Kdybych měl nahrávku PRVNÍ HOŘE (snad skloňuji správně) charakterizovat jediným slovem, zvolil bych „kontrastní“. Ona by posloužila i slova „barevné“, „pestré“, „ujeté“, „pološílené“, „avantgardní“, „bizarní“ a nějaká další, ale já si myslím, že právě na kontrastech je album vydané pod křídly „Kontraproduktivního“ labelu postavené. Ale nechme hraní si se slovy a pojďme se pokusit alespoň trochu těžko zařaditelnou muziku pražského kvintetu popsat.
Rock, punk, hard core, metal, jazz, elektroniku, pop... tohle všechno, a možná i něco dalšího, lze na Clubu Silencio najít. PRVNÍ HOŘE s posluchačem hrají zajímavou hru. Nikoliv na schovávanou, ale „na šokovanou“. O dramatické zvraty není nouze, z pasáží takřka popových pánové rázem přecházejí do úseků nářeznických, přičemž obě polohy jsou natolik chytlavé, že po dvou třech posleších máte všechny skladby (kromě elektronických „Dějství“ – k těm se dostanu později) „v hlavě“ a nevíte, jestli se máte těšit na popové popěvky, hardcoreové výjezdy s frenetickým řevem, akordeonové cirkusové melodie nebo klavírní exhibice. Samozřejmě víte, že dojde na všechno, ale co chtít dřív?
Každá z devíti řádných skladeb má „něco do sebe“, něco, čím si dokáže zajistit trvalou pozornost. Kromě nesporné kompoziční vyspělosti a neortodoxnosti se na oné barevnosti podílí zajímavé nástrojové obsazení a návdavkem i spousta samplovaných zvuků. Kytara, baskytara, klávesy (s hodně pestrým rejstříkem), akordeon a bicí tvoří mozaiku, jejich party jsou přesně nadávkovány tak, aby se nic s ničím netlouklo a vše bylo pěkně čitelné. Takže úvod patří piánu, které střídá v hlavní roli kytara, následují „space“ samply, přidává se lehce parodický zpěv v angličtině, aby se záhy objevila čeština v refrénu zpívaném o poznání ostřejším hlasem. Jednoznačný hit, který okamžitě uvízne v podvědomí, aby ne, když text je tak ujetý (nic ve zlém), až je hezký („zasekla se diskokoule zasekla, už se jako dříve neblyští, za to půjde diskodýdžej do pekla, že už mu jehla nesviští“). Ještě o fous ujetější je coreově-elektronicko-popová No Future, v níž se střídají hardcoreové nájezdy s odlehčenými momenty, zběsilý punkový řev s melodickým zpěvem i nějakým svahilským drmolením, a v závěru se ke slovu dere elektronické kvíkání. Po dvou atacích je nejvyšší čas na krátký oddych, který obstarává druhé Dějství, čistě elektronické intermezzo; tyhle předěly se objevují ještě dvakrát, po dvou resp. třech skladbách, do kontextu alba přirozeně zapadají, ale zdali by obstály samostatně v elektronickém žánru, to nedokáži posoudit. Ale jejich účel je tady a teď...
A ten kdo valí svůj kámen
kdo ještě valí svůj kámen
je posvátnej blázen
Tyhle verše by mohly naznačovat, že kapela vidí sebe sama jako bájného Sisyfa (rovná se blázna – úsměv), který bez ohledu na to, že jeho snaha je předem ztracená, se nevzdává a „ten svůj kámen“ valí nahoru znovu a znovu... PRVNÍ HOŘE se snaží znovu a znovu míchat, kombinovat, šokovat, ale i pohladit. Podle mě se jim to daří měrou vrchovatou, ale na druhou stranu si dovedu představit, že řadu posluchačů jejich eklektismus odradí. Asi tady nemá smysl podrobně pitvat všechny skladby, to by recenze byla třikrát delší a nikdo by neměl sílu ji dočíst do konce... (úsměv)
Alespoň krátký odstaveček si ale zaslouží zpěv. Milan Urza nemá školený projev, ale jeho hlas je... jak to jen vyjádřit... nezaměnitelný. A charismatický – ať už pěje sofistikovaným a uhlazeným hlasem, nebo procítěně, či expresívně křičí, pořád je to „on“. Snad jen v takřka deathmetalovém chropotu zaměnitelný je, ale v podobném extrému je jistá nečitelnost věcí očekávanou.
Milan je zároveň i autorem všech textů, se slovy si hraje a v tomto případě jde spíše o básně než o klasické písňové texty. Často mám pocit, že píše autobiografické verše, kterými se snaží popsat to, o co se s kapelou snaží, co je pro něj důležité a také to, co jej trápí.
Někde svítí, někde svítí hvězda
a na ní se a na ní se
hraje divná, smutná, krásná
temná hudba
o který se, o který se
ani ve snu nezdá
(Hvězda)
Pádlujem proti proudu
hlavou proti proudu
naše budoucnost je jistá
že nemůžem se z místa
ani hnout
Milujem protiproud
Milujem protiproud
(Proti proudu)
A když už věříš, že jsi našel cíl
tak to jsi jenom zabloudil
život má trpkej úsměv
ve tváři
(Sny)
Ale ne, „žádnej trpkej“ úsměv, ale naopak úsměv „veselej“ je v případě Clubu Silencio (proč je název česky zpívaného alba v anglicko-španělské kombinaci se nedozvíte v chystaném rozhovoru – smích) na místě, protože se jedná o jedno z nejlepších alb, jaké jsem měl možnost letos slyšet. K výslednému dojmu přispívá i kvalitní zvuk, o který se postarali Robert Rajs (studio Entlaab) a Ecson Waldes v Biotech studiu.
