Když nám bylo nabídnuto ze strany šéfredaktora Fobia zinu Johana, abychom sepsali své zážitky z turné Black Trolls over Europe III, přijali jsme to samozřejmě s potěšením. Chvíli jsem přemýšlel, jestli zážitky mladé kapely, rozkoukávající se po zahraničí, mohou být skutečně pro někoho zajímavé, ale koneckonců ignorovat je může každý. Někomu naopak mohou poskytnout pár tipů na turné a vhled do toho, jak to chodí u našich západních sousedů, alespoň tedy v tomto případě. A my tím zaplníme další místo v českém metalovém mediálním prostoru (úsměv) a ještě si díky této možnosti alespoň zapamatujeme, co se vlastně dělo. Chvíli jsem přemýšlel, jak se věci zhostím – jestli půjdu čistě fakticky a budu se snažit dát případným jiným kapelám prostý vhled do našich vlastních zkušeností, s nimiž pak můžou pracovat (protože koneckonců každá zkušenost je dobrá a my taky nasloucháme, kde se co šustne, a jsme zvědaví jak fretky), nebo zkusím jet uvolněnější formou. Nakonec jsem se rozhodl psát, co mě napadne, alespoň bude vše autentické. Tento diář totiž skutečně píšu během tour a odesílám jej Johanovi podle toho, kde se zrovna objeví wi-fi. Ale teď už k věci, ať víte, o co vlastně jde. Někdy na jaře nám přišel od naší německé firmy Black Bards návrh smlouvy na účast na již tradičním turné zahrnujícím zpravidla především jejich rodné Německo, v tomto případě ještě pražskou zastávku a dva koncerty v Holandsku. Turné bylo, respektive je, zamýšleno z nemalé části jako podpora našeho právě vydaného alba „Lead – Not Follow“ a jsme do něj uvrtáni jako jediná kapela pod Black Bards. Společnost nám dalších deset dní budou dělat německé kapely Odroerir a XIV Dark Centuries, které spojuje společný label Einheit, dále Suidakra, jež se těší jisté známosti a popularitě i na území našeho státu, a spolu s nimi holandští folk-thrash/punkeři Chain of Dogs a irští válečníci Waylander. Ti jsou rovněž poměrně známí i našemu posluchači, zvláště pokud se orientuje ve folk-related žánrech, a někteří z nich tuto kapelu staví na roveň jejich irských kolegů Cruachan.
Původně jsem chtěl psát již včera, jakmile jsme přijeli do studentské ubytovny v Essenu na samých západních hranicích Německa. Francie je odsud co by kamenem dohodil. Příjezd v deset večer po dvanácti hodinách v autě a pár hodinách spánku mi však vzal veškerý elán a živé žvatlání půlky Cruadalach, štastné, že si konečně může natáhnout nohy, bylo taky jistou překážkou. Druhé auto přijelo až v půl druhé ráno, protože kluci (a Hanka, naše houslistka), museli v Praze počkat na milou Helenku Macháčkovou, jinak flétnistku u nás velmi úspěšného world-music ansámblu Tomáš Kočko & Orchestr, jež měla během dne ještě jisté vysokoškolské povinnosti. Helenka je totiž naší posilou pro toto tour vzhledem k tomu, že naše Petra (dudy, šalmaje, flétny) se pochopitelně musí starat o své půlroční škvrně. Elán, s jakým sehnala náhradu, je však více než obdivuhodný, a stejný respekt si zaslouží i Helenka, které jinak metalová scéna neříká vůbec nic, ale soudě podle dnešního prvního proběhnuvšího koncertu by spolupráce mohla klapat a devět nastávajících dní by mohlo být velmi příjemných. Ostatně, Cruadalach jsou na kvalitní záskoky zvyklí (díky bohům za naše přátele!) – je to asi 14 dní, co za kytaristu Tomáše na třech polských koncertech zaskočil bez jediné zkoušky kytarista Bálint Kemény z maďarské Niburty, který přejel během noci trasu Budapešť – Praha, aby si dal půlhodiny oraz, a následně jej čekal smrtící 13hodinový trip do Varšavy. Za dechy během tohoto výletu pro změnu zaskakovala zpěvačka Ana Backonja z chorvatských Stribog, která si tak udělala výlet až ze Záhřebu, aby následující tři dny zpívala dechové party (!). Když si uvědomím, že každá překážka se dá pokořit, jen když má člověk dost vůle, je to opravdu povznášející pocit. Ovšem o tomhle jsem vlastně psát nechtěl, ale pominout Helenčinu účast by byl smrtelný hřích.
