Ahoj, máte venku nové album, s jehož vydáním se pojí několik novinek. Tou první je, že „A Loathsome Aberration“ vyšlo u Bizarre Leprous Production, zatímco předchozí nahrávky, s jedinou výjimkou (tou bylo vydání pod Pařátem), jste si vydali sami. Nabízí se dva dotazy. Za prvé – jak jste se dostali do stáje Romana Poláčka, který většinou vydává jiné žánry, než jaký produkujete vy? Za druhé – je to úleva, když se nemusíte o vydání starat sami?
Ahoj, do stáje Romana Poláčka jsme se dostali úplně jednoduše. Napsali jsme mu, zda by měl chuť vydat nové album NEUROTIC MACHINERY a bez nějakých průtahů jsme si „plácli“. Nevím, jestli úleva, ale jsme rádi, že máme za zády někoho, kdo nás může dostat do nových teritorií.
Postaral se label i o vizuální stránku CD? Myslím malbu na titulní straně a design digipacku. Nebo jste italského malíře Paola Girardiho vybrali a oslovili sami? Proč právě Paolo?
Kdepak, Paola jsme si vyhlídli sami, ještě před oslovením Bizarre Leprous. Na Paola jsem narazil náhodně na Instagramu, když jsem hledal malíře, které bychom mohli oslovit. Následně jsme ho zařadili do užšího výběru tří malířů a nakonec jsme se domluvili na spolupráci právě s ním. Už z toho důvodu, že jeho práce se nám zamlouvala nejvíc a taktéž komunikace s ním byla nejrychlejší.
S vizuální stránkou souvisí i nové logo, jehož autorem je zřejmě nejpilnější autor log metalových kapel, Christophe Szpajdel. V novém logotypu se nedá přehlédnout pozůstatek toho předchozího, špičaté „o“; dostal „Kryštůfek“ ohledně tvorby loga zadání v tom smyslu, že byste rádi zachovali návaznost na to předchozí? A proč jste se rozhodli pro snad již pátou podobu logotypu?
Christophe dostal rámcové zadání, hrubou představu, jak by logo mělo vypadat. Včetně malého odkazu na minulost. Následně jsme obdrželi deset hrubých náčrtů, ze kterých jsme vybrali jeden, který se dál opracovával do finální podoby. Jelikož naše hudba prošla stylovou proměnou, cítili jsme, že je třeba tuto proměnu „doladit“ po všech stránkách, včetně nového loga. A žádné ze starších log se do nového konceptu nehodilo.
Zatímco vnější znaky doznaly řadu změn, vnitřní, myslím muzika, žádným velkým obratem neprošla. Zatímco alba „Cognitive Dissonance“ a „Nocturnal Misery“ se celkem lišila (na druhém jste citelně přitvrdili), na novince jako byste se usadili na území vytyčeném „Nocturnal Misery“. Je tenhle pohled, s pocitem, že novinka je o něco atmosféričtější, shodný s vaším?
Ano, je to přesně tak. Žádný další stylový veletoč v plánu nebyl. Cesta vytyčená „Nocturnal Misery“ nám zcela vyhovuje. Proto jsme se zaměřili při psaní nového alba právě na atmosféru, a kladli větší důraz na práci s aranžemi.
Přijde mi, že se v rámci žánru, kterým je technický či progresivní death metal, stále snažíte zůstat stravitelní – aby ve skladbách byly nějaké pasáže, které uvíznou posluchačům v paměti. Je to tahle v souladu s vašimi posluchačskými preferencemi, nebo na to jdete i s trochou kalkulu (vím, ošklivé slovo, ale nemyslím to zle, jen mě lepší výraz nenapadl), aby se fanoušci měli čeho chytit a nebyli nuceni jen kroutit hlavami, jak je to skvěle technicky zmáknuté, ale po dohrání alba jim zůstal jen pocit o muzikantské vyspělosti, ale nedokázali si skladby vybavit?
Rozumím, ale kdybychom chtěli kalkulovat, museli bychom dělat úplně jiný styl a celkově k tvorbě přistupovat jinak. Ale to není náš styl. Netuším, do jaké míry znáš naší diskografii, ale období „Causality Principle“ a „Cognitve Dissonance“ posluchačům zrovna dvakrát na ruku nejde. Tím chci říct, že jsme si vše vždy dělali po svém. Na „Nocturnal Misery“ a „A Loathsome Aberration“ jsme se rozhodli jít přímočařejší cestou, s větším důrazem na atmosféru.
