VADER – Welcome To The Morbid Reich

VADER mi letos připravili dvě překvapení. A jak už to tak bývá, jedno příjemné a jedno nemilé. Nerad bych potenciálního čtenáře této recenze předem odradil, ale začnu onou nepříjemností, ostatně dodržím tím i časový sled. Pro ty, kteří dávají přednost dobrým zprávám, mám jeden trik – skočte rovnou na druhý odstavec (úsměv). Pro příznivce špatných zpráv se vrátím do letošního srpna, přesněji řečeno do 13.8. do pevnosti v Josefově, kde VADER v mých očích a uších dopadli neslavně; a nebyl jsem jediný, láteřilo více přítomných. Takže jsem nad polskou družinou zlomil hůl.

Jenže uplynuly dva měsíce a do rukou se mi dostalo album Welcome To The Morbid Reich. Abych pravdu napsal, nic extra jsem od něj nečekal, ostatně ze starších nahrávek VADER nemám naposlouchaného nic – viděl jsem kapelu vícekrát živě než jsem slyšel jejích alb. Asi je to ostuda, ale nějak jsme se s Peterem a jeho kumpány míjeli... Takže s takřka čistou hlavou jsem si „Uvítání v morbidní říši“ jen tak pustil a pak jsem si „jen tak“ řekl, že to snad není možné. Dlouho mě nechytla deathmetalová deska tak, jako tahle placka. Možná si někdo bude ťukat na čelo, ale první poslech mi připomněl někdejší setkání se SLAYER a jejich Reign In Blood před nějakými pětadvaceti lety. Ne, že by se VADER vrhli na thrash a začali kopírovat velikány, ale ten pocit... (navíc, ty thrashové elementy jsou místy nepřeslechnutelné).

Alfou a omegou alba je ale kytarová práce. Samozřejmě, že bez kvalitního rytmického doprovodu by to nebylo ono, ale ten je v pořádku a pak na sebe prostě kytary strhávají největší pozornost. Počet melodií, vyhrávek a sól, které se na albu nachází, dosahuje úctyhodné cifry, prakticky pořád se z reproduktorů line nějaké to „kvílení“. A není to „kvílení“ ledajaké, ale přímo parádní. Nemám příliš v lásce takový ten řeznický death metal, kde se objeví jedno sólo za pět songů a pořád se jen mydlí hluboké tóny. Tady je to takřka naopak, řezničina samozřejmě nechybí, ale vysokými tóny je tahle nahrávka živa. Je úplně jedno, která skladba zrovna hraje, pořád je to chytlavé, návykové, intenzivní... ale zároveň syrové a nátlakové. VADER se prostě povedlo trefit do mé noty a podle jiných ohlasů mám pocit, že nejen do té mé.

A nějaký tip na hit? Kromě intra Ultima Thule a mezihry They Are Coming..., přičemž obě kompozice lehce koketují s vážnohudebními postupy (v té druhé dotváří atmosféru ženský operní zpěv), lze označit jako „tip na koncertní tutovku“ prakticky všechny ostatní skladby. Pak ale nestačím kroutit nechápavě hlavou, proč na Brutalu za nějakých pětačtyřicet minut VADER zahráli tak nemastně a navíc dva covery... Kdyby do lidí naprali dva tři starší kusy a pak nasázeli nové fláky, mluvilo by se o nich jinak. Jedinou skladbou, která se vymyká výše naznačenému schématu, je závěrečná Black Velvet And Skulls Of Steel, která dává po všech těch vypalovačkou čas na vydechnutí, případně nadechnutí před dalším poslechem. Její atmosféra je specifická, tempo volnější, ale dopad do posluchačovy mysli stejně intenzivní, jako největší masakr Decapitated Saints, ve kterém Peter sází slova kadencí ruských kaťuší.

Nahrávka má parádně jasný a čitelný sound, obal je také na velmi dobré úrovni... co tomuto klenotu vytýkat? Nic mě nenapadá... Dávám po dlouhé době plný počet bodů a užívám si poněkolikáté krásu v Return To The Morbid Reich, The Black Eye, Come And See My Sacrifice, ...