Guano Apes po vydání nového alba čile koncertují, a tak jsme je měli možnost, letos už podruhé, u nás vidět. V létě zavítali na moravský festival Master Of Rock, studený říjnový čtvrtek patřil pražské metropoli. Koncert, který byl měsíc předem vyprodaný, sliboval mnohé, zda-li tomu tak bylo... to se dočtete dále.
Večírek nezačal idylicky, trable s fotopasem jsou už evergreenem, ale více to komentovat nehodlám. Každopádně to ze začátku negativně ovlivnilo mou náladu, tudíž jsem pohledem zabíjel, a v tom momentu se objevili na place, jako předkapela, norští 22. S kapelou jsem dosud neměl čest a tak jsem s napětím očekával, co že se to na nás chystá. V naschvál horším osvětlení, za zvuku intra vstoupila na plac čtveřice mužů, který mě svým vystupováním a vokály příliš nenadchli. Kytarista stylizovaný do role kapelního kašpárka, společně se zpěvákem, vypadali jako dvojice mladých lidí nejistých si svou sexuální orientací. Hudebně mi kapela v emo pasážích evokovala Muse. Střídání těchto jemných melodií kombinovali s rockovou úderností, kde vynikala vytáhlá basa, na úkor kytary, připomínající Primus či RHCHP, což nebylo vůbec špatné, ale těch gay póz bylo na mě moc a tak jsem konec setu nakonec bral jako vysvobození.
GUANO APES začali přesně v avizovaný začátek, díky za to, narvaný sál totiž řádně topil a pocit sauny byl víc než intenzivní. Vhodně zvolenou úvodní skladbou Quietly si kapela podmanila publikum a refrén už společně se zpěvačkou Sandrou zpívala většina fans. Začalo se zostra a tak přes novinkovou Oh What A Night, až po hity staršího vydání jako You Can´t Stop Me a Open Your Eyes, publikum hltalo vše co se valilo z pódia. Že to Guano Apes myslí se svým návratem na scénu zřejmě opravdově, a zároveň svému novému materiálu věří, ukázal zhruba střed show. Tou dobou se totiž hrálo hodně věcí z posledního alba Bel Air, které je ale jednoduše řečeno slabou záležitostí a svým starším předchůdcům nesahá kvalitou ani po kotníky. Projevilo se to i v Praze, nové věci nebyly až tak vřele přijaty, a i na živo působily, vedle starých fláků, jako chudí příbuzní. Současná tvorba je pro mne zklamáním. To, že už Guano Apes nejsou schopní přijít s takovými refrény jako dřív jsem očekával, ale celkové “změknutí” a hlavně disco rytmika tlačící se ke střednímu proudu, není to pravé ořechové. Nicméně na živo byly skladby mnohem stravitelnější než na albu, a tak set utíkal celkově příjemně. Poslední věc před přídavkem byla nová singlovka This Time, což je zřejmě úplně nejhorší song, jaký kdy Guano Apes složili, a po něm nastal čas na vyřvávání si další porce muziky. Po chvilce vyvolávání, dupání a pískání začal čtyřpísňový přídavek věcí Plastic Mouth, což je instrumentálka, a to mě překvapilo. Následnou Staring At The Sun z nové desky jsem spíš vnímal jako nucené zlo před tím, na co čekal celý sál. A pak to přišlo, největší hity Big In Japan a závěrečná Lords Of The Boards měly sílu uragánu. Skákající a zpívající plná Vltavská toho byla jasným důkazem.
Podle věku zúčastněných bylo jasné, že téměř většina lidí přišla na Guano Apes let minulých. Fakt, že kapela zařadila do setlistu sedm novinek, bylo pro mě osobně zklamáním, protože ta tvorba je někde kvalitativně jinde. Kardinální chybou potom bylo opomenutí hitu No Speech. Na druhou stranu celé vystoupení bylo precizní prací a narozdíl od jiných comebackových záležitostí nepůsobilo nuceně. Kapela vystupovala kompaktním dojmem a zjevně si své hraní užívala, to samé se dá říct i o fanoušcích. Hlavní hvězdou večera byla bez debat zpěvačka Sandra, která své vokální party zvládala s přehledem, příjemně komunikovala s publikem a co si budeme povídat, pro mužské oko je Sandra, na to že je to Němka, zajímavý objekt (úsměv). Čtvrteční večer byl koncertem jedné kapely s dvojitým repertoárem. Jedné kapely, která to myslí se svým návratem vážně a minimálně tisícovkou spokojených lidí.