Zvuk ze studia Seabeast zní moderně, odpovídá dnešní době, jediné, co mi nesedí, je zvuk rytmičáku – vlastně ani nevím, jestli jsou bicí nahrávané bubeníkem živě, nebo jestli jsou naprogramované, což byl myslím případ vaší předchozí nahrávky. Řešíte hodně zvuk, nebo to necháváte na povolaných lidech, ve vašem případě Tondovi Smrčkovi?
Zvuk řešíme všeobecně hodně a vlastně až díky Tondovi Smrčkovi jsme našli klid v duši. Jeho produkce a styl práce nám maximálně vyhovuje. Co se týče bicích, ano, jak u předchozí nahrávky, tak aktuální, jsou bicí „naklikané“ v počítači, a následně samplované. Martin (bubeník) je perfekcionista, chce mít vše pod kontrolou, proto u bicích partů a při jejich následném „zpracování“ strávil hromadu času. Tonda se následně držel jeho instrukcí. Ve finále pak společně konzultovali detaily.
Líbí se mi dramaturgie, nad kterou jste určitě hodně přemýšleli, ona asi souvisí i s tím, že album je koncepční, což nedokážu s ohledem na svou bídnou angličtinu docenit. Můžeš krátce uvést, o čem příběh pojednává?
Honza: Máme zde osm skladeb, z nichž prvních sedm se věnuje vždy nějaké vlastnosti či okolnosti, která člověka jaksi trápí, a osmá skladba je jakýmsi shrnutím té cesty a povznesením se, či uvědoměním si, že člověka a jeho osobnost nemůže ovládat někdo jiný než on sám. V tom tkví taková pozitivní zpráva, naděje nakonec toho velice temného obraziva, které se vine těmi sedmi skladbami předtím. Album tedy není návod jak svoje problémy překonat, ani lkaní nad nepřízněmi osudů, ale spíše zpráva o tom, že všechno se překonat nakonec dá, jakkoli nemožně či apokalypticky to může vypadat na začátku.
A k pořadí písní – vždycky v pravý čas nasadíte nějakou odbočku, ať už je to saxofon, ženský zpěv, „švédské“ melodie… Skládali jste album cíleně takto, nebo to postupně vyplývalo?
U nás jde vždy a především o přirozený, intuitivní proces, než cokoliv cíleného.
Saxofon, to je určitě téma, na které se vás ptá každý. (úsměv). Proč jste sáhli zrovna po tomhle v metalu nepříliš využívaném nástroji?
Jelikož jsem byl v minulosti poměrně dost ponořen do norské scény, tak mi využití saxofonu v metalu nepřijde nijak neobvyklé. (úsměv) Saxofon je hodně specifický nástroj, plný emocí, a když se použije vkusně na správných místech, dodá skladbě další rozměr. Mám ten nástroj všeobecně hodně rád. Byt‘ šlo pouze o sampl, použili jsme dechové nástroje již na albech „Causality Principle“ a „Cognitive Dissonance“. Až teprve na „Nocturnal Misery“ se představil jazzman Tomáš Stich, který si hostovačku zopakoval i na novém albu.
A k hostující zpěvačce, Johance, která ozdobila song „Self Suppressed“. Co o ní můžete prozradit? Bylo to její první účinkování v metalové kapele?
Johanka je mladá, pěkná, perspektivní zpěvačka, která s metalem nemá žádné zkušenosti. Před čtyřmi lety s námi sice spolupracovala na akustickém koncertě v tachovské jízdárně, ale to šlo o zcela jinou disciplínu. V momentě, kdy byla hotová předprodukce k „Self Suppressed“, a řešila se zpěvová linka v refrénu, věděl jsem, že ona bude ta pravá pro realizaci clean vocalu. Jinak Johanka zpívá ve své pop/rockové kapele a hraje na dudy ve dvou folklórních souborech.
