RHAPSODY OF FIRE – Dark Wings of Steel

Desátá deska ve dvě dekády trvající kariéře. V několika slovech popsaný osud skupiny, jejíž životní cestu lemovaly často zvraty větší, než jakým kapela sama vdechovala život svou hudbou. Vinou právnických tahanic a následného rozchodu tvůrčí dvojice se RHAPSODY OF FIRE ocitají s novým albem v kapse na dalším začátku. Tentokrát svou hudební zpovědí doplňují střípky a litanie, vyřčené studiovkou jiné skupiny - jiných RHAPSODY...

Okamžiky, které se zdají být včerejší novinou, se mrknutím oka ukotvují do historických záznamů; v kontextu dobových událostí ("včerejška") a událostí následujících ("dneška") pak vyvstávají na denní světlo skutečnosti, které dějepravě neprávem přisuzují roli oboru, studujícího logicky návazné události. Událosí, které se ve většině případů dějí pod lítým náporem emocí a kde je logika pojmem z abstraktní roviny. Ku příkladu bylo chybným krokem přijmout do skupiny, sestávající převážně z horkokrevných jihoevropanů, kytaristu Toma Hesse, který v řadách RHAPSODY OF FIRE působil jako studený psí čumák. Navzdory jeho precizní kytarové hře se mezi ním a Lucou Turillim, tehdejší vůdčí osobností a sólovým kytaristou, nikdy nevytvořila ona pověstná chemie. Turilliho poslední vystoupení tak působila lehce křečovitým dojmem, ač to rozhodně nebyla jen Hessova chyba a již tehdy bylo zřejmě rozhodnuto, jaké cesty kdo zvolí. Turilliho RHAPSODY vydali svůj debut "Ascending to Infinity" na sklonku léta 2012 a bylo na Staropoliho partě, jak se s hozenou rukavicí popasuje. Původní skupina mezitím do svých řad přijala baskytaristu Olivera Holzwartha (mimochodem starší bratr bubeníka Alexe), Turilliho post převzal Roberto De Micheli, který RHAPSODY OF FIRE v dávných dobách s Lucou a Alexem spoluzákladal. Tom Hess byl z kapely z důvodu tvůrčích neshod odejit.

"Dark Wings of Steel" přichází se Staropoliho pojetím odkazu spolutvůrců melodické metalové scény, ve skutečnosti by se hodilo ale napsat, že Staropoliho vizi doplňuje další Staropoli. Alexův bratr Manuel se na "Dark Wings of Steel" podílel krom několika dechových partů také jako skladatel a je to zřejmě v historii skupiny poprvé, kdy do samotné kompozice písní zasáhl někdo zvenčí. Zatímco bratři Staropoliové skládali a bratři Holtzwarthové dodali složenému rytmický základ, Fabio Lione (který zřejmě po ruce žádného sourozence neměl) se ujal role textaře a stojí za kompletní lyrickou stránkou novinky.

Letmý poslech nového studiového alba dává v porovnání s výtvorem Turilliho svity tušit, že někdejší tvůrčí duo se lehce minulo volbou hudebního nástroje. Zatímco Luca Turilli zahrnul "Ascending to Infinity" majestátními orchestrálními plochami, kterým by i stříbrné plátno bylo chvílemi těsné, Alex Staropoli stvořil nejtvrdší desku v historii skupiny. Navzdory absenci druhé kytary - chtělo by se dodat "bohužel". Což o to, ve studiu může zručný kytarista nahrát překrývajících se partů třeba tucet - a ač na papíře vypadají prohlášení o bezchybné, takřka geniální hře Roberta de Micheliho marketingově hezky, těžko bude jeden člověk po pódiu nahánět party rytmické kytary. Paradoxním se pak zdají Staropoliho prohlášení, že nová tvář RHAPSODY OF FIRE cílí více na práci kapely jako takové. Hudba téhle skupiny i přes všechno to symfonické pozlátko stála na spolupráci dvou kytaristů a obavy mám zejména ze živé interpretace starších skladeb.

Desáté studiové album má sice ve tváři vepsané odhodlání, hrou na revolucionáře ale spíše blafuje. Úvodní intro "Vis Divina" kopíruje postupy, které jsme u Italů zvyklí slýchávat dvě desetiletí - masivní smyčcová sekce, latinou nasáklé sbory. Ostatně, tyhle dvě ingredience zdatně sekundují struktuře písní po celou hrací dobu. Cit pro silné melodie zůstal ("Angel of Light", "Fly to Crystal Skies"); Fabio svým přednesem (a původem) dodává lehce patetickým textům nezbytnou dávku nadhledu ("Sad Mystic Moon"? vážně?). Snad poprvé na nové desce absentuje hlas vypravěče, prvek, který do olbřímích rozměrů nafoukl na svém debutu po-blockbusterovém-metalu-chtivý Luca Turilli. Narační tendence měly často po několikérém přehrání písní sklony posluchače spíše iritovat (a ano, přestože tím vypravěčem byl třeba Christopher Lee) - nevýznamné plus jde na vrub Staropoliho partě. Zásadní přerod v hudbě kapely se ale nekoná - pominu-li zmíněné změny a figury basové kytary v popředí, jde vesměs o snahu prodat posluchačům vyvařenou vodu, do které se pro efekt hodilo něco nových ingrediencí. Opravdu svěží vítr by možná přivanul s producentem zvenčí. Po silném tandemu alb, která následovala po vynucené pauze, se RHAPSODY OF FIRE vrací do období desek "Symphony of Enchanted Lands II" a "Triumph of Agony", které jejich posluchačská základna přijala vlažněji, než by si byla v tehdejších dobách kapela sama přála. Předchozí "From Chaos to Eternity" byla ve tvorbě skupiny opravdovým progresem, který jsem přičítal Staropoliho chutím pojmout věci jinak. Možná proto mě mrzí, že ono novátorství se nakonec neukázalo být ve tvorbě ani jednoho z bývalých tvůrčích souputníků.

Lehce repetitivní charakter písní ("My Sacrifice") a občasné generické výpady ("Silver Lake of Tears"), které bych čekal spíše u kapel, které se RoF inspirují, podkopávají snahu současné sestavy o oddělení se toho, co bylo. V diskografii kapely jubilejní studiový zářez lehce zapadne - na druhou stranu budou spokojeni ti, kteří o klasickou tvář stojí.