Chaos je mé jméno. Z něho jednou všechno vyšlo. On je ten, který byl na prvopočátku. K němu je nutné se vždy vracet. Kruh se pokaždé nakonec uzavírá sám v sobě. Stejně jako „nová“ (rozuměj po rozpadu legendární sestavy) tvorba SEPULTURY. Kapela jakoby se vrátila ke svým kořenům a ohlodala svoje songy až na kost. Vše je syrové, drsné, šílené, ale také zpočátku nekompaktní, rozpadající se a někdy pro mě až „neuchopitelné“. Pro spoustu z vás (a vlastně i pro mě) je SEPULTURA v současnosti neustále se hledající smečka, která na posledních albech trošku nevěděla, jakým směrem se vydat. Ty dva, někdy nesmiřitelné, tábory, kdy jedni stojí srdnatě za projekty Maxe Cavalery (a celé jeho rodiny) a druzí zase vyznávají do krve vše, co vytvořil Andreas Kisser, musí mít letos opět svoje žně. Max také vydal desku (a určitě ještě několik vydá) a tak se mnozí neubrání srovnání. Já se přiznám rovnou, že stojím celou dobu spíše na straně „nové“ SEPULTURY. Je jasné, že doba dávno zašlé slávy se již nikdy nevrátí. Také je nutné se od minulosti oprostit. Před vámi dnes stojí zcela jiná kapela, která sice nechá občas vzpomenout díky Andreasovým riffům na minulost, ale jinak je jejich uchopení muziky již úplně odlišné.
Když vložíte nové CD do přehrávače, ihned se na vás vyhrne nekompromisní nářez, ve kterém se střídají groovy pasáže s těmi „starými thrashovými“, jako vystřiženými z legendárních desek „Arise“ a „Chaos A.D.“. Ty jsou samozřejmě podávány v novém, drsnějším hávu a obestřeny jakousi „experimentální“ aurou. Za vynikající považuji zvuk celého alba, za kterým stojí Ross Robinson. Dlouho jsem seděl před obalem a přemýšlel, co by vlastně mohl znamenat (smích)? Alexandre Wagner nám zde předložil na první pohled jakousi „mazanici“, která ale po delším „soužití“ nakonec na pozornějšího posluchače začne určitě působit (nebo já to tak alespoň měl a cover se mi nakonec líbí). Muzika se tentokrát odehrává v jakési temnotě, z které jako čerti z děr vylézají jednotlivé kytarové motivy. Osobně jsem zcela smeten songem „The Vatican“, či netradičním „Grief“, kdy se předvádí vokalista Derrick v tom nejlepším světle. To je jedním slovem ZLO. Trošku mě zamrzel zcela nepochopitelný song „Da Lama ao Caos“, který jsem vždy s chutí přetáčel.
„The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ je hodně drsnou hrou, kterou se s námi snaží SEPULTURA hrát. Připomíná mi vyvěrající sopku, ze které doslova tryskají na povrch hektolitry žhavé lávy. Trošku mi sice vadí, že každý song zní jako z jiného světa a CD nedrží příliš pohromadě, ale na to se „dá časem zvyknout“. Bohužel jsem se ale také neubránil chvilkám, kdy jsem nebyl při poslechu „příliš přítomen“. Někdy je na mě toho chaosu totiž až příliš a tápu, co tím vlastně chtěli tihle brazilští básníci říci. Každopádně, pokud i na vás působila předchozí deska „Kairos“ unavenějším a vyčpělým dojmem, tady se rozhodně nic podobného neodehrává. Musíte být jen přístupnější „složitějším“ kompozicím. Tohle není muzika, která se poslouchá na „první dobrou“. Chce čas a musí náležitě uzrát. SEPULTURA má ve svých řadách opět mladou krev v podobě skvělého bubeníka Eloye Casagrandeho. Možná to přijde jen mně, ale způsob jeho hry je svým způsobem dost podobný jeho tehdejšímu slavnému předchůdci Igorovi Cavalerovi. Je to zkrátka hodně podobný uragán. O Andreasových riffech snad nemusím nic psát, ty jsou vždy svojské a originální. Derrick se tentokrát také snaží, co to dá a dokonce je krásně slyšet i basa (která mně na minulých albech přišla méně výraznější).
Nečekal jsem původně od nového alba SEPULTURY zhola nic. Po předchozí desce mi přišli tito Brazilci poněkud vyčerpaní a trošku mi připomínali svůj vlastní stín. Letos se ale vrátili v plné síle a i když ne vše mi na nové desce sedne a lahodí mému uchu, jako celek se mi poslouchá „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ velmi dobře. Dokonce jsem dostával postupem času na novou desku čím dál tím víc chuť. A lze předpokládat, že u mě poroste ještě výš. Mám rád CD, na kterých je i po delší době co objevovat. Zpočátku jsem byl sice skeptický, spíše odmítavý, ale nakonec se mi dostaly tyhle šílené „fláky“ postupně do krve. A to považte, bývám podobnými styly (groove, thrashcore), většinou zcela nedotčen. Bude velmi zajímavé sledovat, jakým směrem se vydá SEPULTURA na dalších deskách. Doufám, že bude nadále držet letos vytyčený směr. Ten mi dělá jen a jen dobře. Košatá, pestrá, dynamická, šílená, zdánlivě chaotická, do temnoty hozená nahrávka. A já jsem nakonec spokojen.
Seznam skladeb:
- Trauma Of War
- The Vatican
- Impending Doom
- Manipulation of Tragedy
- Tsunami
- The Bliss of Ignorants
- Grief
- The Age of the Atheist
- Obsessed
- Da Lama ao Caos (Chico Science & Nação Zumbi cover)
Čas: 47:11
Sestava:
- Andreas Kisser - kytara
- Derrick Green - zpěv
- Eloy Casagrande - bicí
- Paulo Jr. –- basa
http://sepultura.uol.com.br/
https://www.facebook.com/sepultura
http://www.nuclearblast.de/de/
http://www.youtube.com/sepulturacombr