Pokud se ptáte, proč cesta z Prahy do Essenu trvala dvanáct hodin, odpovědět můžeme jednoduše - nemáme dodávku, jezdíme dvěma auty, z nichž jedno má stěží techničák a u druhého je zázrak, že ještě vůbec jede, a rychlost 120 km/h z kopce je tak maximum, co první osádka vytáhla. Rychlost 80 km/h na rovince je pak nemilým standardem i bez kolon kolem německých velkých měst, jimiž je jinak infrastrukturou skvěle vybavené Německo pověstné. Naším cílem bylo dojet do Mülheimu v Porúří, kde právě teď, v době psaní, probíhá velký festival Black Trolls Winterfest zorganizovaný naší firmou, aby nám byl v půl jedné v noci přistaven tourbus (což pro nás bude, jak si jistě umíte představit, po tisících kilometrů naježděných ve favoritech příjemná změna). Zatím vše funguje báječně. Ve sportovní hale v Mülheimu je jakás takás wifina (v tuhle chvíli je v backstage připojenej snad každej a připojení tak kolísá na úrovni modemu z roku 98), tak se mi snad podaří tohle grafomanské povídání odeslat. Právě teď přes chodbu dva tisíce lidí kouká na Moonsorrow a nám pomalu dochází, že je to pravda a že jsme skutečně tady. Žádnej virtuální fest ani tour, venku stojí gigantický tourbus Immortal a neustále kolem nás poletuje náš tour manager Sebastian, který je nám ve všem k ruce. Samozřejmostí jsou luxusní oddělené backstage (tu naši sdílíme se Suidakrou), sprchy, catering… Trochu se děsíme toho, co budou kapely říkat na naši pražskou zastávku, kde momentálně řešíme problém, jak pro ně zajistit sprchy zakotvené ve smlouvě, když jinak výborný, byť trochu prťavý klub Exit-us žádnými nedisponuje. Dost možná si všech třicet metalistů rozhodíme po bytech. Víc vlastně v tuto chvíli není o čem psát, odehráli jsme kolem poledne pro přibližně dvě stě lidí, což je ještě daleko více, než jsme čekali. Upřímně jsme si mysleli, že v době našeho setu nebude v hale ani noha a my si vyzkoušíme, jak zní akustika opuštěného letiště, koneckonců by se nebylo co divit – line-up šestnácti kapel je vražedný a nevidím jediný důvod, proč by někdo chodil na začátek festu v 10:00, když hvězdy začaly hrát teprve od půl šesté. Týr, Moonsorrow (Crimfall hrál hned po nás, tedy v půl jedné! Naprosto nechápu nedoceněnost téhle fantastické kapely z Finska), brzy na pódium nastupují Primordial a po nich Ensiferum a Immortal. Line-up snů pro každého, kdo je aspoň trochu fanouškem nejen pagan metalu. Všechny tyhle lidi tady můžete potkat na chodbě za dveřmi, koneckonců tourbus společného turné Týr, Crimfall a Moonsorrow pod názvem „Dead Tyrants Tour“ přijel už časně z rána, takže muzikanti ze zmíněných kapel tady obzajtovali už od ranních hodin, na rozdíl od Immortal, které jsem dosud (je skoro devět večer) nepotkal.
