Nedělám si iluze, že by někdo sledoval melodické doom metalové formace z italského uspěchaného hlavního města Říma, v níž řádí vokalista a schopný hudebník Marco Benevento, jehož jsme mohli dříve slyšet ve ve své době v zahraničí poměrně senzační bandě How Like a Winter. Jedna z nich, The Foreshadowing založena roku 2005 se svým stylem i feelingem může směle řadit vedle takových Swallow The Sun, Virgin Black, víceméně i Draconian, popřípadě starších Saturnus.
Musím uznat, že ihned první valivá kompozice „The Dawning“ mne řádně dostala, a to, co tu předvádějí členové (či ex-členové) alternativní formace Klimt 1918 je vskutku lahoda. Představte si typický pochmurný doom finského ražení s tklivým mužským vokálem a přirozeně rozvíjenými melodickými riffy a postupy. K tomu marš bicí tempo Johana Padelly (Grimness) a progresivní klávesový recitál Francesca Sosty.
Dvojka „Outsiders“ volně navazuje tam, kde první štych skončil a svou posmutnělou náladou odkazuje na všechny stíny života, které se snažíme si příliš nepřipouštět. Pokud si uvědomíme, že desku produkoval Giuseppe Orlando (vynikající bicmen Novembre) a o mastering se postarali ve Finnvoxu, bude nám naprosto jasné, o co tu jde, Spojení italské přemýšlivosti a progresivity s finskou zádumčivostí a melancholií. A přesně tak, Oionos je album pro dospělé, které už nebaví si nalhávat, že je všechno ok a svět se z toho všeho ještě dostane. Koneckonců teskné melodie, vzpomínky na časy, kdy vše bylo ještě jiné, pomalejší, střízlivější, tíživá atmosféra blížícího se finálního rozuzlení, opatrné chorusy plné zmaru a beznaděje – to je přesná charakteristika tvorby formace The Foreshadowing. Koneckonců přeložíme-li si její název, znamená Předzvěst, což nám hezky koresponduje s předchozími řádky.
A přesně tak je to i s hudební složkou. Povědomé melodie, struktura, téměř post metalové vybrnkávky kytar, na které jsme si tolik zvykli v novější produkci StS, ale i překvapivé prvky jako použití chorálů („Oionos“, „Soliloquium“), neobvyklých, vcelku progresivních bicích postupů a kytarových nálad, to vše bez growlu. To jak na sebe navazují mezihra „Soliloquium“ a „Lost Humanity“ by se mělo stát takovým učebnicovým příkladem „jak se to má dělat“ pro všechny kapely , jelikož obě jsou tak neuvěřitelně organicky propojeny, kdy posluchač má pocit, že vše bezvadně drží pohromadě, a to je, ruku na srdce, u doom metalového alba to hlavní.
Jaký čekat posun oproti předchozí desce „Days of Nothing“? Snad by se dalo říci, že The Foreshadowing se sem tam více dotknou neoklasiky, viz. „Survivors Sleep“, což je, vzhledem k jejich kořenům, celkem pochopitelné. Jinak se však o žádný zásadní posun nejedná, již minulé album bylo skvělým mrazivým zážitkem a věřte tomu, že ani novinka naprosto nic z této atmosféry neztrácí. Člověk by snad mohl zanaříkat nad menší vokální diversitou nahrávky a měl by pravdu, ovšem to, co kapela ztratila na jedné frontě získala na jiné - je celkově dospělejší a tak nějak svébytnější.
Navíc stejně, jako naprosto žeru předělávku Novembre „The Promise“ (Arcadia), jež řadím k nejlepším metalovým coververzím vůbec, tak i „Russians“, skladba Stingovy sólové kariéry v éře 80s vyšla The Foreshadowing na jedničku, nejen že ti pouze nepřehráli již přehrané, ale do struktury skladby vtiskli velký kus sebe, což koneckonců štych prodloužilo o celou minutu. Skvěle začleněný cover a důkaz, že pokud má někdo předělávat starý oduševnělý pop, tak doomoví Italové.
Ale vážně jsme čekali něco jiného? Pro toho, kdo zná Klimt 1918 tak přece dobře ví, co dokáží a How Like a Winter byla kapela, jež by dnes kdekdo chtěl vidět znovu v akci. Mohlo toto spojení dopadnout špatně? Mohlo. Ale opět nedopadlo.
Verdikt: Melancholický doom metal, jenž sice nepřináší žádnou revoluci, ale poctivou porci zádumčivé hudby, jež se sice pro jaro v rozpuku příliš nehodí, ale kdo po ní sáhne v deštivém podzimu, jistě chybu neudělá!
