INCARNIA - Proclamation

Dávám stopku prodírání se zaslanými CD, jelikož se ke mně shodou okolností dostalo druhé EP (oficiálně, kapela jej nazývá svým debutem) naděje kanadské melodic deathmetalové scény, bandy Incarnia. Již jejich první ep „At the River's End“ bylo zahlceno výborným melodic death metalem s typicky severskými vysokými kytarovými pasážemi, riffy ve stylu At The Gates, blackem nasáklým harsho-growlem, klavírními preludii ve stylu Graveworm a naprosto vynikající vzájemnou souhrou všech zúčastněných. A co víc, přesně to kapela zopakovala i letos a k posluchačům se tak dostává nahrávka, jež z hlubin undergroundu útočí přímo na solar jmen z největších a opravdu se jedná o poctivý kus muziky, jenž by posluchačům  melodeathu v žádném případě neměl uniknout.

Krátké epické klávesové intro a dvoukopáková salva vás vítají v první majestátní kompozici „Dawn Of The Great Rebirth“ v níž si ihned vzpomenete na postupy Dark Tranquillity, to vše v naprosto luxusním riffovém kabátu. Opravdu, horská dráha nahoru, dolů, v kruhu se točící melodie, vrstvené kytary (zvláště ta rytmická je naprosto vynikající), dokonalá strojová sehranost celého ansámblu. Dobře, tak první skladba je naprostá lahoda, ale co zbytek?

A to je právě to, čím se Incarnia liší od mnoha jiných současných melodic deathmetalových spolků. Všechny jejich vály opět spojuje naprosto jasná záliba v klasickém melodeathu pozdních 90. let, s tím, že mají všechny tamější postupy pečlivě naposlouchané, jenže ke všemu přidávají notný kus sebe, tedy máte skutečně pocit, že posloucháte album, které je pečlivě seskládané z již zahraného materiálu, ovšem pospolu tvoří dokonale organickou strukturu, v níž se ještě milerádi ztratíte a na chvíli zapomenete na kus sebe.

Již jsem výše zmínil italské melodiky Graveworm a s jejich novější tvorbou Incarnia koketuje i nadále, to v papundekelových klávesách při „Led By Tears“ a přiznávám se, že v této kompozici je na mne těch klapek již přeci jen trochu moc. Jinak naprosto dokonalý symfo feelingem ozvláštněný melodeath, jímž by se mohla vřele pyšnit jakákoliv kapela z tohoto žánru. Do toho vyhrávka á-la Evergrey a jedem na jistotu. 

Proklatě dobrá je pak čtyřka „Carion“, v níž se dočkáme rychlého kytarového tempa, thrashujících riffů a naprosto majestátně znějícího vokálu Marca Alexandreho.

Prostě ano, ano, ano – takhle rozhodně ano a pokud si to Incarnia nezkazí a bude pokračovat tak skvěle, jako začala může se z ní zanedlouho stát opravdu velké jméno, které si bude třebas i Insomnium dávat k snídani. Jsem na to opravdu zvědav, za čtyři roky od oficiálního vzniku je to až neuvěřitelné, jak skvěle je kapela sehraná a dobře to o sobě ví. 
90%, jednoznačně doporučuji!!