Kromě ohromné profesionální péče stojí za řeč jistě i naprosto neskutečný zvuk. Na zvukaře obecně máme kliku a máme velmi rádi kluky z Melodky, profíky z Faválu i Tomáše z Exit-Usu, ale tohle je ještě o dost jiný level. Poprvé jsme pochopili, že rychlost nazvučení není jen problém kapely, ale právě i o schopnosti (a samozřejmě počtu) zvukařů. S neskutečnou rychlostí nás na ohromné stagi zapojili a nazvučili během deseti minut (všech devět nástrojů a tři vokály, a to včetně stavění rampy na bicí) a bylo okamžitě možné hrát, přičemž nebylo slyšet pískot jediného nástroje nebo zpětná vazba. Samozřejmě je to i o jiné cenové hladině vybavení. Po půlhodině jsme byli velmi slušně, ale nekompromisně vypakováni z pódia, přestože si publikum žádalo přídavek. Koneckonců nedodržovení harmonogramu by mohlo znamenat nepředstavitelný skluz, který si akce nemůže dovolit. Ovšem neskutečné je, že i teď jede vše jako hodinky a kapely hrají na minutu přesně! Možná by při podobné organizaci chodili i v naší zemi lidé na koncerty víc? Koneckonců máme zkušenosti, že když se někdo skutečně stará o potřeby návštěvníka (jako třeba kluci z Bzí dělající Crossover Sickfest), lidé pak skutečně přijdou. Teď mě omluvte, článek nabobtnal po prvním koncertě do mamutích rozměrů, což se pokusím v dalších dnech zmírnit, a kromě toho začínají Primordial. A to si kurva odmítám nechat ujít.
Radalf
http://bandzone.cz/cruadalach
Původně jsem chtěl psát již včera, jakmile jsme přijeli do studentské ubytovny v Essenu na samých západních hranicích Německa. Francie je odsud co by kamenem dohodil. Příjezd v deset večer po dvanácti hodinách v autě a pár hodinách spánku mi však vzal veškerý elán a živé žvatlání půlky Cruadalach, štastné, že si konečně může natáhnout nohy, bylo taky jistou překážkou. Druhé auto přijelo až v půl druhé ráno, protože kluci (a Hanka, naše houslistka), museli v Praze počkat na milou Helenku Macháčkovou, jinak flétnistku u nás velmi úspěšného world-music ansámblu Tomáš Kočko & Orchestr, jež měla během dne ještě jisté vysokoškolské povinnosti. Helenka je totiž naší posilou pro toto tour vzhledem k tomu, že naše Petra (dudy, šalmaje, flétny) se pochopitelně musí starat o své půlroční škvrně. Elán, s jakým sehnala náhradu, je však více než obdivuhodný, a stejný respekt si zaslouží i Helenka, které jinak metalová scéna neříká vůbec nic, ale soudě podle dnešního prvního proběhnuvšího koncertu by spolupráce mohla klapat a devět nastávajících dní by mohlo být velmi příjemných. Ostatně, Cruadalach jsou na kvalitní záskoky zvyklí (díky bohům za naše přátele!) – je to asi 14 dní, co za kytaristu Tomáše na třech polských koncertech zaskočil bez jediné zkoušky kytarista Bálint Kemény z maďarské Niburty, který přejel během noci trasu Budapešť – Praha, aby si dal půlhodiny oraz, a následně jej čekal smrtící 13hodinový trip do Varšavy. Za dechy během tohoto výletu pro změnu zaskakovala zpěvačka Ana Backonja z chorvatských Stribog, která si tak udělala výlet až ze Záhřebu, aby následující tři dny zpívala dechové party (!). Když si uvědomím, že každá překážka se dá pokořit, jen když má člověk dost vůle, je to opravdu povznášející pocit. Ovšem o tomhle jsem vlastně psát nechtěl, ale pominout Helenčinu účast by byl smrtelný hřích.