85%
Čas: 59:49
Seznam skladeb:
Musím uznat, že ihned první valivá kompozice „The Dawning“ mne řádně dostala, a to, co tu předvádějí členové (či ex-členové) alternativní formace Klimt 1918 je vskutku lahoda. Představte si typický pochmurný doom finského ražení s tklivým mužským vokálem a přirozeně rozvíjenými melodickými riffy a postupy. K tomu marš bicí tempo Johana Padelly (Grimness) a progresivní klávesový recitál Francesca Sosty.
Dvojka „Outsiders“ volně navazuje tam, kde první štych skončil a svou posmutnělou náladou odkazuje na všechny stíny života, které se snažíme si příliš nepřipouštět. Pokud si uvědomíme, že desku produkoval Giuseppe Orlando (vynikající bicmen Novembre) a o mastering se postarali ve Finnvoxu, bude nám naprosto jasné, o co tu jde, Spojení italské přemýšlivosti a progresivity s finskou zádumčivostí a melancholií. A přesně tak, Oionos je album pro dospělé, které už nebaví si nalhávat, že je všechno ok a svět se z toho všeho ještě dostane. Koneckonců teskné melodie, vzpomínky na časy, kdy vše bylo ještě jiné, pomalejší, střízlivější, tíživá atmosféra blížícího se finálního rozuzlení, opatrné chorusy plné zmaru a beznaděje – to je přesná charakteristika tvorby formace The Foreshadowing. Koneckonců přeložíme-li si její název, znamená Předzvěst, což nám hezky koresponduje s předchozími řádky.
A přesně tak je to i s hudební složkou. Povědomé melodie, struktura, téměř post metalové vybrnkávky kytar, na které jsme si tolik zvykli v novější produkci StS, ale i překvapivé prvky jako použití chorálů („Oionos“, „Soliloquium“), neobvyklých, vcelku progresivních bicích postupů a kytarových nálad, to vše bez growlu. To jak na sebe navazují mezihra „Soliloquium“ a „Lost Humanity“ by se mělo stát takovým učebnicovým příkladem „jak se to má dělat“ pro všechny kapely , jelikož obě jsou tak neuvěřitelně organicky propojeny, kdy posluchač má pocit, že vše bezvadně drží pohromadě, a to je, ruku na srdce, u doom metalového alba to hlavní.
Jaký čekat posun oproti předchozí desce „Days of Nothing“? Snad by se dalo říci, že The Foreshadowing se sem tam více dotknou neoklasiky, viz. „Survivors Sleep“, což je, vzhledem k jejich kořenům, celkem pochopitelné. Jinak se však o žádný zásadní posun nejedná, již minulé album bylo skvělým mrazivým zážitkem a věřte tomu, že ani novinka naprosto nic z této atmosféry neztrácí. Člověk by snad mohl zanaříkat nad menší vokální diversitou nahrávky a měl by pravdu, ovšem to, co kapela ztratila na jedné frontě získala na jiné - je celkově dospělejší a tak nějak svébytnější.
Navíc stejně, jako naprosto žeru předělávku Novembre „The Promise“ (Arcadia), jež řadím k nejlepším metalovým coververzím vůbec, tak i „Russians“, skladba Stingovy sólové kariéry v éře 80s vyšla The Foreshadowing na jedničku, nejen že ti pouze nepřehráli již přehrané, ale do struktury skladby vtiskli velký kus sebe, což koneckonců štych prodloužilo o celou minutu. Skvěle začleněný cover a důkaz, že pokud má někdo předělávat starý oduševnělý pop, tak doomoví Italové.
Ale vážně jsme čekali něco jiného? Pro toho, kdo zná Klimt 1918 tak přece dobře ví, co dokáží a How Like a Winter byla kapela, jež by dnes kdekdo chtěl vidět znovu v akci. Mohlo toto spojení dopadnout špatně? Mohlo. Ale opět nedopadlo.
Verdikt: Melancholický doom metal, jenž sice nepřináší žádnou revoluci, ale poctivou porci zádumčivé hudby, jež se sice pro jaro v rozpuku příliš nehodí, ale kdo po ní sáhne v deštivém podzimu, jistě chybu neudělá!
85%
Čas: 59:49
Seznam skladeb:
- The Dawning
- Outsiders
- Oionos
- Fallen Reign
- Soliloquium
- Lost Humanity
- Survivors Sleep
- Chant Of Widows
- Hope. She's In The Water
- Russians (Sting-Cover)
- Revelation 3:11
