Král hororového metalu se po pěti letech vrátil do Prahy. Jeho vystoupení jsem v roce 2001 prošvihl, takže letošní koncert byl pro mě prvním setkáním s živým mistrem. Cesta z jižních Čech do Prahy utekla jako voda, sice bylo trochu větší teplo, ale proti tomu, co následovalo večer, to byla pohodička. Narozdíl od spolucestujících (kteří šli na pivo) jsem zamířil rovnou do Roxy a po kratičké akreditační proceduře jsem sestoupil do podzemí.
Tam postávalo pár desítek metlošů, ale na nějaký nával to moc nevypadalo – a to už do avizovaného začátku chybělo sotva pár minut. Krátce po 18. hodině vylezla před hrstku aktivních posluchačů norská heavy metalová parta THUNDERBOLT. Těžko říct, jak se dostala na Kingův koncert, protože nedosahovala ani průměrných kvalit. Stokrát ohrané postupy, víceméně neměmnné tempo a skoro u každé skladby si člověk mohl říci – to jsou Iron Maiden, tohle Judas. Za trochu větší pozornost stál šikovný kytarista stojící z mého pohledu vpravo a vokalista disponující dobrým hlasem sakra podobným Dickinsonovu. Vepředu byl zvuk dobrý, vzadu horší. S přibývajícím časem mě pánové bavili méně a méně a závěr jsem doslova protrpěl. Kdyby se přeorientovali na IM revival, vzbudili by možná větší zájem, takhle o tom silně pochybuju. Raději bych místo Thunderbolt viděl Root, kteří se na pražské štaci původně také měli objevit, nakonec ale dostali šanci jen na té zlínské následujíc den.
Druhá třičtvrtěhodina patřila jejich krajanům GRIFFIN. Mnohem agresívnější heavy metal, mnohem více energie, mnohem lepší bicmen, mnohem více mě to bavilo, byť vokalista nedisponoval nikterak zajímavým hlasem. Zvýšil se i počet přihlížejících a v první brázdě se začalo fandit, což zpěvák odměňoval ošacením s logem kapely. O zvuku platí výše uvedené, s přibývající vzdáleností od pódia klesala jeho kvalita. Vzduch začal houstnout, teplota stoupat, ale Griffin jsem s chutí vyslechl až do konce v předních řadách. Po skončení jejich setu jsem se šel nadejchat čerstvějšího vzduchu ke vchodu a zároveň ze zástupců pořadatelské agentury vyzvědět údaje o počtu příchozích – 850 lístků zmizelo z předprodeje, další lidi stále přicházeli, takže střízlivý odhad se pohybuje kolem 1000 temných duší.
KING DIAMOND si dával hodně na čas a prostor klubu se mezitím zaplnil takřka k prasknutí. S Lukášem z Metal Swampu jsme drze pár řad překonali a někde v půli placu jsme očekávali zahájení. Pódium vyzdobený kamennou bránou s netopýrem, visícím sametem a hrazdou s pouty, vzduch nedejchatelnej, King nikde. Zástupy fanoušků začínají dávat najevo nelibost s průtahy. Nespokojenost davu končí až těsně před půl devátou, kdy začíná sáhodlouhé intro. Při něm přinášejí pochopové bílou rakev s nápisem Abigail a pak konečně přichází temnot mocný pán v cylindru, s očekávaným mejkapem a s mikrofonm nasazeným na kříži z kostí. I přes letošní půlstoleté narozeniny stále štíhlý a jak následně předvedl, i v dokonalé formě, jak pěvecké, tak fyzické. Úvodní vraždička mimina naznačila období, z jakého se bude hrát nejvíce. Hádáte-li na období od Abigail po Conspiracy, jste na správné stopě, ale došlo samozřejmě i na další nahrávky a také na Mercyful Fate. Prvních pět skladeb jsem vydržel v kotli, kde byl ale celkem přebuzený zvuk a hlavně kopáky se mi zdály moc nahlas. Na place se taky objevila avizovaná herečka Jody Cachia, aby coby Miriam porodila Abigail a zase na chvíli zmizela. Kytarista Andy La Rocque, který to s Kingem táhne více než 20 let, dokazoval své mistrovství každou vteřinou, ostatně tentokrát King poskládal velmi silnou sestavu (snad jsem zachytil všechna jména správně): bicí Matt Thompson, basa Hal Patino, kytary La Rocque a Mike Wead + symbolicky Livie Zitacoby doprovodná zpěvandule. Po páté skladbě jsem na omdlení a dobrovolně vyklízím přední pozice, mažu pro pivo a vzadu zjišťuju, že zvuk je zde úplně suprový. Tudíž se nikam nehrnu a zbytek koncertu pozoruju z bezpečné vzdálenosti. Na pódiu se pořád něco děje, Jody tancuje, zapaluje svíčky, pohrává si s beraní lebkou, akorát slibovaná rituální obět nepřichází. Zato se objevuje Livie, která ale není prakticky slyšet ani v prostoru u zvukaře a jak jsem se později doptal, tak ani vepředu. Uprostřed setu si jdou všichni kromě bicmena na chvíli odpočinout – a bicmen předvádí své umění sólově. Vrchol pro mě přichází s klipovkou Sleepless Nights z Conspiracy, ale celé vystoupení je naprosto strhující, bezchybné a dokonalé. King s přehledem vládne všemi polohami svého nezaměnitelného hlasu a kapela jede parádně. První konec přichází před třičtvtě na deset a tudíž je jasné, že se bude „neplánovaně" přidávat. Po třech skladbách to vypadá na definitvní šlus, ostatně v Roxy platí policejní hodina, jenže fans jsou jiného názoru a na jednu skladbu si ještě pány muzikanty vyřvou. Krátce po 22. hodině je tedy skutečný end a spokojenost je všeobecná. Naše výprava si chrochtá blahem a za slabší událostě považuju akorát hustý vzduch v narvaném klubu a nejakostní pivo. Jinak paráda.