Pokud se ptáte, proč cesta z Prahy do Essenu trvala dvanáct hodin, odpovědět můžeme jednoduše - nemáme dodávku, jezdíme dvěma auty, z nichž jedno má stěží techničák a u druhého je zázrak, že ještě vůbec jede, a rychlost 120 km/h z kopce je tak maximum, co první osádka vytáhla. Rychlost 80 km/h na rovince je pak nemilým standardem i bez kolon kolem německých velkých měst, jimiž je jinak infrastrukturou skvěle vybavené Německo pověstné. Naším cílem bylo dojet do Mülheimu v Porúří, kde právě teď, v době psaní, probíhá velký festival Black Trolls Winterfest zorganizovaný naší firmou, aby nám byl v půl jedné v noci přistaven tourbus (což pro nás bude, jak si jistě umíte představit, po tisících kilometrů naježděných ve favoritech příjemná změna). Zatím vše funguje báječně. Ve sportovní hale v Mülheimu je jakás takás wifina (v tuhle chvíli je v backstage připojenej snad každej a připojení tak kolísá na úrovni modemu z roku 98), tak se mi snad podaří tohle grafomanské povídání odeslat. Právě teď přes chodbu dva tisíce lidí kouká na Moonsorrow a nám pomalu dochází, že je to pravda a že jsme skutečně tady. Žádnej virtuální fest ani tour, venku stojí gigantický tourbus Immortal a neustále kolem nás poletuje náš tour manager Sebastian, který je nám ve všem k ruce. Samozřejmostí jsou luxusní oddělené backstage (tu naši sdílíme se Suidakrou), sprchy, catering… Trochu se děsíme toho, co budou kapely říkat na naši pražskou zastávku, kde momentálně řešíme problém, jak pro ně zajistit sprchy zakotvené ve smlouvě, když jinak výborný, byť trochu prťavý klub Exit-us žádnými nedisponuje. Dost možná si všech třicet metalistů rozhodíme po bytech. Víc vlastně v tuto chvíli není o čem psát, odehráli jsme kolem poledne pro přibližně dvě stě lidí, což je ještě daleko více, než jsme čekali. Upřímně jsme si mysleli, že v době našeho setu nebude v hale ani noha a my si vyzkoušíme, jak zní akustika opuštěného letiště, koneckonců by se nebylo co divit – line-up šestnácti kapel je vražedný a nevidím jediný důvod, proč by někdo chodil na začátek festu v 10:00, když hvězdy začaly hrát teprve od půl šesté. Týr, Moonsorrow (Crimfall hrál hned po nás, tedy v půl jedné! Naprosto nechápu nedoceněnost téhle fantastické kapely z Finska), brzy na pódium nastupují Primordial a po nich Ensiferum a Immortal. Line-up snů pro každého, kdo je aspoň trochu fanouškem nejen pagan metalu. Všechny tyhle lidi tady můžete potkat na chodbě za dveřmi, koneckonců tourbus společného turné Týr, Crimfall a Moonsorrow pod názvem „Dead Tyrants Tour“ přijel už časně z rána, takže muzikanti ze zmíněných kapel tady obzajtovali už od ranních hodin, na rozdíl od Immortal, které jsem dosud (je skoro devět večer) nepotkal.
Kromě ohromné profesionální péče stojí za řeč jistě i naprosto neskutečný zvuk. Na zvukaře obecně máme kliku a máme velmi rádi kluky z Melodky, profíky z Faválu i Tomáše z Exit-Usu, ale tohle je ještě o dost jiný level. Poprvé jsme pochopili, že rychlost nazvučení není jen problém kapely, ale právě i o schopnosti (a samozřejmě počtu) zvukařů. S neskutečnou rychlostí nás na ohromné stagi zapojili a nazvučili během deseti minut (všech devět nástrojů a tři vokály, a to včetně stavění rampy na bicí) a bylo okamžitě možné hrát, přičemž nebylo slyšet pískot jediného nástroje nebo zpětná vazba. Samozřejmě je to i o jiné cenové hladině vybavení. Po půlhodině jsme byli velmi slušně, ale nekompromisně vypakováni z pódia, přestože si publikum žádalo přídavek. Koneckonců nedodržovení harmonogramu by mohlo znamenat nepředstavitelný skluz, který si akce nemůže dovolit. Ovšem neskutečné je, že i teď jede vše jako hodinky a kapely hrají na minutu přesně! Možná by při podobné organizaci chodili i v naší zemi lidé na koncerty víc? Koneckonců máme zkušenosti, že když se někdo skutečně stará o potřeby návštěvníka (jako třeba kluci z Bzí dělající Crossover Sickfest), lidé pak skutečně přijdou. Teď mě omluvte, článek nabobtnal po prvním koncertě do mamutích rozměrů, což se pokusím v dalších dnech zmírnit, a kromě toho začínají Primordial. A to si kurva odmítám nechat ujít.
Radalf
http://bandzone.cz/cruadalach
