SINS IN VAIN - Enemy Within

Tak já už ničemu nerozumím. Sotva vychválím jednu smečku (One Without), za chvíli mám na stole další kapelu ze Švédska, tentokrát z města Helsingborgu, jež hraje moderní femme metal podobného ražení. Na rozhraní mezi vkusným popem a light melodic death metalem se od roku 2005 nacházejí Sins In Vain se zpěvačkou Linnèou v čele, jež svým zjevem i projevem připomíná jakousi komerčně úspěšnou Amy a vlastně celkovým stylem jejich muziky lze říci, že z Evanescence jednoznačně vycházejí. Již názvem svého prvního tracku „Frozen“ mne odkazují kamsi k šedým metalovým myším bez vlastního ksichtu a já jen doufám, že v jejich případě nemám pravdu. Stejně tak první tóny mne odkazují kamsi k Immortal s tím, že si to mám nějak přebrat.
Předně, kytarové pasáže kytaristů Jense a Christiana nejsou nikterak nelibozvučné, ačkoliv o jejich originalitě by se dalo úspěšně polemizovat.

Celá kapela Sins In Vain působí jako dokonalý revival a epitaf nové vlny  gothic metalu, jež se po úspěchu Nightwish a jiných femme spolků přehnala Evropou a Státy jako kalhotkový uragán a nenechala jedno oko jemnějšího pohlaví suché. Šlapavé bicí, technicky na celkem dobré úrovni (byť nehrají nic tak složitého) Frederika Löfgrena znovu poukazují na fakt, že ve Švédsku mají děti povinnou aktivně zaměřenou hudební výchovu s tím, že se nadále mohou s příspěvky od státu hudebně vzdělávat sami (ještě donedávna existovala celá řada státem sponzorovaných zařízení, jež teenagerům a nejen jim zprostředkovávala techniku).. kde jsem to byl? Jo, bicí party jsou naprosto v pohodě, stejně tak basa, jež se z mixu vyloupla vcelku pěkně, povětšinou supluje bicím a dotváří tak dokonale sladěný basující efekt. Linnèa svůj nerušivý hlásek napíná, seč jí síly stačí, sem tam se nechá přiupravit nějakou tou efektovou skříňkou, sama obstarává chorusy, zdvojené vokály, jednoduše one-woman show.

Občas se zadaří a vzniknou i vcelku libozvučné hudební scenérie, leč posluchač (respektive pozorný recenzent) se nemůže zbavit jakéhosi rádiového patosu, vše je moc hezky načančané, ale zároveň bezduché, čemuž ani náhodou nepomáhají texty o lásce. Evanescence? No jo pořád..
Člověku přitom přijde paradoxní, že kdyby tato smečka započala svou kariéru někdy před pěti, šesti lety, mohla být dnes již třeba na špici. Přízeň davu je vrtkavá (což už dle Američanů věděl i Maximus v koloseu) a mně nezbývá, než mu v tomto případě dát za pravdu.
Sins In Vain je naprosto standardním dílem. Nadprůměrným  smyslem pro psaní silných skladeb jako tomu bylo v případě v této recenzi prvního zmiňovaného jména (schválně jukněte až tam na začátek) nedisponují, jasným plusem pak je čistý vokál hlavního článku soukolí (ačkoliv tím je pro mě osobně tak trochu bubeník, ale dejme tomu), jenž se nikdy nedopustí vysloveného faux pas, a koneckonců, až album důkladně prověří člověk mně velice blízký, jenž si v tomto novém „gothic“ balastu libuje, budu moci k mým prvotním dojmům přihodit i nějaké další. Rozhodně to tentokrát nebyla taková hrůza, jako poslední Elis, či mí „oblíbenci“ Krypteria, mě osobně potěšila například vzdušná „Feed My Indifference“, jež bych si s chutí pustil jako pozadí ke hraní Mirror’s Edge – tedy kdybych na hraní počítačových her měl čas. Což už delší dobu příliš nemám. Nic nevypichuji, nic nekritizuji. V žánru existují tucty lepších i horších, Sins In Vain se vyskytují někde mezi, pro fanynky (a možné oušky) to bude celkem hezký poslech, na který však pár vteřin po dohrání alba zapomenou. Takže tak.
A proč pořád ty holky zpívaj „I’m Down On My Knees?” Vždyť to už hraničí s felačním sexuálním obtěžováním posluchače, toto.. 

Nejlepší skladby: Feed My Indifference, Catharsis