Seznam skladeb:
Čas: 40:04
ROZHOVOR
www.bandzone.cz/prvnihore
Rock, punk, hard core, metal, jazz, elektroniku, pop... tohle všechno, a možná i něco dalšího, lze na Clubu Silencio najít. PRVNÍ HOŘE s posluchačem hrají zajímavou hru. Nikoliv na schovávanou, ale „na šokovanou“. O dramatické zvraty není nouze, z pasáží takřka popových pánové rázem přecházejí do úseků nářeznických, přičemž obě polohy jsou natolik chytlavé, že po dvou třech posleších máte všechny skladby (kromě elektronických „Dějství“ – k těm se dostanu později) „v hlavě“ a nevíte, jestli se máte těšit na popové popěvky, hardcoreové výjezdy s frenetickým řevem, akordeonové cirkusové melodie nebo klavírní exhibice. Samozřejmě víte, že dojde na všechno, ale co chtít dřív?
Každá z devíti řádných skladeb má „něco do sebe“, něco, čím si dokáže zajistit trvalou pozornost. Kromě nesporné kompoziční vyspělosti a neortodoxnosti se na oné barevnosti podílí zajímavé nástrojové obsazení a návdavkem i spousta samplovaných zvuků. Kytara, baskytara, klávesy (s hodně pestrým rejstříkem), akordeon a bicí tvoří mozaiku, jejich party jsou přesně nadávkovány tak, aby se nic s ničím netlouklo a vše bylo pěkně čitelné. Takže úvod patří piánu, které střídá v hlavní roli kytara, následují „space“ samply, přidává se lehce parodický zpěv v angličtině, aby se záhy objevila čeština v refrénu zpívaném o poznání ostřejším hlasem. Jednoznačný hit, který okamžitě uvízne v podvědomí, aby ne, když text je tak ujetý (nic ve zlém), až je hezký („zasekla se diskokoule zasekla, už se jako dříve neblyští, za to půjde diskodýdžej do pekla, že už mu jehla nesviští“). Ještě o fous ujetější je coreově-elektronicko-popová No Future, v níž se střídají hardcoreové nájezdy s odlehčenými momenty, zběsilý punkový řev s melodickým zpěvem i nějakým svahilským drmolením, a v závěru se ke slovu dere elektronické kvíkání. Po dvou atacích je nejvyšší čas na krátký oddych, který obstarává druhé Dějství, čistě elektronické intermezzo; tyhle předěly se objevují ještě dvakrát, po dvou resp. třech skladbách, do kontextu alba přirozeně zapadají, ale zdali by obstály samostatně v elektronickém žánru, to nedokáži posoudit. Ale jejich účel je tady a teď...
A ten kdo valí svůj kámen
kdo ještě valí svůj kámen
je posvátnej blázen
Tyhle verše by mohly naznačovat, že kapela vidí sebe sama jako bájného Sisyfa (rovná se blázna – úsměv), který bez ohledu na to, že jeho snaha je předem ztracená, se nevzdává a „ten svůj kámen“ valí nahoru znovu a znovu... PRVNÍ HOŘE se snaží znovu a znovu míchat, kombinovat, šokovat, ale i pohladit. Podle mě se jim to daří měrou vrchovatou, ale na druhou stranu si dovedu představit, že řadu posluchačů jejich eklektismus odradí. Asi tady nemá smysl podrobně pitvat všechny skladby, to by recenze byla třikrát delší a nikdo by neměl sílu ji dočíst do konce... (úsměv)
Alespoň krátký odstaveček si ale zaslouží zpěv. Milan Urza nemá školený projev, ale jeho hlas je... jak to jen vyjádřit... nezaměnitelný. A charismatický – ať už pěje sofistikovaným a uhlazeným hlasem, nebo procítěně, či expresívně křičí, pořád je to „on“. Snad jen v takřka deathmetalovém chropotu zaměnitelný je, ale v podobném extrému je jistá nečitelnost věcí očekávanou.
Milan je zároveň i autorem všech textů, se slovy si hraje a v tomto případě jde spíše o básně než o klasické písňové texty. Často mám pocit, že píše autobiografické verše, kterými se snaží popsat to, o co se s kapelou snaží, co je pro něj důležité a také to, co jej trápí.
Někde svítí, někde svítí hvězda
a na ní se a na ní se
hraje divná, smutná, krásná
temná hudba
o který se, o který se
ani ve snu nezdá
(Hvězda)
Pádlujem proti proudu
hlavou proti proudu
naše budoucnost je jistá
že nemůžem se z místa
ani hnout
Milujem protiproud
Milujem protiproud
(Proti proudu)
A když už věříš, že jsi našel cíl
tak to jsi jenom zabloudil
život má trpkej úsměv
ve tváři
(Sny)
Ale ne, „žádnej trpkej“ úsměv, ale naopak úsměv „veselej“ je v případě Clubu Silencio (proč je název česky zpívaného alba v anglicko-španělské kombinaci se nedozvíte v chystaném rozhovoru – smích) na místě, protože se jedná o jedno z nejlepších alb, jaké jsem měl možnost letos slyšet. K výslednému dojmu přispívá i kvalitní zvuk, o který se postarali Robert Rajs (studio Entlaab) a Ecson Waldes v Biotech studiu.
Seznam skladeb:
- Dějství 1
- Diskokoule
- No future
- Dějství 2
- V cizím hrobě
- Proti proudu
- Dějství 3
- Sny
- Noční bůh
- Vykloubenej svět
- Dějství 4
- Hvězda
- Proč zrovna já II
Čas: 40:04
ROZHOVOR
www.bandzone.cz/prvnihore
