MAÏEUTISTE – Maïeutiste

Ve městě Saint-Étienne, nacházejícím se ve Francouzském středohoří, vznikla roku 2006 kapela MAÏEUTISTE, žánrově řazená do škatulky black/doom metal. O dva roky později vydala třískladbové demo „Socratic Black Metal“, které dalo už názvem najevo, že se formace vyhýbá klasickému žánrovému lyrickému klišé. Náplní textů byl i nadále je alespoň z části Sókratés z Athén, jeho filozofie i osud. I proto mě mrzí, že u možná až příliš temně zpracovaného digipaku chybí knížečka s texty.

S plnohodnotným debutovým počinem si MAÏEUTISTE dali opravdu na čas, na nahrávání a dalších potřebných záležitostech kolem eponymního alba pracovali mezi lety 2009 a 2014. Materiálu si za tu dobu připravili ažaž, stopáž desky dosahuje 76 minut. Mezi členy kapely nenajdete žádné ostřílené harcovníky. Možná někomu něco řekne název CAÏNAN DAWN, v této black metalové kapele basu obsluhuje kytarista, vokalista a skladatel hudby i textů MAÏEUTISTE Keithan. Jinak nejde o příliš zkušenou sestavu, proto je ještě obtížnější před poslechem debutovky cokoliv očekávat.

Jsem k tak dlouhým deskám často poněkud skeptický. Málokdy se najde kapela s materiálem delším než hodinu, která dokáže celou dobu plně udržet moji pozornost. To ovšem neznamená, že takové počiny ihned zavrhuji… to bych pak přišel například o poslední desku NIGHTBRINGER, kterou se nebojím nazvat geniální. Jisté obavy ale vždy před prvním poslechem podobně rozsáhlého počinu panují, pokud nejde vyloženě o sázku na jistotu. U MAÏEUTISTE sice najdu několik míst, které působí trochu hluše a bez nichž by se deska určitě obešla, objektivně vzato ale album rozhodně nenudí, je rozmanité, plné nečekaných zvratů, nebojí se přidat ingredienci z jiných žánrů. I po několika posleších jej nemám problém znovu projet celé bez jakéhokoliv přeskakování skladeb, tudíž v tomhle ohledu „za mě dobrý“.

Ono by to s tím přeskakováním ani nebylo tak jednoduché. Většina songů na sebe plynule navazuje a v takovém případě přerušení kontinuity se pak těžko člověk dostává do alba zpět. „Maïeutiste“ je rozděleno na tři části (ve volném překladu „Probuzení“, „Pád“ a „Vzestup“), každé z nich náleží tři skladby. Těmto kapitolám předchází intro a počin je uzavřen samostatnou a nejrozsáhlejší skladbou na albu „Death to Socrates“.

Žánrové zařazení do black/doomu se jeví jako docela příhodné. Tyto dva žánry hrají prim, nejde o jejich výrazné propojení do sebe, spíše vedle sebe fungují jako samostatné jednotky. Hned několik skladeb přejde z klasického blacku skandinávského střihu v polovině do zadumané polohy a naopak. Přesto je tato škatulka pro MAÏEUTISTE poněkud těsná. V hudbě Francouzů se objeví tu ambientní plocha, tu jazzem nasáklá pasáž (například v šesté „Absolution“, na saxofon zde hostuje jistý Celui du Dehors – mimochodem, jednoznačně nejšílenější skladba na albu), jinde zase šlapavý black’n’roll, nádech pagan metalu i s kombinací čistých vokálů (občas lehce neladících, přesto nijak zvláště nerušících) či špetka heavy metalové kytarové práce.

Do „Maïeutiste“ se neproniká vůbec lehce, je to deska na vícero poslechů. Úvodní „Introductions…“, instrumentální doomovka, navíc působí lehce rozpačitě, poslepovaně, a tak se obavy o dalších více než sedmdesát minut v hlavě rozrůstají. Jenže už s druhou „…in the Mirror…“, jež se naopak nese od prvního úderu na vlně black metalu, se pochyby vytrácejí. A čím více se s dalšími kompozicemi nořím do hlubin řádně promotaných cest MAÏEUTISTE, tím více si poslech užívám. Skladby jsou i přes žánrovou a kompoziční spletitost z většiny kompaktní, zaujmou precizní kytarovou prací, a to nejen, co se týče nástrojů elektrických - občas se dostane ke slovu i španělka. Album je protkáno nespočtem melodií, některé jsou chytlavé, jiné zase až podivné a zajímavě se klížící s ostatními vrstvami. U MAÏEUTISTE má přítomnost hned tří kytaristů smysl.

Až na intro nebo intermezzo „Annonciation“ (které mimochodem rozhodně není jen do počtu, jedná se o příjemnou rockovou instrumentální věc) songy nejdou pod pětiminutovou hranici. Vůbec to ale nevadí, neb se v nich i přes délku třeba i jedenáct či devět minut takřka neustále něco děje. Pokud bych měl vyzdvihnout některé ze skladeb, zmíním „Lifeless Visions“ (značně doomová věc, závěrečný přechod do mrazivého blackového riffu je naprosto vynikající), „The Eye of Maieutic Art (z pasáže od času 3:23 mám husí kůži až na prdeli), „The Fall“ nebo „…in the Mirror“. A když už se zdá, že například poslední „Death to Socrates“ s hostující basistkou Natachou už je až příliš natahovaná, přijde v půlce skladby absolutní zvrat, dvojšlapková sypanice a pořádný headbang na závěr.

O produkci a mix „Maïeutiste“ se postaral Ari Laussear, mastering proběhl ve studiu Hex Menmitim. Zvuk je uchu lahodící, bicí zní velice přirozeně, kvituji dobře slyšitelný kopák, snare je obohacen o jemný hall. Kytary jsou správně mrazivé, v doomových pasážích zároveň nepostrádají údernost. Jediné, co bych vytkl, že ve sluchátkách se mi zdají až příliš nade vše postavené vokály.
 
Francouzský label Les Acteurs de l’Ombre Productions se může pochlubit dalším kvalitním domácím hráčem na soupisce. Prvotní poslechy sice přinesly jisté pocity rozpačitosti, ale od začátku bylo jasné, že „Maïeutiste“ není albem na jeden poslech a dalšími hodinami strávenými s deskou se rozpačitost proměnila ve velkou spokojenost. MAÏEUTISTE mají cit pro atmosféru, kompozici, správné seřazení skladeb na album a dostatek nápadů i na tak širokou minutovou plochu. Album vyšlo kromě digipaku pro milovníky old school formátů také na kazetě. Za mě velice příjemné překvapení a jsem zvědavý na další kroky francouzského sextetu. Snad nebudeme muset čekat další téměř dekádu.