Máte dva zpěváky, což je určitě plus zejména na koncertech. Ale i na nahrávce lze snad rozšifrovat, že jeden používá níže položený deathový growl a druhý vyšší křikořev – kdo z frontmanů se za jakým hlasem skrývá? Jak se pěvecké party dělí? To taky není úplně snadné určit, kde bude jaký hlas… stává se, že se zpěváci nemůžou dohodnout, co bude který zpívat?
Křikořev patří Honzovi, deathový growl obstarává Ondra (i když, i ty vřískavé „ječáky“ jsou jeho práce). Je to celkově spíš o zkoušení, co komu padne líp do úst. Na frázování začínají pracovat separátně, a až poté společně konzultují strukturu vokálních linek. Nevím, čím to je, ale zatím se nestalo, že by se nemohli dohodnout. (úsměv) Zřejmě po těch letech už ví, co komu sedne víc…
Když jsme u personálních věcí, tak nemůžeme pominout skutečnost, že po nahrání alba od vás odešel dlouholetý kytarista Aleš. Proč se rozhodl v NEUROTIC MACHINERY skončit?
Aleš u nás byl osm let, pro kapelu odvedl kus práce, za což mu děkujeme. Ale dostali jsme se do bodu, kdy už další spolupráce nebyla možná, a proto jsme se rozhodli ji ukončit. Je třeba se posunout dál, a to myslím platí pro obě strany.
Hledali jste nového kytaristu, ale našli… basáka. Kytaristé ve vašich končinách nejsou? Hledali jste kytaráka i dál od Tachova, nebo preferujete, abyste to měli do zkušebny blízko a dojíždění by vše komplikovalo? A kde se vzal nový basák?
Ano, cesty páně jsou nevyzpytatelné. (úsměv) Když jsme hledali baskytaristu, nepodařilo se, a teď, když jsme se pustili do hledání kytaristy, objevil se baskytarista. A ke všemu ne ledajaký. Vzdálenost není u nás překážkou. Honza (zpěv) se například odstěhoval do Hradce Králové… Takže je to spíš na domluvě a nastavení podmínek na obou stranách. Důležitý je tedy hlavně zápal, nadšení a chuť. Příběh s novým baskytaristou je poměrně kuriózní. Jde o syna našeho bývalého baskytaristy, který u nás působil v období „Causality Principle“. Potkali jsme se po delší době na jedné akci, a on že má nadaného syna, a zdali by si nemohl s námi přijít zahrát aspoň na zkoušku. Do týdne se naučil šest skladeb z nového alba. Nebylo dál co řešit…
V minulosti jste na koncertech pouštěli baskytaru ze záznamu, jak to budete dělat teď s druhou kytarou? Opět si pomůžete technikou? Zaznívá na živo i saxofon a ženský zpěv, nebo skladby s hosty na koncertech nehrajete?
Zatím absenci některých kytarových linek a melodií neřešíme. Už z důvodu, že máme velmi schopného baskytaristu, který se dokáže svou herní technikou prosadit a také, že si nejsme touto formou prezentace stoprocentně jisti. Přece jen to bude chtít nejprve vyzkoušet ve zkušebně, a pak se rozhodneme, jak s tím naložíme. Co se týče saxofonu, ten pouštíme dlouhodobě ze záznamu. A v případě Johanky se to má momentálně tak, že když může, jezdí s námi a „Self“ odzpívá. Domluvili jsme se, že pokud nebude moct, skladbu hrát nebudeme, jelikož to postrádá smysl.
S koncerty nešetříte, kromě vámi pořádaného Husman festu objíždíte štace po vlastech českých i moravských, cca dva koncerty měsíčně, snad se moc nepletu. Je to pro vás tak akorát, nebo byste raději hráli častěji? A mělo by častější koncertování smysl – hojně se říká, že koncertů je moc, že lidí chodí málo, že nemá smysl hrát na stejném místě moc často. Jak z toho ven?
Sto lidí, sto názorů. Co kapela, to jiný přístup. Když ten čas máme, rádi ho obětujeme, jelikož nás koncertování baví. Snažíme se vybalancovat kvantitu na úkor kvalitních akcí. Každopádně, máme venku novou desku, a spoléhat se pouze na internetové promo je pro nás krátkozraké. Je třeba vyrazit mezi lidi, ukázat se a taky si užít nějaké té srandy. A když to bude stát za to, může to být klidně každý víkend.
