakožto bonbónek na závěr si Jeff připravil vysokorychlostní otevírák „Mercurial“.
Jinak nevím čím to je, ale vystoupení ve mně nezanechalo nějaký výraznější dojem – jen potvrzení, že Jeff je král kytary, ale materiál se naživo neukázal jako právě nejsilnější - asi trošku moc pidli, málo tlaku, ale to je u sólových projektů, soustředěných na techniku normální - z alba to zní vždy lépe, než naživo.
Jeff měl výhodu alespoň v tom, že v jeho případě nebyl zvuk tak tragický jako v první půlce večera, na druhou stranu hrát před poloprázdným klubem asi nic moc. A pak konec – jeden přídavek pochopitelně stačil a dav očividně ani více pidlikaček slyšet nechtěl.
Já si v duchu během akce několikrát představoval, že nejlepší by asi bylo v tomto případě do klubu postavit židličky, na něž by si lidé sedli a poslouchali. Nemám v oblibě ty všemožné pity, skokany a pogo tanečníky, ale zase alespoň trochu nadšení by posluchači projevit mohli – zase tak nudná akce to totiž rozhodně nebyla.
Naopak, pro příznivce moderního progressivu se jednalo o dobré, byť dosti krátké vyžití, ačkoliv mám strach, že i do budoucna u nás bude obrovský problém math metal/djentovou muziku nazvučit, jelikož zde není moc kde brát.
Já osobně jsem byl velmi příjemně překvapen vystoupením Stealing Axion, které bych v dobrém zvuku chtěl určitě ještě slyšet.
Spojení starého a moderního progressivu je v jejich podání totiž určitě parádní věcí, navíc s některými nápady si ještě nikdo netroufl přijít.
Trochu zklamán jsem byl z vystoupení Monuments – ano, pohřbil jej zvuk, ale rozhodně výkon neodpovídal jejich renomé.
Vildhjarta předvedla pěkný standard a Jeff technické extenpore, které se tentokrát nesetkalo s větším ohlasem. Možná měl raději zůstat v Music City a rozdávat rozumy hudebníkům tam. Jenže on přijel udělat radost českým fanouškům své tvorby a mně nezbývá, než mu za to poděkovat. I všem, co přišli, byť do příště snad trochu více té energie. A lepší zvuk.
Stealing Axion
http://youtu.be/V-ULbfDK0Mg
